Právo být zcela vygumován
22.11.2013, Michal Spáčil, článek
Právo být vymazán, neboli v mezinárodním právním newspeaku "The Right to Be Forgotten", je novým, ale mocně diskutovaným institutem. Mnoho lidí má legitimní zájem na tom, aby jejich citlivá data zmizela z databází a stránek všeho druhu. Jaké mají šance?
Internet, podobně jako samo peklo, neodpouští a nezapomíná. V digitálním světě za sebou zanecháváme stopy, které jsou asi tak stejně dobře ukryté jako King Kong v poledne na náměstí. Nemusí to být jen naši bližní nebo – u těch slavnějších z nás - bulvár, kdo naše osobní záležitosti vystaví na netu celému světu pro radost. Největší masu údajů na sebe ochotně napráskáme sami. Nejde jen o výši konta, ale také o všechny ty drobnosti, které tak rádi sdílíme – rodinné fotky, stížnosti na zdraví, politická přesvědčení. Relativní nesmrtelnost těchto jednou vypuštěných informací a jejich snadná dohledatelnost však s sebou nese řadu problémů, které si každý dovede snadno představit a na něž jsem žehral již minule. Proto dost planých řečí a úvodů a vzhůru na exkurzi do nově vynalezeného práva – práva být vymazán a zapomenut.
Když jsem v minulém odstavci psal, že právo být vymazán a zapomenut je nově vynalezené, lhal jsem. V sociální realitě je institut zapomenutí a s ním souvisejícího odpuštění samozřejmě zakotven odpradávna, ve smyslu „to už se stalo dávno a kdoví jak to vůbec bylo“. Ostatně kolektivní i individuální selektivní paměť, která po čase maže nezdary a přibarvuje „zdary“, nám umožňuje zachovat si přiměřený optimismus, jakož i zdravý rozum.
Hojivý účinek času je však využíván i v psaném právu, a to už od jeho vzniku. Všem známo je třeba promlčení, neboli formální zakotvení zásady, že když se o něčem po stanovenou delší dobu mlčí, tak jako by to přestalo existovat.
Až do vzniku Internetu napomáhala „léčbě časem“ omezená životnost fyzických nosičů informací, zejména tedy lidí a jejich vzpomínek, ale i písemných záznamů. Takový zápis na papíře či jiném materiálu nejen že podléhá zkáze, ale nese s sebou též určité náklady na své pořízení, zachování a zmnožení. Zprávu o tom, že váš kamarád leží v příkopu a zpívá Internacionálu, nebudete dávat do novin; naproti tomu pořídit a nasdílet video s tímtéž obsahem je otázka dvou kliků a pro uživatele zanedbatelných nákladů.
Další obrovská změna nastala se snadností, s jakou se lze k obsahu týkajícího se jednotlivých lidí dostat. Jestli byl něčí dědeček prominentní esesák, to se dalo jistě zjistit i před třiceti lety; jenže to vyžadovalo dovednosti a úsilí, které by byl málokdo ochoten vynaložit. Určitě ne personalista před přijímacím pohovorem.
Zcela specifický je pak vztah věčných informací na Internetu a trestního práva. Je jasné, že kromě skutečného odsouzení za trestný čin soudem a následného vykonání trestu existuje ještě odsouzení sociální, kdy je pachatel nějakým způsobem vyčleňován ze svého sociálního okolí. Zatímco v předinternetové době se delikvent navrátivší se z vězení mohl své minulosti zbavit prostým opuštěním rodné vesnice (nešlo-li o naprosto mimořádné trestné činy), dnes může tuto symbolickou kouli na noze za sebou vláčet celý život. Jenomže právě časová omezenost trestní represe – v naprosté většině případů – je jejím základním znakem, už jen proto, aby bylo možné odstupňovat výši trestu podle charakteru provinění. Abych tak řekl, za časově omezený čin není zpravidla účelné uložit časově neomezený trest. Jenže to právě Internet dělá.
Nezapomínající charakter Internetu se již stal základem mnoha zajímavých soudních sporů, některé z nich si teď ve stručnosti přiblížíme.
Titulek si račte přeložit sami. Objevil se na webových stránkách bulváru (News of the World, UK, 30.4.2008) spolu s videem, na němž byl bez svého vědomí zachycen prezident Mezinárodní automobilové federace Max Mosley v situaci, k níž ve všedním životě většiny z nás nedochází zase tak často – oděn v nacistické uniformě při velmi soukromé zábavě s výše uvedeným počtem prostitutek. Max Mosley se zřejmě nepohybuje v kruzích, kde by se takové jednání oceňovalo, a podal proto žalobu, v níž požadoval po vydavateli peněžní zadostiučinění a odstranění videa z webových stránek.
Britské soudy rozhodly, že finanční odškodnění Mosleymu náleží, ale že nařizovat odstranění videa ze stránek je zbytečné, protože už je tak široce rozšířeno, že jeho smazání na jediném webu by bylo prázdným gestem bez reálného výsledku. Svým způsobem to byl akt odvahy, totiž odvahy soudu přiznat, že povaha Internetu znemožňuje důslednou regulaci informací, a že jednou zveřejněný obsah žije vlastním životem bez ohledu na soudní rozhodnutí.*
*Dokladem toho je, že metodou UTFG najdete zmíněné video prakticky okamžitě,** přestože News of the World již dva roky nevychází a jeho stránky nejsou funkční.
**Vsadím se, že jste to právě zkusili.
Max Mosley s rozhodnutím pochopitelně nebyl spokojen a obrátil se na Evropský soud pro lidská práva (ESLP). Argumentoval tím, že před zveřejněním něčeho takového by měl provozovatel webu přinejmenším oznámit, k čemu se chystá. ESLP však návrh zamítl a potvrdil, že taková oznamovací povinnost neexistuje, což je pro nás asi nejdůležitějším výsledkem celého sporu, stejně jako poznatek, že minimálně ve Spojeném království nemusí soud nařídit odstranění ani silně znevažujícího videa z webových stránek. Angloamerický právní systém je pragmatický a pružný, což může být výhodou (jako zde), nebo průšvihem (viz níže). Jak je to u nás si ještě řekneme.
Motto:
- Kdybyste byl Barbra Streisand, kam byste šel?
- Na rhinoplastiku.
Městečko South Park
Zajímavý (a už 10 let starý) případ z internetové historie se týká slavné Barbry Streisand. Šlo o 12,200 leteckých snímků kalifornského pobřeží, určených pro jeho dokumentování a ochranu a pro publikaci na (stále fungujícím) webu www.californiacoastline.org. Tedy nic, co byste dnes nenašli na Google Maps.
Barbra na zveřejněných fotografiích spatřila svůj dům, identifikovaný přímo na stránkách jako sídlo Barbry Streisand (což naopak na Google Maps nenajdeme). V předžalobní výzvě požadovala po internetové společnosti stažení fotografií s odůvodněním, že jejich zveřejněním je porušováno právo na soukromí, rýžuje se neoprávněně na jejím jménu a je též ohrožována její bezpečnost.
Osobně se domnívám, že měla vlastně ve všech bodech pravdu, otázkou je, jak s takovou pravdou naložit. V podobné situaci jsme totiž dnes víceméně všichni. Gogole sice nenabízí jména vlastníků domů, internetový katastr nemovitostí však ano, alespoň tady u nás.
Předžalobní výzva nezabrala, takže se Streisand rozhodla pro žalobu. Požadovala 50 milionů odškodnění a stažení fotografií z webu. Nejvyšší soud Kalifornie rozhodl posledního prosince roku 2003 tak, že se žaloba zamítá, neboť ochrana kalifornského pobřeží je věcí veřejného zájmu, a že označení domu paní Streisandové je běžnou součástí její popularity. Tedy podobný argument, jaký používají i české soudy - že totiž veřejně známým osobnostem smí být šťouráno do soukromí více než ostatním.
Podle této causy byl také nazván Streisand Effect, zmíněný v titulku. O co se jedná? Je to dobře zdokumentovaný jev, že totiž pokus o skrytí nebo smazání potenciálně zajímavé informace vede naopak k jejímu většímu rozšíření, k čemuž je pochopitelně Internet živnou půdou prvního řádu.
Před medializováním celého sporu si totiž předmětné fotografie prohlédlo jen pár náhodných návštěvníků stránek (prý přesně 6), jakmile se případ začal přetřásat veřejně, stáhlo si inkriminované fotografie během pár dnů téměř půl milionu lidí.
Ve své podstatě je Streisand Effect vcelku banální poznatek o tom, že negativní reklama vzbuzuje zájem. V prostředí Internetu ovšem tento zájem může nabýt nebývalých forem a nastartovat nebo urychlit i určité společenské změny. Můžeme si uvést pár příkladů:
Scientologická církev se v roce 2008 pokouší dosáhnout stažení klipu, v němž Tom Cruise mluví o scientologii. V reakci na to zakládají členové skupiny Anonymous internetové protestní hnutí nazvané Project Chanology, které kritizuje praktiky scientologické církve. Představitelé církve vůči této aktivitě zaujímali zpočátku postoj, že její zastánci mají jen špatné informace, později označovali její příznivce za pouhou „partu geeků“ a nakonec je obvinili z kyberterorismu a rozdmýchávání náboženské nenávisti. Project Chanology, který se rychle stal veřejně známým, by bez snahy o stažení klipu téměř jistě nevznikl.
Streissand Effect je dobře známý reklamnímu a PR průmyslu. S pravděpodobností hraničící s jistotou můžeme předpokládat, že např. pár dní stará zpráva o hře BioShock Infinite je vcelku úspěšným pokusem použít tento efekt pro propagaci hry. Šéf vývojového týmu Irrational Games a současně i hlavní scénárista hry Ken Levine se na Reddit AMA zmínil o poněkud odhalujících obrázcích a animacích s hlavní hrdinkou hry vytvářených fanoušky, které jsou k nalezení především na stránkách výtvarné komunity deviantART. Nelíbily se mu a vyzýval tvůrce, aby s tím přestali. Z této poznámky dokázali na populárních webech jako gamezone.com a gamesreviews.com vytvořit celé články, do jejichž titulků propašovali slovo „porn“, což je jednak lapač prokliků, jednak otevřená jízdenka do dalších médií (u nás se o kauze zmínil třeba Idnes nebo Eurogamer).
Tento efekt se projevil též v další kauze vzniklé kolem dvou nevlastních bratrů z Německa, kteří byli v roce 1993 odsouzeni v Mnichově k doživotním trestům za 3 roky starou a velmi brutální vraždu oblíbeného německého herce Waltera Sedlmayra. V roce 2007 resp. 2008 byli podmínečně propuštěni. Oba trvají na tom, že se uvedeného činu nedopustili, čemuž může nasvědčovat i to, že v roce 1998 se objevil nový důkaz – otisk prstu z místa činu, který odkazuje k jinému muži, už dříve vyslýchanému v souvislosti s případem.
Jeden z bratrů poslal v roce 2009 prostřednictvím svého právníka předžalobní výzvu společnosti Wikimedia Foundation s požadavkem, aby byla jména obou bratrů odstraněna z hesla Waltera Sedlmayera na Wikipedii v anglickém jazyce. Odvolával se na rozhodnutí Spolkového ústavního soudu z roku 1973 , které přiznává člověku propuštěnému z vězení právo na to, aby nebyl ve zpravodajství nadále uváděn jménem (případ známý mezinárodní právnické obci jako Lebach Case (německy) (anglicky)). Zde opět narážíme na rozdíl mezi evropským a americkým pojetím ochrany soukromí a svobody slova – v USA by v podobném případě dostalo s velkou pravděpodobností přednost to druhé.
Následující soudní spory vyzněly ve prospěch obou bratrů, alespoň pokud se týkaly německého práva a německého zpravodajství. Spor s Wikimedia Foundation u německého soudu, tedy společností, která má ovšem sídlo v USA, vedl k tomu, že jména byla editory vymazána, ovšem pouze z německé verze Wikipedie (nyní už jsou zase zpět). Pokud je mi známo, konečné rozhodnutí zde zatím nepadlo.
Nicméně v roce 2009 spolkový Ústavní soud rozhodl, že provozovatelé zpravodajských serverů nejsou povinni hledat a mazat ze svých archivů jména lidí propuštěných z vězení. Konstatoval však, že to není bianco šek na porušování osobnostních práv a že je nutné brát v úvahu i právo na společenskou rehabilitaci osob, které již vykonaly trest.
Domácím příkladem (byť možná lehce off topic) může být třeba diplomatická roztržka ze samého konce 90. let, vyvolaná neškodným klipem české skupiny J.A.R. nazvaným Bulhári. Šlo ještě o dobu dalo by se říct předinternetovou (tedy někteří z nás, jako třeba já, měli bolestně drahé a pomalé vytáčené připojení, ale žádná masovka to nebyla), čili tuto aféru nemůžeme poměřit počtem kliků. Šlo o to, že v onom vtipném videu, v němž si roli unesené popstar střihla Helena Vondráčková a který si dělal srandu z bulharské mafie, spatřoval tehdejší bulharský velvyslanec Ogňan Grkov hanobení svého národa a požadoval po české vládě jeho zákaz. To samozřejmě nezůstalo utajeno tisku, čímž se o klipu, který by jinak pozornosti mainstreamových médií téměř zaručeně unikl, pár dní psalo s více či méně otevřenými narážkami ve stylu „Bulhaři nerozumí legraci a pořád by něco zakazovali“, což jistě nebyl výsledek, o nějž pan Grkov usiloval.
Přes veselý titulek se v podstatě jedná o případ, kdy americká univerzita – Millersville University v Pensylvánii, spolu s živelným a nepředvídatelným výkonem amerického soudnictví, nevratně a (minimálně z pohledu evropského městského liberála) zcela nesmyslně poškodila profesní život mladé učitelky kvůli dokonale nevinné fotografii na MySpace. Ten obrázek, který naše zámořské přátele tak vyděsil, spočívá v tom, že 25letá učitelka, z našeho pohledu vlastně praktikantka před získáním titulu z pedagogiky, pije z plastového kelímku – co, to nevidíme, a na hlavě má pirátský klobouk z hračkářství. To je vše. Fotku najdete třeba zde.
