Může se tělo astronauta stát základem pro život na jiné planetě?
25.10.2016, Jan Vítek, aktualita
Hypotéza je taková, že tělo mrtvého astronauta plující vesmírem se dostane na planetu, kam dorazí i se svými mikroby a jinou organikou. Může z toho vzejít nový život? Čistě teoreticky ano.
Jednoho dne se může stát, že ve vesmíru zemře člověk, který bude putovat miliony let v mrazivém tichu, než si jej přitáhne neznámá planeta, na níž existují podmínky vhodné pro rozvoj života. Už nyní se pohybujeme v realitě, kterou by dokázal zařídit snad jen nepravděpodobnostní pohon, ale otázka je jiná. Mohlo by se lidské tělo stát jakýmsi semínkem pro odstartování vývoje nového života? Ano, ale za mnoha předpokladů a podmínek, které zmiňuje mimo jiné i mikrobiální biolog Gary King z Louisiana State University.
Lidské tělo je plné mikrobů, z nichž by mohly přežít i milion let jejich spory. I samotné bakterie by mohly přežít, zvláště pak druh Deinococcus radiodurans je odolný vůči vysokým dávkam ionizujícího záření i nedostatku vody. Ovšem jestli bakteriální základ života přežije dlouhé vesmírné putování, to je dané časem a limitující faktor je především právě kosmické záření. Milion let tak můžeme brát jako hranici, za níž už to bude složité, ale ne nemožné.
První podmínka je tak jasná a pak tu musí být planeta s vhodným prostředím. Ta však přirozeně má svou atmosféru, v níž by holé tělo bezezbytku shořelo. Pokud by zase dopadlo v odolné kosmické lodi, mohlo by na druhou stranu zůstat zase zakonzervováno, takže ideálně by to mělo dopadnout tak, že milý na kost zmrzlý astronaut (vstupem do atmosféry možná už trošku rozmrzající) by byl dopadem vyvržen ven. Dané tělo by pak bez působení hmyzu a jiných pozemských faktorů urychlujících jeho rozpad posloužilo i mnoho tisíc let jako zdroj materiálu pro nepočítaně generací bakterií. Ty by pak nejspíše stejně asi nepřežily, respektive se nestaly základem pro další vývoj ovšem šlo by to i jinak.
Podmínky pro rozvoj života z takového "mrtvého zárodku" by na dané planětě musely být takřka ideální, což už zmiňuje Jack Szostak, laureát Nobelovy ceny z Harvard Medical School. Dle něj jde o to, aby tělo dodalo jen malý, ale zásadní impulz. Rozhodně by nešlo o zužitkování jakékoliv genetické informace, neboť ta by byla velice rychle znehodnocena. Toto tělo by posloužilo spíše jako startovní chemický balíček či poslední díl skládačky, z níž se začne vyvíjet zcela nový život. Pak je ale otázka, jak velký objem tohoto organického materiálu by pro nastartování vývoje života stačil, neboť jen jedno tělo by se snadno mohlo ztratit, rozpustit a neudělat nic. Takže daleko lepší by byla celá loď plná zmrzlé posádky, jež narazí do planety a její biologický náklad se čirou náhodou vysype do připraveného mělkého jezírka, kde poté začnou probíhat potřebné procesy.
Ale je to možné a třeba nějak podobně začal i život na Zemi, za čímž nemusíme nutně vidět mrtvoly z vesmíru, ale právě nějaký organický materiál, který se k nám dostal z vesmírných dálek.
Zdroj: Astronomy
Lidské tělo je plné mikrobů, z nichž by mohly přežít i milion let jejich spory. I samotné bakterie by mohly přežít, zvláště pak druh Deinococcus radiodurans je odolný vůči vysokým dávkam ionizujícího záření i nedostatku vody. Ovšem jestli bakteriální základ života přežije dlouhé vesmírné putování, to je dané časem a limitující faktor je především právě kosmické záření. Milion let tak můžeme brát jako hranici, za níž už to bude složité, ale ne nemožné.
První podmínka je tak jasná a pak tu musí být planeta s vhodným prostředím. Ta však přirozeně má svou atmosféru, v níž by holé tělo bezezbytku shořelo. Pokud by zase dopadlo v odolné kosmické lodi, mohlo by na druhou stranu zůstat zase zakonzervováno, takže ideálně by to mělo dopadnout tak, že milý na kost zmrzlý astronaut (vstupem do atmosféry možná už trošku rozmrzající) by byl dopadem vyvržen ven. Dané tělo by pak bez působení hmyzu a jiných pozemských faktorů urychlujících jeho rozpad posloužilo i mnoho tisíc let jako zdroj materiálu pro nepočítaně generací bakterií. Ty by pak nejspíše stejně asi nepřežily, respektive se nestaly základem pro další vývoj ovšem šlo by to i jinak.
Podmínky pro rozvoj života z takového "mrtvého zárodku" by na dané planětě musely být takřka ideální, což už zmiňuje Jack Szostak, laureát Nobelovy ceny z Harvard Medical School. Dle něj jde o to, aby tělo dodalo jen malý, ale zásadní impulz. Rozhodně by nešlo o zužitkování jakékoliv genetické informace, neboť ta by byla velice rychle znehodnocena. Toto tělo by posloužilo spíše jako startovní chemický balíček či poslední díl skládačky, z níž se začne vyvíjet zcela nový život. Pak je ale otázka, jak velký objem tohoto organického materiálu by pro nastartování vývoje života stačil, neboť jen jedno tělo by se snadno mohlo ztratit, rozpustit a neudělat nic. Takže daleko lepší by byla celá loď plná zmrzlé posádky, jež narazí do planety a její biologický náklad se čirou náhodou vysype do připraveného mělkého jezírka, kde poté začnou probíhat potřebné procesy.
Ale je to možné a třeba nějak podobně začal i život na Zemi, za čímž nemusíme nutně vidět mrtvoly z vesmíru, ale právě nějaký organický materiál, který se k nám dostal z vesmírných dálek.
Zdroj: Astronomy
