Fermiho bubliny jsou dvě obrovské struktury, které vystupují mnoho tisíc světelných let nad a pod střed naší galaxie, a jsou tak zcela mimo její rovinu. Ještě před pár lety nikdo nedokázal říci, co jsou zač a jak mohly vzniknout, ale to se nyní mění.
Odměníme každého! Vyplňte komunitní průzkum a získejte luxusní ceny
Kdo jste, na čem a co hrajete, jaký obsah konzumujete a jaký vztah máte k AI? Věnujte nám pár minut a jako dárek za vyplnění získáte slevu na nákup a šanci získat také další luxusní ceny.
Pokud se podíváme na galaxii Mléčná dráha, pak se nám jeví jako prostá spirálovitá galaxie, přičemž my na ni pochopitelně jako její součást koukáme z boku, takže ji vidíme jako úzký pruh se zahuštěným středem. Pokud se na ni podíváme v infračerveném spektru, pak se nám její střed ukáže takto:
střed Mléčné dráhy v infračerveném spektru
Něco podobného nám ukáže i viditelné spektrum, ale pokud si k tomu přibereme také vysoce energetické elektromagnetické záření gama, objeví se zcela jiný obrázek, který ukáže, že naše galaxie v podstatě není vůbec plochá. Na její střed jsou z obou stran napojeny obrovské tzv. Fermiho bubliny (objeveny byly zařízením Fermi Gamma-Ray Telescope), jež od něj stoupají nějakých 23.000 světelných let. Nyní bylo astronomy z MIT s využitím Hubbleova vesmírného dalekohledu určeno jejich přibližné stáří, složení, teplota a pohyb, a tím i pravděpodobný způsob, jímž se utvořily. Za zmínku také stojí, že jediná z těchto bublin má v sobě dost materiálu na vytvoření dvou milionů našich Sluncí.
S využitím metody pozorování ultrafialového světla kvasarů, a to v tomto případě celkem 46 kvasarů, byl zmapován pohyb plynu v severní bublině, díky čemuž bylo stanoveno její stáří na 6 až 9 milionů let. Mnoho lidí přitom napadne, že za jejich vznikem by mohla stát supermasivní černá díra ve středu galaxie, Sagittarius A* (Sgr A*) s uváděnou masou 4,5 milionů Sluncí, která je nyní relativně v klidu. Ovšem před miliony let nebyla a evidentně si smlsla na nějakém obrovském objektu, jehož pozůstatky v podobě polárních výtrysků hmoty unikly zcela mimo galaxii.
Jak ukazuje obrázek popisující mapování Fermiho bublin, to bylo celé možné jen díky tomu, že my sami jsme součástí Mléčné dráhy, a tak máme vhodnou pozorovací perspektivu k tomu, abychom mohli pozorovat pohyb plynu v těchto bublinách. K tomu se využívá právě světlo kvasarů, které k nám putuje skrz bubliny a díky němu lze určit chemické složení materiálu v nich, jeho teplotu a také směr a rychlost pohybu. V severní Fermiho bublině se tak nachází především křemík a uhlík, který putuje ven rychlostí 3 miliony km/h a dosahuje teploty až 9800 °C. I tato pro nás vysoká teplota však není nic oproti tomu, jak horký plyn je přímo u "výpusti", čili v oblasti, kde se bublina blíží středu galaxie, neboť tam jde dle vyzařovaných paprsků gama až o 10 milionů °C, takže astronomové mluví o pohybu studeného plynu ve vnějších částech bubliny.
Díky těmto údajům už bylo možné "cestovat zpět v čase" a určit, kdy si Sgr A* naposledy dal opravdu velké sousto, což mohlo být třeba obrovské koncetrované mračno plynu.
Zdroj:
