Sonda New Horizons je už dávno za oběžnou dráhou Pluta a směřuje dále do rejdiště komet a jiných objektů samotného okraje Sluneční soustavy. I odtud ale může už sledovat, co se nachází za hranicemi heliosféry.
NASA New Horizons je na cestě od roku 2006 a nyní se už pohybuje v hloubi Kuiperova pásu, kde už nechala za sebou Arrokoth (dříve Ultima Thule) a nyní se na své cestě zabývá především studiem slunečního větru a nyní se stále ještě řeší, co bude její další cíl. Možná už to ale nebude nic podobného jako Pluto či Arrokoth a půjde prostě o sledování prostředí, v němž sonda letí směrem pryč ze Sluneční soustavy.
Už nyní může New Horizons začít se studiem mezihvězdného prostředí a hmoty, která se v něm nachází. Víme, že jde o směs plynu a prachu, která může být zčásti i velice stará a ze studie zveřejněné v Astrophysical Journal vyplývá, že toto prostředí obsahuje o 40 % více atomů vodíku, než se dříve předpokládalo. To by mohlo vysvětlit některá dřívější měření, která neseděla k tehdejším představám.
Slunce se s celou soustavou pohybuje okolním vesmírem chráněno vlastní heliosférou, která funguje jako štít razící cestu mezihvězdnou hmotou, ovšem ne všechna je odstíněna. Ionizovaný plyn je magnetickým polem odkloněn, ale plyn s neutrálním nábojem projde skrz a New Horizons jej velice dobře dokáže detekovat, ovšem to už jako ionty s pozitivním nábojem právě díky působení Slunce. Využívá k tomu přístroj SWAP (Solar Wind Around Plut), který je odliší od slunečního větru díky jejich výrazně vyšší energii. A pak platí jednoduché rovnítko, že čím více takových iontů sonda detekuje, tím hustší bude mezihvězdná hmota, jíž si naše soustava razí cestu.
Pawel Swaczyna z Princetonu (autor studie) hlásí, že hustota neutrálního vodíku v místě, kde se sluneční vítr "čelně" sráží s mezihvězdnou hmotou, má 0,127 částic na centimetr čtverečný. Právě to potvrzuje i číslo, jež bylo hlášeno s využitím dat z Voyageru 2, ovšem právě to zpochybňovala studie využívající data ze sondy Ulysses, dle níž mělo jít o cca 35 procent méně částic.
Vysvětlit se tím mohou také překvapivá data z mise NASA Interstellar Boundary Explorer (IBEX), která ukazovala obrovskou strukturu složenou z částic, která se táhne od přední části naší heliosféry. Ta by dle modelů neměla být tak výrazná, jak IBEX ukázal, ovšem pokud je mezihvězdná hmota opravdu výrazně hustší, rázem mohou tato data sedět.
