Dron: zabiják i pomocník

Řada zdrojů datuje vznik vojenských dronů již do poloviny 19. století, kdy Rakušané zaútočili na italské Benátky pomocí balónů naplněných výbušninami, o což se mimochodem téměř o století později pokusili za 2. světové války i Japonci, akorát na mnohem delší vzdálenost. Některé jejich balónové bomby Fu-Go skutečně doputovaly přes Pacifik až do Severní Ameriky, na což měly 3 dny a poté jejich mechanismus odhodil nálož a následně zničil balón. Jejich cíl pochopitelně nebylo nic konkrétního, a také byl největším nebezpečím vznik lesních požárů. Z nějakých 9 000 balónů mělo dle odhadů doputovat do Ameriky asi 10 %, což je skutečně možné, ale balóny větší škody nezpůsobily. Poslední balón tak byl vypuštěn v dubnu 1945.

Málo se však ví o tom, že o něco podobného se za druhé světové pokoušeli také Britové v rámci operace Outward. Jejich balóny byly mnohem jednodušší, ale zase jich bylo vypuštěno velké množství, a to téměř 100 000. Zhruba polovina jich nesla hořlaviny a druhá polovina nesla dráty, které měly posloužit k poškození vedení vysokého napětí, což Britové zjistili náhodou poté, co se jim utrhlo několik barážových balónů sloužících jako součást protiletecké obrany. A ty také způsobily největší škody poté, co zasáhly 110kV vedení u Lipska, což vyústilo ve zničení elektrárny.

Jako pravého předchůdce dnešních vojenských dronů ale můžeme vidět spíše v řiditelných, či alespoň nasměrovatelných létajících strojích. Ty můžeme rozdělit podle toho, zda měly sloužit k účelu zabíjení (či šíření teroru) nebo ke cvičení a později i průzkumu. Pokud jde o ty první, můžeme zmínit pokusy američanů vytvořit létající bomby, což je např. Hewitt-Sperry Automatic Airplane, který je přijímaný jako předchůdce moderních střel s plochou dráhou letu, jako je Tomahawk.

A pokud jde o ty druhé, pak mezi nejznámější z meziválečného období patří DH.82B Queen Bee, rádiem řízený letoun De Havilland Tiger Moth, který byl využíván jako cvičný cíl pro královské námořnictvo Velké Británie. Queen Bee je důležité zmínit i právě kvůli tomu, že toto označení mělo vést k tomu, aby se těmto zařízením začalo říkat drony. Queen bee totiž znamená včelí královna, kdežto drone je v překladu trubec. Jisté je, že v roce 1936 začal tento termín používat vedoucí týmu v americkém námořnictvu, který tak popisoval rádiem řízené vzdušné cíle.

Do této doby datujeme i počátek éry dálkově ovládaných modelů letadel určených čistě jako hobby, čili pro zábavu. Již v polovině 30. let si Reginald Denny otevřel v Los Angeles obchod s dálkově ovládanými modely, ovšem později se trochu přeorientoval.

Pokud si spojíme druhou světovou válku a nepilotované létající zbraně, vyjde nám především německá odvetná V-1, ovšem to je pouze jedna z mnoha. Zmíněný Reginald Denny brzy zjistil, že by mohl armádě dodávat dálkově řízené modely, jež by podobně jako Queen Bee byly určeny k výcviku dělostřelců. Ovšem i nadále je vyvíjel a prodával i ve verzích pro hobby

Jeho společnost Radioplane Company se nakonec od modelu RP-1 propracovala až k verzi RP-4, kterou začala vyrábět pro armádu pod názvem Radioplane QQ-1. Tyto drony armádu zaujaly natolik, aby objednala novou sérii modelů Radioplane QQ-2, a to již ne několik desítek, ale rovnou tisíce. Vyráběny byly v Los Angeles, kde je mimochodem dávala dohromady i jistá Norma Jeane Dougherty. Dnes ji známe pod uměleckým jménem Marilyn Monroe a ta právě díky armádnímu fotografovi, který původně přijel fotit nové QQ-2, odstartovala svou kariéru.

Radioplane QQ-2 se tedy staly prvními masově vyráběnými drony v americké armádě a my můžeme z fotografie restaurovaného modelu dobře vidět, proč byly určeny i pro zábavu, i když kvůli rozpětí 373 cm nebyly zrovna skladné. Nešlo o nic jiného než model hornoplošníku s dvoupístovým dvoutaktem s výkonem 4,5 kW. Zajímavé na něm je, že byl vybaven dvěma protiběžnými dvoulistými vrtulemi.

Americké námořnictvo ale mělo i svou verzi Queen Bee, pro kterou použila např. stárnoucí letouny Curtiss N2C-2 Fledgling, které byly označeny za "vzdušná torpéda". Dokonce byly takto použity i těžké bombardéry jako B-17 Flying Fortress nebo PB4Y-2 (odvozený ze známého B-24 Liberator), ale zde šlo jen o několik pokusů (nanejvýš neúspěšná operace Aphrodite) o využití letounu jako dálkově řízené bomby určené proti zvlášť odolným cílům, např. bunkrům. Tyto "řízené bomby" většinou zničil flak, selhalo řízení, nebo se prostě pokazilo něco jiného.

Na straně nacistického Německa se odehrávalo něco podobného, a to především pod taktovkou tajemstvím opředené eskadry KG-200. Ta využívala takzvané Mistely, čili letoun Junkers Ju 88 naložený výbušninami, který byl řízen z kokpitu Fockewulfu, jehož pilot se po navedení bombardéru na cíl odpoutal. Nicméně ani Němci nezaznamenali úspěchy, které by stály za vynaložené úsilí.

Nepoměrně větší efekt měly masově vypouštěné létající bomby V-1, jež vstoupily kvůli svému typickému zvuku pulzačního motoru ve známost také jako bzučící bomby. Tyto létající tunové nálože můžeme ale označit spíše za předchůdce moderních řízených střel s plochou dráhou letu než za drony, ovšem je pravda, že tyto kategorie se v období druhé světové války poněkud překrývaly.

V-1 však je třeba zmínit z důvodu jejich úspěšnosti. Německo s jejich pomocí dokázalo vázat obrovské vojenské zdroje protivníka, a to jednak bombardéry a jiné letouny snažící se o ničení továren a vypouštěcích stanovišť, aktivní vzdušnou obranu. V celkových číslech byly také V-1 svým ničivým účinkem srovnatelné s konvenčním bombardováním. Není tedy divu, že po porážce Německa vítězné mocnosti dále s V-1 experimentovaly. Francie je využila jako cvičné cíle, Spojené státy je okopírovaly a chtěly využít pro nakonec nerealizovanou invazi do Japonska. Založily na nich ale své pozdější řízené střely, jako byla MGM-1 Matador. Sovětský svaz také ukořistil několik V-1 a experimentoval s nimi až do 50. let.

V té době se ale středem zájmu už staly rakety V-2, proti nimž jednoduše nebylo obrany (V-1 mohly být sestřeleny či vychýleny z kurzu), ale to už je jiný příběh. Za druhé světové války tedy proběhla řada experimentů s drony či různými způsoby řízenými letadly. Ty, jejichž úkolem bylo ničení cílů, byly až na výjimky spíše neúspěšné, ale jako prostředek pro výcvik obsluh protiletadlových děl byly velmi úspěšné a žádané.