Na základě této fotografie, umístěné – a to mějme na paměti – na soukromém profilu na MySpace, rozvázala univerzita s mladou ženou (abych byl správně bulvární, dodám, že matkou dvou dětí) pracovní poměr, čímž jí znemožnila odučit dostatečný počet hodin praxe, nutných k úspěšnému zakončení univerzitního studia. Podle univerzity touto fotografií totiž „naváděla své nezletilé studenty k pití alkoholu“. Pirátka se s univerzitou soudila a díky výše zmíněným atributům tamní justice dvakrát prohrála. Soud odmítl její argumentaci svobodu projevu s tím, že na publikaci předmětné fotky není žádný veřejný zájem, takže se zde slavný první dodatek neuplatní. To je jeden z paradoxů amerického pojetí práva na soukromí – vilu Barbry Streisand můžete zveřejnit v zájmu všech i s bazénem a nafukovací matračkou, ale vlastní fotku z párty ne.
Ale zpět již od soudů k právní úpravě mazání osobních dat.
K evropské regulaci práva na soukromí jako celku se (snad) podrobněji dostaneme v některém z příštích dílů, takže teď jen stručně: Na samém vrcholu pyramidy je v tomto případě Listina základních práv Evropské unie, zvaná též Charta základních práv. Ta je součástí primárního práva EU (a též předmětem slavné Klausovy výjimky) a ochrany osobních údajů se dotýká ve svém osmém článku.
Z dalších významných zdrojů zmíním:
- Směrnici 95/46/ES o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů
- Směrnici 2002/58/ES o soukromí a elektronických komunikacích a
- Směrnici 2006/24/ES o uchovávání údajů vytvářených nebo zpracovávaných v souvislosti s poskytováním veřejně dostupných služeb elektronických komunikací nebo veřejných komunikačních sítí a o změně směrnice 2002/58/ES.
To je spousta slov a čísel, důležité je, že v žádném z těchto dokumentů výslovnou zmínku o právu na vymazání osobních údajů nenajdeme v přiměřeně úderné a vynutitelné podobě.
Nejblíže kýženému cíli je momentálně jedno ze závěrečných ustanovení Směrnice 95/46/ES: „Členské státy však umožní subjektu údajů, aby na svou žádost a zejména při výkonu práva na přístup dosáhl opravy, výmazu nebo blokování údajů neúplných, nepřesných nebo uchovávaných způsobem neslučitelným s legitimními účely sledovanými správcem.“ Což je trochu málo.
To má změnit nově navržené nařízení (již tedy ne směrnice, což znamená vyšší právní sílu), které by po svém schválení mělo nést plné jméno „NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (obecné nařízení o ochraně údajů)“.
Pokud si „nalistujete“ kapitolu 3, oddíl 3, článek 17 zmíněného dokumentu (což nepředpokládám), vyskočí na vás ustanovení o právu být zapomenut a právu na výmaz. Podle zmíněného nařízení má být obsahem tohoto práva v podstatě právo požadovat od správce* výmaz osobních údajů, které se jej týkají, a zdržení se dalšího šíření těchto údajů, zejména v souvislosti s osobními údaji, které subjekt údajů zpřístupnil v dětství.
*Ti z Vás, kteří nemají žádný osobní život a absolutně žádný program, si mohou o pojmu správce přečíst toto stanovisko. Nikomu jinému to doporučit nemohu.
Toto právo však je (resp. dosti pravděpodobně bude) podmíněno splněním jedné nebo několika z následujících podmínek:
a) údaje již nejsou potřebné pro účely, pro které byly shromážděny nebo jinak zpracovány,
b) subjekt údajů odvolá svůj souhlas, na jehož základě byly údaje podle zpracovávány, nebo pokud vypršela lhůta pro uchovávání údajů, pro níž byl dán souhlas, a pokud neexistuje žádný další právní důvod pro zpracování údajů,
c) subjekt údajů vznáší námitku proti zpracování osobních údajů podle článku 19 – tam je zakotveno např. právo odmítnout zpracování osobních údajů k marketingovým účelům ad.
d) zpracování údajů není slučitelné s uvedeným nařízením z jiných důvodů.
Vidíme tedy, že první tři podmínky jsou poměrně konkrétní, ta čtvrtá se vznáší v širých dálavách právních výkladů. Pokud bude uvedené nařízení přijato a implementováno do národních právních řádů, bude mít každý občan Společenství vůči správcům (tedy i provozovatelům různých serverů a stránek) právo na výmaz svých údajů, samozřejmě za splnění některé z výše zmíněných podmínek. Otázkou samozřejmě je, co si z toho budou dělat subjekty mimo dosah práva Společenství. Nicméně toto nařízení zatím není platné.
Výbor pro občanská práva, spravedlnost a vnitřní věci (LIBE) hlasoval o návrhu tohoto nařízení před několika dny, přesněji 22. října 2013. Návrh prošel poměrem 49:1, 3 pánové se hlasování nezúčastnili. K návrhu bylo vzneseno kolem 4.000 pozměňovacích návrhů, některé z nich by znamenaly v podstatě obrácení celé plánované reformy naruby. Konečné hlasování se ovšem odehraje v plénu Evropského parlamentu a je předběžně naplánováno na duben roku 2014.
