Výzkumníci MIT Media Lab nyní zkombinovali snímání v terahertzových frekvencích s jistým sofistikovaným algoritmem pro zpracování zachycených dat, díky čemuž bude možné číst text i ze zavřených knih. Taková technologie může posloužit nejen špiónům nebo velkému bratru, ale také historikům, kteří se budou snažit číst knihy příliš poškozené nebo choulostivé na to, aby se mohly otevřít.
V MIT v tomto případě vytvořili jakéhosi hybrida mezi sonarem a letištními skenery, kterými musíme projít na cestě k letadlu. Využívá elektromagnetického záření v terahertzových frekvencí a nízké intenzitě. Takové vlny nejsou ani milimetr dlouhé a jsou vhodnější než jiné typy vln, jež mohou procházet materiálem (zvukové či rentgenové). Jde o to, že různé chemické substance dokáží absorbovat terahertzové elektromagnetické vlny, takže takový záznam vytvořený inkoustem nebo jiným barvivem se pak dobře ukáže na měritelných změnách. Právě to dokáží letištní skenery využít k identifikaci různých látek. Rentgenové záření přitom není schopno rozlišit mezi čistým papírem a popsaným papírem, takže se pro takovou věc nehodí.
Využívá se zde také princip refrakce, čili lámání elektromagnetického záření (a dle dalšího popisu technologie snad i reflexe, tedy odrazu). Mezi jednotlivými stránkami jsou malé kapsičky vzduchu, které jsou jen několik mikrometrů tlusté (pokud však nejde o knihu v pokročilém stádiu rozkladu). Právě díky rozdílu v refrakci mezi vzduchem a papírem je možné zjistit, že skener začal zkoumat novou stránku a především se díky rozhraní mezi papírem a vzduchem záření odrazí zpět k detektoru. Vysokofrekvenční elektromagnetické záření se dá také využít podobně jako sonar, a to využitím velice krátkých impulzů, v jejichž případě se může změřit, za jak dlouho se odrazily do detektoru a tím se přesně změří i hloubka, do které se dostaly. To navíc v daleko vyšší přesnosti než při využití ultrazvuku.
Údaje ze skenovacího zařízení zpracovává algoritmus vyvinutý na Georgia Tech, který je schopen si poradit i se zvlněnými stránkami a špatně vytisknutým textem. O technologii již vyjádřilo zájem Metropolitní muzeum v New Yorku, aby se tamní pracovníci mohli podívat do starých knih, které jsou v takovém stavu, že se je nikdo neodvažuje otevřít. Velice zajímavý je také samotný algoritmus, o němž autor skeneru z MIT prohlásil, že je schopen se snadno vypořádat s většinou ověřovacích systémů captcha.
Zdroj: Extremetech
V MIT v tomto případě vytvořili jakéhosi hybrida mezi sonarem a letištními skenery, kterými musíme projít na cestě k letadlu. Využívá elektromagnetického záření v terahertzových frekvencí a nízké intenzitě. Takové vlny nejsou ani milimetr dlouhé a jsou vhodnější než jiné typy vln, jež mohou procházet materiálem (zvukové či rentgenové). Jde o to, že různé chemické substance dokáží absorbovat terahertzové elektromagnetické vlny, takže takový záznam vytvořený inkoustem nebo jiným barvivem se pak dobře ukáže na měritelných změnách. Právě to dokáží letištní skenery využít k identifikaci různých látek. Rentgenové záření přitom není schopno rozlišit mezi čistým papírem a popsaným papírem, takže se pro takovou věc nehodí.
Využívá se zde také princip refrakce, čili lámání elektromagnetického záření (a dle dalšího popisu technologie snad i reflexe, tedy odrazu). Mezi jednotlivými stránkami jsou malé kapsičky vzduchu, které jsou jen několik mikrometrů tlusté (pokud však nejde o knihu v pokročilém stádiu rozkladu). Právě díky rozdílu v refrakci mezi vzduchem a papírem je možné zjistit, že skener začal zkoumat novou stránku a především se díky rozhraní mezi papírem a vzduchem záření odrazí zpět k detektoru. Vysokofrekvenční elektromagnetické záření se dá také využít podobně jako sonar, a to využitím velice krátkých impulzů, v jejichž případě se může změřit, za jak dlouho se odrazily do detektoru a tím se přesně změří i hloubka, do které se dostaly. To navíc v daleko vyšší přesnosti než při využití ultrazvuku.
Údaje ze skenovacího zařízení zpracovává algoritmus vyvinutý na Georgia Tech, který je schopen si poradit i se zvlněnými stránkami a špatně vytisknutým textem. O technologii již vyjádřilo zájem Metropolitní muzeum v New Yorku, aby se tamní pracovníci mohli podívat do starých knih, které jsou v takovém stavu, že se je nikdo neodvažuje otevřít. Velice zajímavý je také samotný algoritmus, o němž autor skeneru z MIT prohlásil, že je schopen se snadno vypořádat s většinou ověřovacích systémů captcha.
Zdroj: Extremetech
