Notebooky: Ergonomie rozhoduje
27.12.2010, Jiří Černý, článek
Celá řada dětí si jistě přála najít pod stromečkem notebook nebo alespoň stylový mininotebook. Zabýváme se však při jejich nákupu dostatečně i otázkou ergonomie? Na co je třeba si dávat pozor?
Jsou naši potomci informováni o tom, jaké zásady je vhodné při práci na notebooku dodržovat? A když už jsme jednou u toho – co my sami?
Úvodem nutno říct, že ergonomie samozřejmě není čistě jen o designu (byť s ním souvisí). Z definice ala Wikipedia jde o vědní obor zabývající se optimalizací lidské činnost. Co se designu týče, ten je nakonec u drtivé většiny notebooků prakticky shodný vlastně už od počátku jejich vývoje – původně šlo prostě o monotónní šedivo-černé „krabice“, zatímco dnes se z pochopitelných důvodů základní tvar sice příliš nezměnil (představte si kosočtvercový notebook), ale návrháři si mnohem víc vyhrají alespoň s barvami.
Výrobci se tedy vesměs drží dlouhodobě osvědčeného konceptu, minimálně pokud jde o záležitosti typu rozložení kláves etc. (tedy přesně ty, které nás dnes budou zajímat především). Zde je jednoznačně preferován tzv. funkcionalistický design - teoreticky lze jistě vyrobit futuristický notebook, který oslní už na první pohled výjimečným vzhledem, nicméně pokud toto řešení půjde na úkor použitelnosti (práce s notebookem bude po všech stránkách nepohodlná), jen málokdo si ho koupí.
Typickým příkladem kvalitního řešení mohou být např. notebooky od společnosti IBM, která na funkcionalistický design hodně vsází a zbytečně neexperimentuje. Na první pohled jsou mnohé notebooky této značky „všechny stejné“ (v článcích se vesměs hovoří o konzervativním přístupu, na diskusních fórech pak o předpotopním designu – viz ThinkPady) a oproti jiným modelům rozhodně příliš nevyčnívají - ovšem z uživatelského hlediska bych je až na výjimky bez zaváhání označil termínem user-friendly.
Nyní se už podívejme na to, jaké části notebooku jsou z hlediska ergonomie vůbec nejdůležitější. V první řadě je to již zmiňovaná klávesnice a dále touchpad. V případě klávesnicí je situace poněkud složitá. Velikost jednotlivých kláves by měla být v ideálním případě standardní, což zvláště u mininotebooků ovšem nepadá v úvahu a psaní na nich se tak leckdy stává menším utrpením. Pokud je někdo dlouhodobě zvyklý pracovat na tzv. ergonomické klávesnici, která je zakřivená a „rozříznutá“ uprostřed (zakřivení se přidává kvůli tomu, aby se při psaní všemi deseti nemuseli prsty ke vzdálenějším klávesám zbytečně natahovat), pravděpodobně nebude s příliš spokojen ani s klávesnicí na větším notebooku.
Co přesně nám při psaní vlastně může vadit? Kupříkladu i taková zdánlivá hloupost, jakou je úhel držení zápěstí (viz obrázek nahoře). Před nějakou dobou jsem zahlédl veskrze zajímavou ergonomickou klávesnici SmartFish ErgoMotion, jejíž dvě části mění každou hodinu vzájemnou vzdálenost (automaticky) a tím pádem se zápěstí namáhá o poznání méně – jelikož při psaní tak musíte chtě nechtě polohy střídat, mění se průběžně i úhel. A věřte tomu, že rozdíl skutečně pocítíte:
Ale zpět k notebookům. I když je velikost kláves (řešená o dva odstavce výše) optimální, další zádrhel leckdy spočívá v jejich rozmístění. Zkrátka a dobře - nejčastěji používaná tlačítka by měla být logicky pokud možno co nejdostupnější, což ale bohužel není vždy pravidlem. Dá se však narazit i na modely, které se ideálu ergonomické klávesnice snaží alespoň co nejvíc přiblížit:
K často vídaným nešvarům tradičně patřilo třeba nevhodné umístění tlačítka Fn (pro přepínání funkčních kláves), nedostatečné rozměry vysoce vytěžovaného Enteru či malé/špatně situované kurzorové klávesy. Samostatnou zmínku si bezesporu zaslouží také zdvih kláves. Ačkoliv valná většina uživatelů ho jistě nikdy v životě neřešila a ani řešit nebude (zvláště pokud nepíšou všemi deseti), pro jiné představuje zcela klíčovou záležitost. Jakmile si totiž na nějaký zdvih jednou zvyknete, bývá už velmi těžké se přeorientovat. Znám i programátory, kteří prostě nedokážou pracovat na klávesnici se standardním zdvihem (obvykle striktně vyžadují nízký zdvih) a tak je pro ně tato zdánlivá banalita ve skutečnosti jedním z hlavních kritérií výběru.
Přitom platí, že notebooky obecně vzato se vyznačují nižším zdvihem (2,5 mm - 3 mm). U starších (a především levných) notebooků se dá narazit i na zdvih hluboko pod 2 mm, což už je podle mě ale na úkor rychlosti i přesnosti. Já sám považuji za ideální zdvih 3 mm – 3,5 mm, byť názory na toto téma se jistě mohou značně lišit v závislosti na osobních preferencích. Podstatná je dále i tuhost tlačítka (feedback) atd. Obecně platí, že „dokonalá“ klávesnice by měla být co možná nejlepším kompromisem mezi všemi zmiňovanými faktory – tedy perfektní zdvih nebude zabit nesmyslným tvarem klávesy, klávesy s perfektním zdvihem i tvarem zase nesmí být zbytečně chaoticky rozložené atd.
Jelikož často je všechno především o síle zvyku, není se co divit, že mnozí jedinci si raději k notebooku připojí klávesnici externí.
Jako další se na řadu dostává řešení TouchPadu (vycházejme z toho, že na něj prostě nerezignujete úplně a nekoupíte si myš). Ten by měl mít nejen optimální rozměry, ale i citlivost. Např. můj vlastní TouchPad možná až příliš citlivě reaguje na poklepání prstem, které občas vyhodnotí jako dvojklik ačkoliv já sám ho provést nezamýšlel.
Jak asi víte, historie TouchPadů sahá do roku 1988, přičemž práva na původní výrobek koupila společnost Apple – na prvních noteboocích s jablíčkem se objevil přibližně v roce 1994. Postupně se mu bůh ví proč dařilo vítězit v pomyslném konkurenčním boji s TrackBally i TrackPointy a dnes mu jeho dominantní postavení už těžko upřít. I v případě TouchPadu se ale pořád dá hodně co vymyslet, přičemž některé snahy o jeho vylepšení jsou z hlediska ergonomie jistě přínosné a jiné zase ne.
Bezesporu zajímavým řešením je jistě „skleněný“ touchpad bez tlačítek (jako jedno velké tlačítko totiž funguje samotný touchpad), podporující technologii multitouch. S ním přišel jako první rovněž Apple, ale jinou verzi lze najít třeba i u produktů společnosti Synaptics (ClickPad). Jde o ukázkový příklad inovace, kterou někteří velebí a jiní zatracují. Velebí kvůli samotné myšlence multitouchu a UI aplikací. Zatracují třeba kvůli tomu, jakým způsobem se celá plocha ClickPadu při manipulaci pohybuje směrem dolu - nebo kvůli rozměrům Apple TouchPadu, který prý zabírá zbytečně velkou plochu na úkor klávesnice. A takto bychom mohli ještě dlouho pokračovat.
Nakonec i TouchPad jako takový má své nesmiřitelné odpůrce. Jeho kritici např. tvrdí, že je hloupost posouvat celou ruku úplně pryč z klávesnice jen aby člověk mohl začít vůbec scrollovat a vynášejí do nebes např. TrackPointy s On-The-Fly rekalibrací aj. TrackPoint může skutečně být vysoce efektivním ovládáním notebooku (především tehdy, když se z nějakého důvodu potřebujete trefit na velmi malý bod ala 1 x 1 px, eventuálně označit přesnou výseč), avšak musí se to s ním umět. Sám jsem byl nakonec svědkem poměrně vtipných situací, kdy člověk zvyklý výhradně na TouchPad/myš dostal náhle do ruky TrackPoint a nebyl schopen kurzorem „ulovit“ vůbec nic. Jeho hlavní výhoda spočívá v rychlosti a praktičnosti nejen při psaní všemi deseti. Někteří uživatelé mu dokonce dávají přednost i před externí myší, což o jeho kvalitách nepochybně vypovídá:
Pravděpodobně nejideálnějším řešením proto je, když si člověk může nejprve všechno sám vyzkoušet a zjistit jaká klávesnice/způsob ovládání mu nejvíc sedne. To je ostatně jeden z důvodů, proč nepovažuji notebook za příliš vhodný vánoční dárek. Co se dětí týče, není však rozhodně jediný. Z hlediska ergonomie je velký rozdíl (který rodiče bohužel obvykle nevidí) mezi tím, zda dítě tráví hodiny času denně před klasickým PC nebo před notebookem.
Největším „zlem“ jsou nicméně stále populárnější mininotebooky. Klávesnice je opravdu malá a nutí vás udržovat zápěstí ve zcela nepřirozených polohách. Většina lidí se nad nimi „hrbí“ jednoznačně nejvíc, což je vzhledem k rozměrům i pochopitelné. Navíc právě fakt, že si ho s sebou lze vzít prakticky kamkoli je z tohoto úhlu pohledu spíš na škodu. Osobně bych proto raději investoval do pořádného ergonomického křesla k PC. Máte pocit, že je to přehnané? Tak se společně podívejme na několik ergonomických zásad a závěrem i na to, jaké vlastně důsledky může jejich nedodržování mít.
Následující řádky se v mnoha bodech týkají shodně notebooků i PC. Je však třeba dodat, že v případě notebooků je dodržování většiny pravidel nesrovnatelně náročnější a to právě z důvodu jejich mobility. PC s monitorem, reproduktory, klávesnicí etc. prostě rozestavíte odpovídajícím způsobem na stole a není rozhodně žádný problém dosáhnout např. toho, aby horní řádka textu na obrazovce byla nepatrně pod úrovní očí (kvůli riziku zvyšování napětí v krku a ramenech). Oproti tomu s notebookem si mnozí prostě vlezou do postele, posadí do křesla, položí si ho na klín během dlouhé cesty autobusem a něco jako „ergonomii na pracovišti“ je vůbec nezajímá.
Jedním z velkých problémů práce na notebooku je absence opory pro zápěstí. Nakonec – jistí autoři kritizují i často vídané umístění klasické externí klávesnice na výsuvné desce (oblíbený toť prvek nejrůznějších PC stolků), natož když někdo po dobu několika hodin v podstatě drží zápěstí ve vzduchu. Úplně obecně řečeno – displej by prostě správně měl být vysoko a klávesnice naopak nízko, jenže jak toho s notebookem dosáhnout?
Ideálním řešením alespoň některých potíží je zakoupit jednu ze speciálních podložek pod notebooky, které mají hned několik funkcí. Jednak poskytují ochranu před teplem (když už musíte mít notebook mermomocí na klíně/na natažených nohách), druhak umožňují umístit displej notebooků výše a v neposlední řadě - spousta modelů disponuje i chlazením (což jistě oceníte především v horkých letních měsících). Podstavec si koneckonců můžete koupit i pod nohy (podpěrka chodidel) – pomůže vám udržovat správnou polohu těla, když zrovna budete pracovat u stolu.
Připomeňme dále, že monitor by se měl nacházet v jisté minimální vzdálenosti od očí. Zpravidla se hovoří o cca 60 centimetrech. Při práci po setmění je určitě vhodné dodržovat i zásady správného osvětlení, tedy 1) na obrazovce notebooků se nic (lampička) neodráží, 2) pozadí je osvětlené, ne však s výrazně odlišnou intenzitou 3) upravíme si odpovídajícím způsobem jas i kontrast. Pokud často pracujete na notebooku doma, považuji za jednoznačně nejlepší řešení připojit ho prostě k externímu monitoru a současně případně použít i externí klávesnici s podložkou pro vaše zápěstí (znamená to ovšem další nemalé finanční náklady). Mimo domov se pak snažte alespoň sedět v co nejvhodnější poloze a „nekruťte“ se nad notebookem jako žížala v posledním tažení.
Nepříjemností plynoucích z ignorování výše zmiňovaných pravidel je naneštěstí dlouhá řada a rozhodně k nim nepatří jen dočasná (krátkodobá) bolest rukou, hlavy či zad. Při troše smůly se naopak můžete dočkat i závažných trvalých následků – nejenže se bolest dříve či později stane chronickou, ale ani omezení pohybu té které svalové/šlachové jednotky rozhodně nikoho nepotěší.
Pro zdravotní potíže související s dlouhodobou prací na PC/notebooku se vžilo označení RSI syndrom (Repetition Strain Injury - viz tento starší článek) tedy zraňování se sice drobnými, leč neustále opakovanými pohyby. Mezi ty nejčastější potíže patří tendinida (jednoduše řečeno zánět šlach), syndrom karpálního tunelu (vyvoláván trvalým napětím v ohnutých zápěstích), tendosynovitida (zánět obalu šlachy v důsledku přetížení) nebo dokonce klasický „tenisový loket“, dobře známý zejména skalním fanouškům světa tenisových raket a žlutých míčků.
Největší problém spočívá v tom, že většina z uvedených diagnóz se obvykle vzájemně kombinuje, dochází k namáhání nervů a v konečném důsledku vás bolí i úplně jiné části těla, než jenom ty zatěžované. Příčina se pak samozřejmě odhaluje poměrně těžce, nemluvě o vlivu na psychiku (chronický stres) a z něj plynoucích depresí, nespavosti etc. Proto ve svém vlastním zájmu první příznaky rozhodně nepodceňujte.
Nedá mi to ,abych v závěrečném odstavci (zaměřeném především na čtenáře-muže) nezmínil i studii věnovanou možným rizikům oblíbené polohy „notebook na klíně“. Podle zjištění docenta Jefima Sheynkina ze Státní university v NewYorku se za těchto podmínek zvyšuje teplota v šourku takřka o 3 °C , což spermiím příliš nesvědčí. V rámci pokusu se měření provádělo na skupině 29 dobrovolníků, přičemž teplota na varlatech se jim po čas práce na notebooku zvyšovala přibližně o 2.6°C až 2.8°C. Pro snížení produkce spermií přitom s největší pravděpodobností stačí už zvýšení teploty o pouhý 1 °C. Nu, není to pádný důvod pro investici do chladicí podložky?
Úvodem nutno říct, že ergonomie samozřejmě není čistě jen o designu (byť s ním souvisí). Z definice ala Wikipedia jde o vědní obor zabývající se optimalizací lidské činnost. Co se designu týče, ten je nakonec u drtivé většiny notebooků prakticky shodný vlastně už od počátku jejich vývoje – původně šlo prostě o monotónní šedivo-černé „krabice“, zatímco dnes se z pochopitelných důvodů základní tvar sice příliš nezměnil (představte si kosočtvercový notebook), ale návrháři si mnohem víc vyhrají alespoň s barvami.
Výrobci se tedy vesměs drží dlouhodobě osvědčeného konceptu, minimálně pokud jde o záležitosti typu rozložení kláves etc. (tedy přesně ty, které nás dnes budou zajímat především). Zde je jednoznačně preferován tzv. funkcionalistický design - teoreticky lze jistě vyrobit futuristický notebook, který oslní už na první pohled výjimečným vzhledem, nicméně pokud toto řešení půjde na úkor použitelnosti (práce s notebookem bude po všech stránkách nepohodlná), jen málokdo si ho koupí.
Typickým příkladem kvalitního řešení mohou být např. notebooky od společnosti IBM, která na funkcionalistický design hodně vsází a zbytečně neexperimentuje. Na první pohled jsou mnohé notebooky této značky „všechny stejné“ (v článcích se vesměs hovoří o konzervativním přístupu, na diskusních fórech pak o předpotopním designu – viz ThinkPady) a oproti jiným modelům rozhodně příliš nevyčnívají - ovšem z uživatelského hlediska bych je až na výjimky bez zaváhání označil termínem user-friendly.
Nyní se už podívejme na to, jaké části notebooku jsou z hlediska ergonomie vůbec nejdůležitější. V první řadě je to již zmiňovaná klávesnice a dále touchpad. V případě klávesnicí je situace poněkud složitá. Velikost jednotlivých kláves by měla být v ideálním případě standardní, což zvláště u mininotebooků ovšem nepadá v úvahu a psaní na nich se tak leckdy stává menším utrpením. Pokud je někdo dlouhodobě zvyklý pracovat na tzv. ergonomické klávesnici, která je zakřivená a „rozříznutá“ uprostřed (zakřivení se přidává kvůli tomu, aby se při psaní všemi deseti nemuseli prsty ke vzdálenějším klávesám zbytečně natahovat), pravděpodobně nebude s příliš spokojen ani s klávesnicí na větším notebooku.
Ergonomie a klávesnice
Co přesně nám při psaní vlastně může vadit? Kupříkladu i taková zdánlivá hloupost, jakou je úhel držení zápěstí (viz obrázek nahoře). Před nějakou dobou jsem zahlédl veskrze zajímavou ergonomickou klávesnici SmartFish ErgoMotion, jejíž dvě části mění každou hodinu vzájemnou vzdálenost (automaticky) a tím pádem se zápěstí namáhá o poznání méně – jelikož při psaní tak musíte chtě nechtě polohy střídat, mění se průběžně i úhel. A věřte tomu, že rozdíl skutečně pocítíte:
Ale zpět k notebookům. I když je velikost kláves (řešená o dva odstavce výše) optimální, další zádrhel leckdy spočívá v jejich rozmístění. Zkrátka a dobře - nejčastěji používaná tlačítka by měla být logicky pokud možno co nejdostupnější, což ale bohužel není vždy pravidlem. Dá se však narazit i na modely, které se ideálu ergonomické klávesnice snaží alespoň co nejvíc přiblížit:
K často vídaným nešvarům tradičně patřilo třeba nevhodné umístění tlačítka Fn (pro přepínání funkčních kláves), nedostatečné rozměry vysoce vytěžovaného Enteru či malé/špatně situované kurzorové klávesy. Samostatnou zmínku si bezesporu zaslouží také zdvih kláves. Ačkoliv valná většina uživatelů ho jistě nikdy v životě neřešila a ani řešit nebude (zvláště pokud nepíšou všemi deseti), pro jiné představuje zcela klíčovou záležitost. Jakmile si totiž na nějaký zdvih jednou zvyknete, bývá už velmi těžké se přeorientovat. Znám i programátory, kteří prostě nedokážou pracovat na klávesnici se standardním zdvihem (obvykle striktně vyžadují nízký zdvih) a tak je pro ně tato zdánlivá banalita ve skutečnosti jedním z hlavních kritérií výběru.
Jelikož často je všechno především o síle zvyku, není se co divit, že mnozí jedinci si raději k notebooku připojí klávesnici externí.
Ergonomie – TouchPad vs. TrackPoint
Jako další se na řadu dostává řešení TouchPadu (vycházejme z toho, že na něj prostě nerezignujete úplně a nekoupíte si myš). Ten by měl mít nejen optimální rozměry, ale i citlivost. Např. můj vlastní TouchPad možná až příliš citlivě reaguje na poklepání prstem, které občas vyhodnotí jako dvojklik ačkoliv já sám ho provést nezamýšlel.
Jak asi víte, historie TouchPadů sahá do roku 1988, přičemž práva na původní výrobek koupila společnost Apple – na prvních noteboocích s jablíčkem se objevil přibližně v roce 1994. Postupně se mu bůh ví proč dařilo vítězit v pomyslném konkurenčním boji s TrackBally i TrackPointy a dnes mu jeho dominantní postavení už těžko upřít. I v případě TouchPadu se ale pořád dá hodně co vymyslet, přičemž některé snahy o jeho vylepšení jsou z hlediska ergonomie jistě přínosné a jiné zase ne.
