Díky Ivy League můžeme hledat exoplanety i my
17.2.2017, Jan Vítek, aktualita
Astronomové Ivy League poskytli veřejnosti možnost, jak se podílet na hledání exoplanet pomocí měření radiální rychlosti hvězd. K dispozici je obrovský soubor pozorování, příšlušný software a také návod, jak to celé využít.
Nyní tak můžeme zkusit objevit svou exoplanetu díky Ivy League, mezinárodnímu týmu astronomů, a také díky univerzitám MIT, Carnegie Mellon a Yale. Ti společně vypustili do světa potřebná data z měření radiální rychlosti především takových hvězd, které se nacházejí v okruhu 100 parseků (326 světelných let). Právě v této oblasti bylo s využitím daných dat již objeveno na sto potenciálních exoplanet (zbývá je ještě potvrdit). Mezi ně patří i potenciální planeta v systému Lalande 21185 (GJ 411) vzdálená jen 8,1 světelných let od Země, na niž jsme se nedávno "podívali".
Právě měření radiální rychlosti hvězd je jedna z nejúspěšnějších metod pro hledání exoplanet, kterou ale nyní přeci jen zastínil teleskop Kepler se svou tranzitní metodou. V obou případech se sleduje mateřská hvězda, ale Kepler detekuje změny v jejím jasu v případě, že planeta zrovna přechází mezi námi a hvězdou, zatímco měřením radiální rychlosti zjišťujeme přítomnost planety díky jejímu gravitačnímu vlivu na hvězdu. Ta je sice nejhmotnějším objektem ve své soustavě (nebo alespoň jeden z nejhmotnějších), ale to neznamená, že společné těžiště hvězdy a potenciální planety je přímo ve středu této hvězdy. Ta díky tomu v podstatě také obíhá, nebo se spíše "vrtí", neboť toto těžiště se často nachází ještě v jejím těle. Ovšem i to lze často pozorovat měřením červeného posunu a při vhodné orientaci se hvězda cyklicky přibližuje a zase vzdaluje. Výsledkem je periodická křivka, z níž lze odhadnout velikost planety, její oběžnou dobu a také velkou poloosu dráhy.
Co máme tedy k dispozici? Jde především o data pořízená Keckovou observatoří na Havaji v průběhu celých dvou dekád, což dostatečně ilustruje jejich objem. Pak je tu také open source softwarový balíček pro zpracování těchto data a online průvodce tím vším. Jak uvedli astronomové, jejich cílem je demokratizovat hledání exoplanet a slibují si pochopitelně to, že ke stovce kandidátů a možných kandidátů brzy přibydou další. Však celá databáze pozorování se týká 1600 relativně blízkých hvězd a z dosavadních zkušeností vyplývá, že hvězdné systémy s planetami jsou ve vesmíru celkem běžné. Astronomové z MIT také přiznávají, že analýza těchto dat je pro ně příliš velké sousto, na které jich prostě není dost, takže i proto se rozhodli celou věc dát k dispozici veřejnosti.
Zdroj: MIT
Právě měření radiální rychlosti hvězd je jedna z nejúspěšnějších metod pro hledání exoplanet, kterou ale nyní přeci jen zastínil teleskop Kepler se svou tranzitní metodou. V obou případech se sleduje mateřská hvězda, ale Kepler detekuje změny v jejím jasu v případě, že planeta zrovna přechází mezi námi a hvězdou, zatímco měřením radiální rychlosti zjišťujeme přítomnost planety díky jejímu gravitačnímu vlivu na hvězdu. Ta je sice nejhmotnějším objektem ve své soustavě (nebo alespoň jeden z nejhmotnějších), ale to neznamená, že společné těžiště hvězdy a potenciální planety je přímo ve středu této hvězdy. Ta díky tomu v podstatě také obíhá, nebo se spíše "vrtí", neboť toto těžiště se často nachází ještě v jejím těle. Ovšem i to lze často pozorovat měřením červeného posunu a při vhodné orientaci se hvězda cyklicky přibližuje a zase vzdaluje. Výsledkem je periodická křivka, z níž lze odhadnout velikost planety, její oběžnou dobu a také velkou poloosu dráhy.
Co máme tedy k dispozici? Jde především o data pořízená Keckovou observatoří na Havaji v průběhu celých dvou dekád, což dostatečně ilustruje jejich objem. Pak je tu také open source softwarový balíček pro zpracování těchto data a online průvodce tím vším. Jak uvedli astronomové, jejich cílem je demokratizovat hledání exoplanet a slibují si pochopitelně to, že ke stovce kandidátů a možných kandidátů brzy přibydou další. Však celá databáze pozorování se týká 1600 relativně blízkých hvězd a z dosavadních zkušeností vyplývá, že hvězdné systémy s planetami jsou ve vesmíru celkem běžné. Astronomové z MIT také přiznávají, že analýza těchto dat je pro ně příliš velké sousto, na které jich prostě není dost, takže i proto se rozhodli celou věc dát k dispozici veřejnosti.
Zdroj: MIT
