Epsilon Aurigae: záhadná hvězda pohasíná jednou za 27 let
2.11.2016, Jan Vítek, aktualita
Epsilon Aurigae (nebo také Almaaz) je binární hvězda v souhvězdí Vozky, která jednou za 27 let zdánlivě pohasne, k čemuž existuje jen teoretické vysvětlení, i když astronomové se dle svého přesvědčení postupně přibližují k pravdě.
Epsilon Aurigae je systém, který obsahuje jasnou hvězdu Epsilon Aurigae A a záhadný objekt Epsilon Aurigae B, který byl dříve označován za černou díru i extrémně chladnou a obrovskou hvězdu. Nyní se razí taková teorie, že tento objekt je ve skutečnosti hvězda (nebo další dvě), která je obklopena velkým prašným diskem, který tak první hvězdu občas částečně zakryje. Epsilon Aurigae A začala pohasínat naposled v roce 2009 a postupně se její jas snížil o celou magnitudu, zůstal tak přibližně rok a pak se postupně vrátila k původnímu stavu, a to v roce 2011. Další taková událost nastane v roce 2036.
umělcova představa o systému Epsilon Aurigae
Astronomové tak soudí vzhledem k tomu, že už od roku 1821 pozorovali pohasínání této hvězdy celkem sedmkrát a vždy v pravidelných, a tedy předvídatelných intervalech. Nicméně jistí si nejsou vůbec a daný prašný disk je pouze jejich odhad, takže záhada Epsilon Aurigae je jednou z nejstarších v moderní astronomii. O prašném disku uvažují proto, že daný objekt musí být vzhledem k délce zastínění obrovský (systém je od nás vzdálený pravděpodobně cca 2200 sv. let) a kdyby existoval v našem systému, sahal by od Slunce až někam k Uranu. Světlo z velké hvězdy nám přitom proniká dál a blokována je jeho část na všech vlnových délkách.
Je tak jasné, že při každé této události se na systém zaměří astronomové novými přístroji a snaží se záhadu rozluštit. Otto Struve k tomu v roce 1962 napsal, že historie pozorování Epsilon Aurigae je v mnoha ohledech samotnou historií astrofyziky.
Jestliže je zatmívání v systému Epsilon Aurigae pravidelné, pak to samé neplatí o jeho parametrech. Občas je kratší, jindy delší a mění se i doba, za kterou proběhne pokles jasu na minimální úroveň. Astronomové přišli s tím, že viditelná hvězda se mění z červeného obra na bílého trpaslíka s planetární mlhovinou, což by mohlo vysvětlit pozorované změny. Naposledy se na systém zaměřilo to nejlepší, co bylo k dispozici, a to Hubbleův teleskop, Spitzerův teleskop a také rentgenová observatoř Chandra. Právě díky Spitzeru mohli astronomové přijít s nejnovějšími informacemi, dle nichž odhadují, že Epsilon Aurigae A má hmotnost 2,2 až 3,3 Sluncí a zakrývá ji prašný disk ne kolem dvou, ale jen jedné daleko slabší hvězdy Epsilon Aurigae B. Odhadli dokonce i to, že onen disk se nemá skládat z jemných částeček, které bychom označili za prach, ale spíše z hrubších zrn připomínajících štěrk a má být menší, než se myslelo, a to cca 8 AU v průměru.
Epsilon Aurigae ale už od letoška není systém, který drží prvenství v nejdelším zatmění. Nahradil jej binární systém s katalogovým označením TYC 2505-672-1, který má být cca 10.000 sv. let od Země a v něm má zatmění proběhnout jednou za 69 let a trvat tři a půl let. Oba tyto systémy tak budou i do budoucna cílem zbrusu nových přístrojů.
Zdroj: Vanderbilt University, Astronomy
umělcova představa o systému Epsilon Aurigae
Astronomové tak soudí vzhledem k tomu, že už od roku 1821 pozorovali pohasínání této hvězdy celkem sedmkrát a vždy v pravidelných, a tedy předvídatelných intervalech. Nicméně jistí si nejsou vůbec a daný prašný disk je pouze jejich odhad, takže záhada Epsilon Aurigae je jednou z nejstarších v moderní astronomii. O prašném disku uvažují proto, že daný objekt musí být vzhledem k délce zastínění obrovský (systém je od nás vzdálený pravděpodobně cca 2200 sv. let) a kdyby existoval v našem systému, sahal by od Slunce až někam k Uranu. Světlo z velké hvězdy nám přitom proniká dál a blokována je jeho část na všech vlnových délkách.
Je tak jasné, že při každé této události se na systém zaměří astronomové novými přístroji a snaží se záhadu rozluštit. Otto Struve k tomu v roce 1962 napsal, že historie pozorování Epsilon Aurigae je v mnoha ohledech samotnou historií astrofyziky.
Jestliže je zatmívání v systému Epsilon Aurigae pravidelné, pak to samé neplatí o jeho parametrech. Občas je kratší, jindy delší a mění se i doba, za kterou proběhne pokles jasu na minimální úroveň. Astronomové přišli s tím, že viditelná hvězda se mění z červeného obra na bílého trpaslíka s planetární mlhovinou, což by mohlo vysvětlit pozorované změny. Naposledy se na systém zaměřilo to nejlepší, co bylo k dispozici, a to Hubbleův teleskop, Spitzerův teleskop a také rentgenová observatoř Chandra. Právě díky Spitzeru mohli astronomové přijít s nejnovějšími informacemi, dle nichž odhadují, že Epsilon Aurigae A má hmotnost 2,2 až 3,3 Sluncí a zakrývá ji prašný disk ne kolem dvou, ale jen jedné daleko slabší hvězdy Epsilon Aurigae B. Odhadli dokonce i to, že onen disk se nemá skládat z jemných částeček, které bychom označili za prach, ale spíše z hrubších zrn připomínajících štěrk a má být menší, než se myslelo, a to cca 8 AU v průměru.
Epsilon Aurigae ale už od letoška není systém, který drží prvenství v nejdelším zatmění. Nahradil jej binární systém s katalogovým označením TYC 2505-672-1, který má být cca 10.000 sv. let od Země a v něm má zatmění proběhnout jednou za 69 let a trvat tři a půl let. Oba tyto systémy tak budou i do budoucna cílem zbrusu nových přístrojů.
Zdroj: Vanderbilt University, Astronomy