Česká právní úprava je ve směru práva na vymazání osobních údajů tak tajemná, jak jen právní úprava může být. Najdeme ji zejména v § 21 zákona o ochraně osobních údajů.
Funguje tak, že subjekt (vy nebo já) nejdříve zjistí, že správce (ten, kdo s údaji nakládá) zpracovává údaje způsobem, který je v rozporu s právem na ochranu soukromého a osobního života nebo přímo v rozporu se zákonem. Zní to hezky, ale také dost nekonkrétně.
Dobře, co dál? Zjistili jsme třeba, že k takové situaci došlo. Zákon přiznává v takové situaci subjektu právo požádat správce, aby odstranil protiprávní stav, přičemž si subjekt může vybrat, kterému ze způsobů dá přednost - blokování, provedení opravy, doplnění nebo likvidaci osobních údajů. To také zní hezky, ale uvědomme si, že jde pouze o „právo požádat“, ale už nikoliv o povinnost správce žádosti vyhovět. Jinými slovy, jde o konstrukci odborně zvanou „chtít můžeš“.
Ten, kdo o této žádosti rozhoduje, je totiž sám správce. Jaká je asi šance, že rozhodne ve svůj neprospěch? Záleží v podstatě jen na jeho mravní integritě a ochotě se případně později soudit. Stejně tak je tomu i pro zvolený prostředek nápravy. Subjekt sice, jak jsem psal výše, může žádat o odstranění dat; ovšem správce se stejně tak může svobodně rozhodnout, že zvolí třeba dočasnou blokaci. Je to na jeho posouzení. Z čehož vyplývá, že obsah žádosti v podstatě správce nezavazuje k ničemu konkrétnímu.
Pokud subjekt není s rozhodnutím správce spokojen, má dvě možnosti:
1) obrátit se na Úřad pro ochranu osobních údajů, (ÚOOÚ)
nebo
2) obrátit se na soud.
K té první možnosti si řekneme tolik, že ÚOOÚ jako dozorový orgán ve skutečnosti nemůže rozhodnout spor mezi subjektem a správcem, nemá k tomu žádné kompetence. Právní úprava platná do loňského prosince to jakýmsi dost nejasným způsobem připouštěla, podle současného stavu však je to jasné a stručné ne. Navíc ÚOOÚ sám zastává stanovisko, že blogy, sociální sítě, osobní weby a spol. jsou mimo jeho dosah.
Z toho vyplývá, že zbývající smysluplnou cestou, pokud správce nevyhoví, je obrátit se na soud se žalobou na ochranu osobnostních práv, se všemi peripetiemi, které k tomu náleží, a s nejistým výsledkem. Je zřejmé, že tento stav není ideální a zasluhuje pořádnou novelizaci.
Kapitolu o naší domácí právní úpravě jsme začali tak trochu zprostředka, abychom si ukázali to nejzajímavější. Pokud se chceme podívat ochraně osobních údajů na její mírně zkažený zub, i v oblasti práva na výmaz, budeme se muset pustit do rozplétání řádně zauzlené motanice, což už bude nutné učinit v jiném článku.
Stručně řečeno, budeme se muset příště podívat na jednotlivé skupiny dat a jednotlivé způsoby jejich ochrany. V tomto článku jsem používal termín "osobní údaje" v širokém a obecném smyslu (pokud nechci přímo napsat "libovolně"); v českém právu jsou však přesně definované a je třeba je odlišovat od "citlivých údajů", a to ne pro slepičí kvoč, ale proto, že podle zákona o ochraně osobních údajů se s nimi nakládá rozdílným způsobem. Velkou roli hraje též účel, k němuž jsou údaje shromažďovány. Marketingové databáze zákazníků, sloužící kromě ušlechtilých obchodních cílů občas také nejrůznějším otrapům, mají například svůj vlastní právní režim (např. písemně vyjádřený nesouhlas se zpracováním údajů by zde měl vést k jejich likvidaci, aniž by se cokoliv posuzovalo).
Na druhé straně připadá v úvahu i ochrana dalších typů dat podle Občanského zákoníku. Jde o písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy, které, jak nyní káže Občanský zákoník, je možné pořídit nebo použít pouze se svolením osoby*, které se týkají. K tomu jsou samozřejmě příslušné výjimky pro zpravodajské, umělecké a vědecké užití.
*Vždy když čtu v zákoně o "osobě", mám chuť se jí zeptat, jestli tudy neviděla jít dvě děti.
Nový občanský zákoník, který, ať už si o něm myslíme cokoliv, začne platit od příštího roku, upravuje tyto otázky v ustanoveních §81 až 90 poněkud odlišně. Což je další důvod, abychom příští pojednání na toto téma odložili až po Novém roce.
Zdroje a odkazy:
Simitis, Spiros: Privacy–An Endless Debate?, California Law Review, 2011
Rosen, Jeffrey: The Right to Be Forgotten, Standford Law Review, 2012
Krausová, Alžběta: Evropská reforma ochrany osobních údajů, Revue pro právo a technologie, 5/2012
Šošolíková, Hana: „The Right to Be Forgotten“ jako řešení problému permanence informací, Revue pro právo a technologie, 7/2013
Ausloos Jef: The „Right to Be Forgotten“ - Worth Remembering?, Computer Law & Security Review, 2012
Smejkal, V. a kol: Právo informačních a telekomunikačních systémů, C.H.Beck, 2001
voices.washingtonpost.com/securityfix/2008/12/court_rules_against_teacher_in.html
www.nytimes.com/2009/11/13/us/13wiki.html?_r=0
(další odkazy v textu).
Čas všechny rány zhojí. Nebo taky ne
Když jsem v minulém odstavci psal, že právo být vymazán a zapomenut je nově vynalezené, lhal jsem. V sociální realitě je institut zapomenutí a s ním souvisejícího odpuštění samozřejmě zakotven odpradávna, ve smyslu „to už se stalo dávno a kdoví jak to vůbec bylo“. Ostatně kolektivní i individuální selektivní paměť, která po čase maže nezdary a přibarvuje „zdary“, nám umožňuje zachovat si přiměřený optimismus, jakož i zdravý rozum.
Hojivý účinek času je však využíván i v psaném právu, a to už od jeho vzniku. Všem známo je třeba promlčení, neboli formální zakotvení zásady, že když se o něčem po stanovenou delší dobu mlčí, tak jako by to přestalo existovat.
Až do vzniku Internetu napomáhala „léčbě časem“ omezená životnost fyzických nosičů informací, zejména tedy lidí a jejich vzpomínek, ale i písemných záznamů. Takový zápis na papíře či jiném materiálu nejen že podléhá zkáze, ale nese s sebou též určité náklady na své pořízení, zachování a zmnožení. Zprávu o tom, že váš kamarád leží v příkopu a zpívá Internacionálu, nebudete dávat do novin; naproti tomu pořídit a nasdílet video s tímtéž obsahem je otázka dvou kliků a pro uživatele zanedbatelných nákladů.
Další obrovská změna nastala se snadností, s jakou se lze k obsahu týkajícího se jednotlivých lidí dostat. Jestli byl něčí dědeček prominentní esesák, to se dalo jistě zjistit i před třiceti lety; jenže to vyžadovalo dovednosti a úsilí, které by byl málokdo ochoten vynaložit. Určitě ne personalista před přijímacím pohovorem.
Zcela specifický je pak vztah věčných informací na Internetu a trestního práva. Je jasné, že kromě skutečného odsouzení za trestný čin soudem a následného vykonání trestu existuje ještě odsouzení sociální, kdy je pachatel nějakým způsobem vyčleňován ze svého sociálního okolí. Zatímco v předinternetové době se delikvent navrátivší se z vězení mohl své minulosti zbavit prostým opuštěním rodné vesnice (nešlo-li o naprosto mimořádné trestné činy), dnes může tuto symbolickou kouli na noze za sebou vláčet celý život. Jenomže právě časová omezenost trestní represe – v naprosté většině případů – je jejím základním znakem, už jen proto, aby bylo možné odstupňovat výši trestu podle charakteru provinění. Abych tak řekl, za časově omezený čin není zpravidla účelné uložit časově neomezený trest. Jenže to právě Internet dělá.
Nezapomínající charakter Internetu se již stal základem mnoha zajímavých soudních sporů, některé z nich si teď ve stručnosti přiblížíme.
„F1 boss has sick nazi orgy with 5 hookers“
Titulek si račte přeložit sami. Objevil se na webových stránkách bulváru (News of the World, UK, 30.4.2008) spolu s videem, na němž byl bez svého vědomí zachycen prezident Mezinárodní automobilové federace Max Mosley v situaci, k níž ve všedním životě většiny z nás nedochází zase tak často – oděn v nacistické uniformě při velmi soukromé zábavě s výše uvedeným počtem prostitutek. Max Mosley se zřejmě nepohybuje v kruzích, kde by se takové jednání oceňovalo, a podal proto žalobu, v níž požadoval po vydavateli peněžní zadostiučinění a odstranění videa z webových stránek.
Britské soudy rozhodly, že finanční odškodnění Mosleymu náleží, ale že nařizovat odstranění videa ze stránek je zbytečné, protože už je tak široce rozšířeno, že jeho smazání na jediném webu by bylo prázdným gestem bez reálného výsledku. Svým způsobem to byl akt odvahy, totiž odvahy soudu přiznat, že povaha Internetu znemožňuje důslednou regulaci informací, a že jednou zveřejněný obsah žije vlastním životem bez ohledu na soudní rozhodnutí.*
*Dokladem toho je, že metodou UTFG najdete zmíněné video prakticky okamžitě,** přestože News of the World již dva roky nevychází a jeho stránky nejsou funkční.