Bezesporu zajímavým řešením je jistě „skleněný“ touchpad bez tlačítek (jako jedno velké tlačítko totiž funguje samotný touchpad), podporující technologii multitouch. S ním přišel jako první rovněž Apple, ale jinou verzi lze najít třeba i u produktů společnosti Synaptics (ClickPad). Jde o ukázkový příklad inovace, kterou někteří velebí a jiní zatracují. Velebí kvůli samotné myšlence multitouchu a UI aplikací. Zatracují třeba kvůli tomu, jakým způsobem se celá plocha ClickPadu při manipulaci pohybuje směrem dolu - nebo kvůli rozměrům Apple TouchPadu, který prý zabírá zbytečně velkou plochu na úkor klávesnice. A takto bychom mohli ještě dlouho pokračovat.
Nakonec i TouchPad jako takový má své nesmiřitelné odpůrce. Jeho kritici např. tvrdí, že je hloupost posouvat celou ruku úplně pryč z klávesnice jen aby člověk mohl začít vůbec scrollovat a vynášejí do nebes např. TrackPointy s On-The-Fly rekalibrací aj. TrackPoint může skutečně být vysoce efektivním ovládáním notebooku (především tehdy, když se z nějakého důvodu potřebujete trefit na velmi malý bod ala 1 x 1 px, eventuálně označit přesnou výseč), avšak musí se to s ním umět. Sám jsem byl nakonec svědkem poměrně vtipných situací, kdy člověk zvyklý výhradně na TouchPad/myš dostal náhle do ruky TrackPoint a nebyl schopen kurzorem „ulovit“ vůbec nic. Jeho hlavní výhoda spočívá v rychlosti a praktičnosti nejen při psaní všemi deseti. Někteří uživatelé mu dokonce dávají přednost i před externí myší, což o jeho kvalitách nepochybně vypovídá:
Pravděpodobně nejideálnějším řešením proto je, když si člověk může nejprve všechno sám vyzkoušet a zjistit jaká klávesnice/způsob ovládání mu nejvíc sedne. To je ostatně jeden z důvodů, proč nepovažuji notebook za příliš vhodný vánoční dárek. Co se dětí týče, není však rozhodně jediný. Z hlediska ergonomie je velký rozdíl (který rodiče bohužel obvykle nevidí) mezi tím, zda dítě tráví hodiny času denně před klasickým PC nebo před notebookem.
Největším „zlem“ jsou nicméně stále populárnější mininotebooky. Klávesnice je opravdu malá a nutí vás udržovat zápěstí ve zcela nepřirozených polohách. Většina lidí se nad nimi „hrbí“ jednoznačně nejvíc, což je vzhledem k rozměrům i pochopitelné. Navíc právě fakt, že si ho s sebou lze vzít prakticky kamkoli je z tohoto úhlu pohledu spíš na škodu. Osobně bych proto raději investoval do pořádného ergonomického křesla k PC. Máte pocit, že je to přehnané? Tak se společně podívejme na několik ergonomických zásad a závěrem i na to, jaké vlastně důsledky může jejich nedodržování mít.
Ergonomie v praxi
Následující řádky se v mnoha bodech týkají shodně notebooků i PC. Je však třeba dodat, že v případě notebooků je dodržování většiny pravidel nesrovnatelně náročnější a to právě z důvodu jejich mobility. PC s monitorem, reproduktory, klávesnicí etc. prostě rozestavíte odpovídajícím způsobem na stole a není rozhodně žádný problém dosáhnout např. toho, aby horní řádka textu na obrazovce byla nepatrně pod úrovní očí (kvůli riziku zvyšování napětí v krku a ramenech). Oproti tomu s notebookem si mnozí prostě vlezou do postele, posadí do křesla, položí si ho na klín během dlouhé cesty autobusem a něco jako „ergonomii na pracovišti“ je vůbec nezajímá.
