Cool'n'Quiet - mějte tiché PC

Jak se měnil můj přístup k počítačům

Reakce na můj nedávno uvedený článek popisující technologii procesorů Athlon 64 a Athlon 64 FX byly veskrze kladné, no ale i tak se našel někdo, kdo se mnou nesouhlasil s ohodnocením "Nejzajímavější procesor letošního roku". Co mě k tomuto hodnocení vedlo? Především moje uživatelské zkušenosti za posledních několik let.

Za posledních pár let jsem měl možnost vyzkoušet si ty nejrychlejší procesory na trhu a k nim špičkové vybavení. Jenže jak je známo, člověk nejvíc touží po tom, co nemá. No a přesně tak to bylo u mě. Jakmile jsem měl možnost si hrát s rychlými stroji, zjistil, jsem, že jejich převratný výkon vlastně nepotřebuji. Resp. pokud skutečně výkon potřebuji, jsou i ty nejrychlejší procesory příliš pomalé.

Shrnu-li své postřehy za posledních asi několik desítek let, dochází k řadě paradoxů. Můj první počítač byl osmibit Atari. Na svou dobu to byl neuvěřitelný stroj, hry na něm byly krásně barevné, zvučely, no prostě vyvážený a na ovládání vcelku jednoduchý stroj. Výkon tehdy nebyl problém, software byl psaný podle hardware a nové modely Atari se neobjevovaly každý den.


S příchodem PC v devadesátých letech začaly růst mé nároky. Hry na 386ce v úchvatném rozlišení 320x200 na 14" monitoru byly něco skvělého. Pak Pentium... vše šlo velmi rychle, grafika se neustále zlepšovala, objevil se Sound Blaster a nároky na výkon rostly. Rapidní tempo vývoje software a s ním rapidně rostoucí požadavky na hardware přetrvávaly a to ještě se zintenzivnilo v druhé polovině devadesátých let s příchodem Pentií II a 3D akcelerátorů.

Zlom přišel zhruba v době uvedení gigaherzových procesorů. Frekvenční závody přistihly programátory nepřipravené. Software už neměl co vytěžit z hardware. Hardware byl prostě příliš rychlý. Dnes je situace ještě více absurdní než před třemi lety. Rozdíl mezi 1000 MHz Athlonem a nejrychlejšími procesory při běžné práci nepoznáte, paměti je tolik, že jí většinu Windows ani nevyužijí, pevné disky mají tolik místa, že je běžným software a vytvořenými dokumenty nikdy nezaplníte. A že se dá přebytek výkonu dokázat? Dá, a docela snadno. Stačí si otevřít některé ze starých čísel herních magazínů a podívat se, jaký procesor byl požadován kolem roku 1998 jako doporučený a který jako minimální. V drtivé většině případů bude doporučovaný procesor nejrychlejší nebo druhý nejrychlejší tehdy dostupný. A minimální také nebude žádná tehdejší vykopávka. Dnes? Většina her má jako minimální procesor něco kolem 500 až 1000 MHz (tj. tři až čtyři roky staré záležitosti) a jako doporučený kolem 1.5 GHz. A víte, kolik stojí 1.5 GHz procesor? Athlon XP 1700+ pořídíte za 2 tisíce. I chudý student si může dovolit optimální procesor! No není to úžasné? Software už výkon nových procesorů jednoduše nepotřebuje.

Obrovský výkon si ale vyžádal svou oběť - roste hluk, spotřeba počítačů, snižuje se spolehlivost. Věřím, že se mnou bude většina čtenářů souhlasit v tom, že by klidně vyměnila trochu výkonu za ticho a nízké provozní náklady. Nemyslíme si to jenom my, ale naštěstí i někdo, kdo to může ovlivnit - myslí si to také v AMD. A tak vzniknul Cool'n'Quiet.