Sonda Parker Solar Probe studuje samotné Slunce, ovšem využívá gravitační manévry s využitím Venuše, což znamená, že se k ní za svou sedmiletou misi celkem sedmkrát přiblíží či už přiblížila, jako v tomto případě.
Parker Solar Probe obíhá kolem Slunce na vysoce eliptické dráze, která sahá či překračuje až dráhu Venuše a na straně perihelia (přísluní) bude postupně "utahována" tak, aby se sonda postupně při svých průletech odvažovala blíž a blíž k samotnému Slunci. V takovém případě se už pohybuje ve sluneční koróně, k čemuž je také vybavena tlustým uhlíkovým štítem.
Nyní se ale můžeme podívat právě na záběr z průletu Parker kolem Venuše, což se sice událo už loni 11. července, ale NASA tuto fotografii zveřejnila až nyní. Pořídil ji přístroj Wide-field Imager for Parker Solar Probe (WISPR), přičemž jde o noční stranu planety ze vzdálenosti 7.693 mílí (12.381 km). NASA skutečně zveřejnila až takto přesný údaj, ale neuvedla k tomu nic bližšího. Máme tu ale něco jiného, a to obrovskou tmavou skvrnu v oblasti rovníku, slabou záři u okrajů planet a také různě orientované čáry prostupující celý snímek. O co jde?
Pokud jde o onu skvrnu, díváme se na oblast Aphrodite Terra, čili na největší hornatou krajinu, kterou lze na Venuši nalézt. Ukazuje se v temnějším odstínu proto, že je asi o 30 °C chladnější než okolní oblasti. WISPR přitom sleduje své okolí ve viditelném spektru, takže jak je možné, že byl schopen prohlédnout skrz mraky až k jejímu povrchu? Dle astrofyzika Briana Wooda z týmu WISPR je toto zařízení nejspíše schopno částečně fotit i v blízce infračerveném spektru, ale přesto tento snímek byl pro NASA velké překvapení a obsluha daného zařízení byla kvůli tomu poslána do laboratoře, aby v ní ověřila jeho dosud netušené možnosti, které by mohly být ještě užitečné.
Pokud jde o slabou zář viditelnou kolem okrajů planety, ta by měla být tvořena atomy kyslíku vysoko v atmosféře, které se právě na noční části planety rekombinují v molekuly. Nakonec tu máme ony čáry zasahující celou plochu snímku, které jsou v případě snímků z WISPRu typicky tvořeny nabitými částicemi a také částečkami kosmického prachu osvětlovaného Sluncem, které mohou narážet do samotné sondy a vystřelovat z ní další částečky materiálu, čili ji na její cestě v podstatě neustále "okusují". Množství těchto čar se přitom mění v závislosti na rychlosti sondy a na její poloze na oběžné dráze.