Jedním z velkých problémů práce na notebooku je absence opory pro zápěstí. Nakonec – jistí autoři kritizují i často vídané umístění klasické externí klávesnice na výsuvné desce (oblíbený toť prvek nejrůznějších PC stolků), natož když někdo po dobu několika hodin v podstatě drží zápěstí ve vzduchu. Úplně obecně řečeno – displej by prostě správně měl být vysoko a klávesnice naopak nízko, jenže jak toho s notebookem dosáhnout?
Ideálním řešením alespoň některých potíží je zakoupit jednu ze speciálních podložek pod notebooky, které mají hned několik funkcí. Jednak poskytují ochranu před teplem (když už musíte mít notebook mermomocí na klíně/na natažených nohách), druhak umožňují umístit displej notebooků výše a v neposlední řadě - spousta modelů disponuje i chlazením (což jistě oceníte především v horkých letních měsících). Podstavec si koneckonců můžete koupit i pod nohy (podpěrka chodidel) – pomůže vám udržovat správnou polohu těla, když zrovna budete pracovat u stolu.
Připomeňme dále, že monitor by se měl nacházet v jisté minimální vzdálenosti od očí. Zpravidla se hovoří o cca 60 centimetrech. Při práci po setmění je určitě vhodné dodržovat i zásady správného osvětlení, tedy 1) na obrazovce notebooků se nic (lampička) neodráží, 2) pozadí je osvětlené, ne však s výrazně odlišnou intenzitou 3) upravíme si odpovídajícím způsobem jas i kontrast. Pokud často pracujete na notebooku doma, považuji za jednoznačně nejlepší řešení připojit ho prostě k externímu monitoru a současně případně použít i externí klávesnici s podložkou pro vaše zápěstí (znamená to ovšem další nemalé finanční náklady). Mimo domov se pak snažte alespoň sedět v co nejvhodnější poloze a „nekruťte“ se nad notebookem jako žížala v posledním tažení.
Co se mi může stát?
Nepříjemností plynoucích z ignorování výše zmiňovaných pravidel je naneštěstí dlouhá řada a rozhodně k nim nepatří jen dočasná (krátkodobá) bolest rukou, hlavy či zad. Při troše smůly se naopak můžete dočkat i závažných trvalých následků – nejenže se bolest dříve či později stane chronickou, ale ani omezení pohybu té které svalové/šlachové jednotky rozhodně nikoho nepotěší.
Pro zdravotní potíže související s dlouhodobou prací na PC/notebooku se vžilo označení RSI syndrom (Repetition Strain Injury - viz tento starší článek) tedy zraňování se sice drobnými, leč neustále opakovanými pohyby. Mezi ty nejčastější potíže patří tendinida (jednoduše řečeno zánět šlach), syndrom karpálního tunelu (vyvoláván trvalým napětím v ohnutých zápěstích), tendosynovitida (zánět obalu šlachy v důsledku přetížení) nebo dokonce klasický „tenisový loket“, dobře známý zejména skalním fanouškům světa tenisových raket a žlutých míčků.
Největší problém spočívá v tom, že většina z uvedených diagnóz se obvykle vzájemně kombinuje, dochází k namáhání nervů a v konečném důsledku vás bolí i úplně jiné části těla, než jenom ty zatěžované. Příčina se pak samozřejmě odhaluje poměrně těžce, nemluvě o vlivu na psychiku (chronický stres) a z něj plynoucích depresí, nespavosti etc. Proto ve svém vlastním zájmu první příznaky rozhodně nepodceňujte.
Nedá mi to ,abych v závěrečném odstavci (zaměřeném především na čtenáře-muže) nezmínil i studii věnovanou možným rizikům oblíbené polohy „notebook na klíně“. Podle zjištění docenta Jefima Sheynkina ze Státní university v NewYorku se za těchto podmínek zvyšuje teplota v šourku takřka o 3 °C , což spermiím příliš nesvědčí. V rámci pokusu se měření provádělo na skupině 29 dobrovolníků, přičemž teplota na varlatech se jim po čas práce na notebooku zvyšovala přibližně o 2.6°C až 2.8°C. Pro snížení produkce spermií přitom s největší pravděpodobností stačí už zvýšení teploty o pouhý 1 °C. Nu, není to pádný důvod pro investici do chladicí podložky?
