Dron: zabiják i pomocník

Poptávku po průzkumných strojích přinesla válka v Jugoslávii, jejíž rozpad v 90. letech a probíhající etnické konflikty chtěla clintonova administrativa zblízka monitorovat. Tehdy si šéf CIA James Woolsey vzpomněl na Abrahama Karema, který jej již několik let předtím zaujal a o němž později prohlásil, že to je podnikatelský a inženýrský génius, který žije pro to, aby tvořil. Ve spojení s Predatorem je to však poněkud zvláštní závěr tvrzení, ovšem je pravda, že Karem se nedá spojovat s tím, jakým způsobem jsou Predatory dnes používány.

CIA tedy pořídila dva GNAT 750 vybavené kamerami a ze sousední Albánie je vypouštěla nad území Bosny. Ovšem tyto drony musely být řízeny s pomocí pilotovaného letadla, přes které byl přenášen signál od operátorů v Albánii. GNAT 750 se nad Bosnou nakonec neosvědčily, byly poruchové a nebyly dobře připravené pro vrtochy počasí. Ovšem CIA na UAV nezanevřela a vypsala soutěž o nové modely, které by mohly být řízeny pomocí satelitu, což by umožnilo jejich ovládání v podstatě odkudkoliv a především bez použití mezičlánku, který může být pouze zdrojem problémů.

Karem se opět pustil do práce a GNAT 750 dostal nový vypoulený čumák, v němž se schovala potřebná satelitní anténa a na opačné straně dronu se objevil výkonnější motor Rotax 912. Na svět tak přišel GNAT 750-45, jenž vešel ve známost jako MQ-1 Predator. Toto jméno vybral prezident firmy General Atomics, ačkoliv tehdy šlo ještě o čistě průzkumný stroj a ne o smrtící zbraň.

General Atomics se svým Predatorem vyhrála soutěž a na začátku roku 1994 získala kontrakt v hodnotě téměř 32 milionů dolarů na dodávku prvních třech kusů a pozemní stanice pro jejich ovládání. Dodávka byla uskutečněna během půl roku a na světová bojiště se tak dostaly první drony, jež mohli pozemní operátoři ovládat z druhého konce světa. Samotný Karem odešel z firmy General Atomics ještě před prvním uskutečněným letem Predatoru, ale pouze aby mohl pracovat na nové výzvě, a sice novém UAV, které nyní známe jako Boeing A160 Hummingbird. Karem chtěl vyrábět A160 sám ve své firmě, ovšem armáda sice měla zájem, ale výrobu chtěla svěřit pouze některé z velkých společnosti. V roce 2004 tak Karem prodal svou firmu Boeingu.

Jak je vidět z fotografie, nejde již o letoun, ale o helikoptéru, k jejímuž vývoji Karem značně přispěl svou technologií pro optimalizaci otáček rotoru v závislosti na výšce a rychlosti. Ta umožnila, aby byl pohon Hummingbirdu velmi efektivní, tedy na helikoptéru, ovšem americká armáda se rozhodla A160 nakonec kvůli technickým potížím a vysokým nákladům nenasadit a dnes je tento projekt v podstatě zrušen, a to právě ve prospěch okřídlených dronů. Nicméně bývalý šéf agentury DARPA věří, že čas A160 ještě přijde, neboť "jde o příliš dobrý stroj na to, aby se nevrátil na výsluní".

Karem si však opět našel novou práci a nyní prý utrácí peníze z prodeje své firmy na vývoj velkého konvertoplánu, čili letounu s překlopnými rotory, který díky nim může vzlétnout či přistát jako vrtulník, ale létat jako letadlo. Typickým příkladem může být vojenský stroj V-22 Osprey, ovšem Karemův stroj má být v rozměrech Boeingu 737 a využívat má zmíněnou technologii pro optimalizaci otáček z Hummingbirdu.

Sám Karem o sobě nemluví jako o géniovi, ale jako o jednom z nejlepších současných leteckých inženýrů a v tom má bezpochyby pravdu. Jeho drony jsou dle mnoha hlasů úspěšné především proto, že dokáží dlouho vydržet ve vzduchu, ale to Karem popírá. Úspěch dle něj tkví v tom, že se na ně na rozdíl od jiných odmítl dívat jako na modýlky či cvičné cíle vyvíjené bez ohledu na kvalitu.

Od roku 1994 je tedy historie nasazení vojenských dronů především historie Predatoru. Stal se osvědčeným strojem, na němž bylo možné stavět, a tak se postupně rozšiřovaly jeho možnosti i schopnosti. V roce 1995 byl poprvé nasazen v kampani NATO proti bosenským Srbům, a to jako průzkumný stroj. O čtyři roky později už byly nad bývalou Jugoslávií využívány k vyhledávání cílů pro bombardování, v čemž byly úspěšné, ale problémy byly s komunikací s bojovými letouny, jejichž úkolem bylo cíle ničit. Řešení se našlo brzy a Predatory byly poprvé vybaveny lasery pro označení cílů.

Generál John Jumper, tehdejší velitel amerického letectva v Evropě, viděl jako další logický krok to, že samotné Predatory budou vybaveny zbraňovými systémy. Bylo mu řečeno, že to potrvá několik let a spolkne desítky milionů dolarů. Generál odvětil, že na to mají 3 měsíce a nedostanou více jak 3 milióny.

Pro první test byly vybrány střely Hellfire, což bylo od generála Jumpera poněkud drzé. Hellfire je totiž klasickou výzbrojí vrtulníků Apache (a jiných) americké armády a Jumper nařídil, aby byly namontovány na stroj amerického letectva. Jde ale o logickou volbu, neboť Predator přeci jen není dostatečně velký stroj na to, aby mohl nést velké rakety a i v případě Hellfire se inženýři obávali toho, že raketa při startu poškodí křídlo. Ovšem první zkouška s raketou bez bojové hlavice na začátku roku 2001 dopadla dobře a několik týdnů později byly úspěšně použity již "ostré" rakety.

Události nabraly rychlý spád po 11. září 2001 a už 7. října začaly vyzbrojené Predatory létat nad Afghánistánem a vyhledávat příslušníky Al-Káidy, ovšem tyto první mise jsou obestřeny tajemstvím a spekulacemi. Jisté však je, že cílem Predatorů se v této době stali především lidé a ne vojenská technika, což přineslo jeden problém. Střely Hellfire AGM-114K (přesněji tedy Hellfire 2) jsou totiž určené proti obrněncům, takže mají za úkol díky své tandemové hlavici proniknout pancířem a obrněnce tzv. vyvařit. Pokud se tedy použije na neobrněný cíl, může jím snadno proletět a vybuchnout mimo něj.

Povolán byl jeden z mála armádních inženýrů zabývajících se vývojem bojových hlavic, Chuck "Boom Boom" Vessel, který z původní verze K vytvořil tzv. Special K. Jde o narychlo upravenou střelu s náložemi uzavřenými v externích tubusech z drážkované oceli, které se po výbuchu změní ve smršť ostrých šrapnelů, a tu ve volném prostoru v okruhu 10 metrů nemá nikdo šanci přežít. Tím se ze spojení Predatoru a Hellfire stala skutečně smrtící zbraň pro vedení nových válek. Nesmíme ale zapomenout na schopnost nést rakety AIM-92 Stinger, ovšem ty jsou určeny proti vzdušným cílům, a tak stojí poněkud stranou všeho dění a pak tu jsou ještě AGM-176 Griffin typu vzduch - země.