**Vsadím se, že jste to právě zkusili.
Max Mosley s rozhodnutím pochopitelně nebyl spokojen a obrátil se na Evropský soud pro lidská práva (ESLP). Argumentoval tím, že před zveřejněním něčeho takového by měl provozovatel webu přinejmenším oznámit, k čemu se chystá. ESLP však návrh zamítl a potvrdil, že taková oznamovací povinnost neexistuje, což je pro nás asi nejdůležitějším výsledkem celého sporu, stejně jako poznatek, že minimálně ve Spojeném království nemusí soud nařídit odstranění ani silně znevažujícího videa z webových stránek. Angloamerický právní systém je pragmatický a pružný, což může být výhodou (jako zde), nebo průšvihem (viz níže). Jak je to u nás si ještě řekneme.
Streisand Effect: Jestli není někdy lepší držet zobák
Motto:
- Kdybyste byl Barbra Streisand, kam byste šel?
- Na rhinoplastiku.
Městečko South Park
Zajímavý (a už 10 let starý) případ z internetové historie se týká slavné Barbry Streisand. Šlo o 12,200 leteckých snímků kalifornského pobřeží, určených pro jeho dokumentování a ochranu a pro publikaci na (stále fungujícím) webu www.californiacoastline.org. Tedy nic, co byste dnes nenašli na Google Maps.
Barbra na zveřejněných fotografiích spatřila svůj dům, identifikovaný přímo na stránkách jako sídlo Barbry Streisand (což naopak na Google Maps nenajdeme). V předžalobní výzvě požadovala po internetové společnosti stažení fotografií s odůvodněním, že jejich zveřejněním je porušováno právo na soukromí, rýžuje se neoprávněně na jejím jménu a je též ohrožována její bezpečnost.
Osobně se domnívám, že měla vlastně ve všech bodech pravdu, otázkou je, jak s takovou pravdou naložit. V podobné situaci jsme totiž dnes víceméně všichni. Gogole sice nenabízí jména vlastníků domů, internetový katastr nemovitostí však ano, alespoň tady u nás.
Předžalobní výzva nezabrala, takže se Streisand rozhodla pro žalobu. Požadovala 50 milionů odškodnění a stažení fotografií z webu. Nejvyšší soud Kalifornie rozhodl posledního prosince roku 2003 tak, že se žaloba zamítá, neboť ochrana kalifornského pobřeží je věcí veřejného zájmu, a že označení domu paní Streisandové je běžnou součástí její popularity. Tedy podobný argument, jaký používají i české soudy - že totiž veřejně známým osobnostem smí být šťouráno do soukromí více než ostatním.
Podle této causy byl také nazván Streisand Effect, zmíněný v titulku. O co se jedná? Je to dobře zdokumentovaný jev, že totiž pokus o skrytí nebo smazání potenciálně zajímavé informace vede naopak k jejímu většímu rozšíření, k čemuž je pochopitelně Internet živnou půdou prvního řádu.
Před medializováním celého sporu si totiž předmětné fotografie prohlédlo jen pár náhodných návštěvníků stránek (prý přesně 6), jakmile se případ začal přetřásat veřejně, stáhlo si inkriminované fotografie během pár dnů téměř půl milionu lidí.
Ve své podstatě je Streisand Effect vcelku banální poznatek o tom, že negativní reklama vzbuzuje zájem. V prostředí Internetu ovšem tento zájem může nabýt nebývalých forem a nastartovat nebo urychlit i určité společenské změny. Můžeme si uvést pár příkladů:
Project Chanology
Scientologická církev se v roce 2008 pokouší dosáhnout stažení klipu, v němž Tom Cruise mluví o scientologii. V reakci na to zakládají členové skupiny Anonymous internetové protestní hnutí nazvané Project Chanology, které kritizuje praktiky scientologické církve. Představitelé církve vůči této aktivitě zaujímali zpočátku postoj, že její zastánci mají jen špatné informace, později označovali její příznivce za pouhou „partu geeků“ a nakonec je obvinili z kyberterorismu a rozdmýchávání náboženské nenávisti. Project Chanology, který se rychle stal veřejně známým, by bez snahy o stažení klipu téměř jistě nevznikl.
Nesvlíkejte Elisabeth
Streissand Effect je dobře známý reklamnímu a PR průmyslu. S pravděpodobností hraničící s jistotou můžeme předpokládat, že např. pár dní stará zpráva o hře BioShock Infinite je vcelku úspěšným pokusem použít tento efekt pro propagaci hry. Šéf vývojového týmu Irrational Games a současně i hlavní scénárista hry Ken Levine se na Reddit AMA zmínil o poněkud odhalujících obrázcích a animacích s hlavní hrdinkou hry vytvářených fanoušky, které jsou k nalezení především na stránkách výtvarné komunity deviantART. Nelíbily se mu a vyzýval tvůrce, aby s tím přestali. Z této poznámky dokázali na populárních webech jako gamezone.com a gamesreviews.com vytvořit celé články, do jejichž titulků propašovali slovo „porn“, což je jednak lapač prokliků, jednak otevřená jízdenka do dalších médií (u nás se o kauze zmínil třeba Idnes nebo Eurogamer).
