BIOS - 7. díl: Advanced Chipset Features - sběrnice především

Ano, je to přesně tak, Advanced Chipset Features opravdu není určen pouze přetaktovávačům a dalším ladičům výkonu, ale také "obyčejným" smrtelníkům. Při manipulaci s touto obrazovkou je však třeba mít se stále na pozoru, protože pořád v ní najdete poměrně značné množství položek, ke kterým byste se měli chovat s úctou, respektem a příliš je nepokoušet, tedy pokud nechcete, aby se z vašeho počítače vyklubala tzv. "pípající mrtvola".
Ano, až tak agresivní BIOS může být. Pro jistotu ještě dodám, že v případě vzniku jakýchkoliv potíží se nabízí řešení uvést počítač do základního nastavení vymazáním paměti CMOS - o tom jste si mohli přečíst již v prvním díle našeho seriálu. Po tomto úkonu budete mít určitou naději, že se počítač opět chytne, tedy pokud by se jednalo opravdu jen o chybu zapříčiněnou nesprávným nastavením systému BIOS. Kdyby se tomu tak nestalo, znamenalo by to, že s největší pravděpodobností odešla nějaká komponenta ve vnitřnostech vašeho plechového miláčka.

Jak bývá zvykem, i v tomto případě můžete potřebná konfigurační nastavení nalézt v různě pojmenovaných částech systému BIOS. Nejprve hledejte obrazovku s popisem, který jsme zde už zmínili, a sice Advanced Chipset Features resp. Chipset Features Setup, tato pojmenování bývají totiž na základních deskách nejčastěji dostupná. Další varianty v podobách slovních spojení Chip Configuration a Advanced pak využijete právě tehdy, pokud výrobce základní desky preferoval svislý typ BIOSu.

Archaická ISA

ISA (Industry Standard Architecture), která byla dříve označována také jako AT Bus, byla vyvinuta firmou IBM v roce 1981. Obsahovala adresovou část o šířce 24 bitů, a díky tomu dokázala adresovat až 16 MB operační paměti. Obsluhovat bylo možno též nejvýše 65 535 vstupně/výstupních (I/O) portů šestnáctibitové sběrnice.

Tolik k úvodu k této již dávno zapomenuté technologii, kterou dnes potkáte opravdu jen v dílnách počítačových nadšenců, a někdy ani zde již ne. Už ale i tuto sběrnici jste mohli konfigurovat pomocí BIOSu. Ve zkratce se tedy podívejme, co vše jste si zde mohli dovolit:
Prvním z konfiguračních možností tehdejší sběrnice ISA byla položka ISA Line Buffer, která dovolovala (po jejím nastavení na hodnotu Enabled) zapnout vyrovnávací buffer, jehož účel byl stejný jako je zvykem, a plnil funkci vyrovnávací paměti. Ten by se měl vypínat pouze s ohledem na některé velmi staré karty, které s ním nemusely někdy umět pracovat. V tomto případě jste ale byli ochuzeni o určitou část výkonu.

S touto sběrnicí se dále pojily položky 8-bit I/O Recovery Time a 16-bit Recovery Time (AT Cycle Wait State, AT Cycle Between I/O Cycles), přičemž hodnota v nich zapsaná reprezentovala počet čekacích cyklů před osmi nebo šestnáctibitovými operacemi probíhající na sběrnici ISA. Čím vyšší hodnotu sem zadáte, tím více čekacích cyklů bude do cesty signálu vloženo. A proč bylo vlastně nutné tyto prodlevy vkládat? Kvůli správné synchronizaci sběrnic ISA a PCI.

Důležité při práci s těmito položkami je také uvědomění, že minimální hodnota prodlevy signálu je rovna 3,5 hodinovým cyklům. K této hodnotě bude tedy následně připočítána prodleva, kterou v BIOSu v této sekci nastavíte. Navzdory všemu výše zmíněnému ale tuto položku uplatníte pouze při práci s velmi starými ISA kartami, protože jen takové nebyly schopné pracovat na tomto základním časování, a nemusely provádět svoji práci korektně, případně mohlo docházet k zatuhávání počítače a dalším neplánovaným atakům na vaši draze rozpracovanou práci.

Poslední konfigurační doložkou, kterou na tomto místě zmíníme a která byla pro správnou funkci ISA slotů klíčová, je ta s označením AT Bus Clock, respektive ISA Bus Frequency. Pomocí ní bylo totiž možné velmi jednoduše pouhým vybráním jedné z několika málo možností, vybrat hodnotu frekvence, na které sběrnice ISA poběží, přičemž konkrétní hodnotu bylo možno zadávat hned několika způsoby.
Nejčastějším způsobem zadávání byla interpretace pomocí děličky PCI, ze které se při určování výsledného taktu sběrnice ISA vycházelo a které bylo zadáváno ve formátu CLK/x. Písmenko "x" pak reprezentovalo číslo (většinou mezi dvojkou a šestkou), kterým byla podělena frekvence sběrnice PCI (tehdy 33 MHz). Výsledek pak představoval konečnou frekvenci ISA slotů. Na ní dále pracovaly všechny instalované karty, z nichž některé (především ty novější) dokázaly běžet i na frekvenci vyšší, než specifikace dovolovala.

Tzv. přetaktování sběrnice ISA, tedy hnání frekvence sběrnice nad hranici základních 8,33 MHz, však mohlo některé karty poškodit, a to například v důsledku přílišného přehřátí jednotlivých obvodů vsunuté karty. Řešením jednoduchého matematického příkladu dojdeme k tomu, že tomuto základnímu taktu odpovídá v případě 33 MHz taktu PCI dělička 4.

Existovala ještě jedna možnost, jak zadat frekvenci sběrnice ISA - fixně. Fixní hodnota bývala v Setupech přítomna však pouze jedna jediná, a to 7,16 MHz. Tato byla odvozena ze základního taktu generátoru frekvence 14,318, a to s pomocí děličky dvou. Toto představovalo menší záchrannou brzdu pro případ, že by byla karta zasunutá v ISA slotu nějakým způsobem poškozena a odmítala by běžet na základním taktu. Takto jsme ji tedy mohli podtaktovat.

Pozn.: Protože je zvolený takt společný všem kartám, které jsou v ISA slotech instalovány, je důležité si uvědomit, že není možné jednu kartu například provozovat přetaktovanou a jinou naopak zároveň podtaktovanou.