Vražda na Wikipedii
Tento efekt se projevil též v další kauze vzniklé kolem dvou nevlastních bratrů z Německa, kteří byli v roce 1993 odsouzeni v Mnichově k doživotním trestům za 3 roky starou a velmi brutální vraždu oblíbeného německého herce Waltera Sedlmayra. V roce 2007 resp. 2008 byli podmínečně propuštěni. Oba trvají na tom, že se uvedeného činu nedopustili, čemuž může nasvědčovat i to, že v roce 1998 se objevil nový důkaz – otisk prstu z místa činu, který odkazuje k jinému muži, už dříve vyslýchanému v souvislosti s případem.
Jeden z bratrů poslal v roce 2009 prostřednictvím svého právníka předžalobní výzvu společnosti Wikimedia Foundation s požadavkem, aby byla jména obou bratrů odstraněna z hesla Waltera Sedlmayera na Wikipedii v anglickém jazyce. Odvolával se na rozhodnutí Spolkového ústavního soudu z roku 1973 , které přiznává člověku propuštěnému z vězení právo na to, aby nebyl ve zpravodajství nadále uváděn jménem (případ známý mezinárodní právnické obci jako Lebach Case (německy) (anglicky)). Zde opět narážíme na rozdíl mezi evropským a americkým pojetím ochrany soukromí a svobody slova – v USA by v podobném případě dostalo s velkou pravděpodobností přednost to druhé.
Následující soudní spory vyzněly ve prospěch obou bratrů, alespoň pokud se týkaly německého práva a německého zpravodajství. Spor s Wikimedia Foundation u německého soudu, tedy společností, která má ovšem sídlo v USA, vedl k tomu, že jména byla editory vymazána, ovšem pouze z německé verze Wikipedie (nyní už jsou zase zpět). Pokud je mi známo, konečné rozhodnutí zde zatím nepadlo.
Nicméně v roce 2009 spolkový Ústavní soud rozhodl, že provozovatelé zpravodajských serverů nejsou povinni hledat a mazat ze svých archivů jména lidí propuštěných z vězení. Konstatoval však, že to není bianco šek na porušování osobnostních práv a že je nutné brát v úvahu i právo na společenskou rehabilitaci osob, které již vykonaly trest.
…len dúfať, že dielko sa vydarí…
Domácím příkladem (byť možná lehce off topic) může být třeba diplomatická roztržka ze samého konce 90. let, vyvolaná neškodným klipem české skupiny J.A.R. nazvaným Bulhári. Šlo ještě o dobu dalo by se říct předinternetovou (tedy někteří z nás, jako třeba já, měli bolestně drahé a pomalé vytáčené připojení, ale žádná masovka to nebyla), čili tuto aféru nemůžeme poměřit počtem kliků. Šlo o to, že v onom vtipném videu, v němž si roli unesené popstar střihla Helena Vondráčková a který si dělal srandu z bulharské mafie, spatřoval tehdejší bulharský velvyslanec Ogňan Grkov hanobení svého národa a požadoval po české vládě jeho zákaz. To samozřejmě nezůstalo utajeno tisku, čímž se o klipu, který by jinak pozornosti mainstreamových médií téměř zaručeně unikl, pár dní psalo s více či méně otevřenými narážkami ve stylu „Bulhaři nerozumí legraci a pořád by něco zakazovali“, což jistě nebyl výsledek, o nějž pan Grkov usiloval.
Případ ožralé pirátky
Přes veselý titulek se v podstatě jedná o případ, kdy americká univerzita – Millersville University v Pensylvánii, spolu s živelným a nepředvídatelným výkonem amerického soudnictví, nevratně a (minimálně z pohledu evropského městského liberála) zcela nesmyslně poškodila profesní život mladé učitelky kvůli dokonale nevinné fotografii na MySpace. Ten obrázek, který naše zámořské přátele tak vyděsil, spočívá v tom, že 25letá učitelka, z našeho pohledu vlastně praktikantka před získáním titulu z pedagogiky, pije z plastového kelímku – co, to nevidíme, a na hlavě má pirátský klobouk z hračkářství. To je vše. Fotku najdete třeba zde.
Na základě této fotografie, umístěné – a to mějme na paměti – na soukromém profilu na MySpace, rozvázala univerzita s mladou ženou (abych byl správně bulvární, dodám, že matkou dvou dětí) pracovní poměr, čímž jí znemožnila odučit dostatečný počet hodin praxe, nutných k úspěšnému zakončení univerzitního studia. Podle univerzity touto fotografií totiž „naváděla své nezletilé studenty k pití alkoholu“. Pirátka se s univerzitou soudila a díky výše zmíněným atributům tamní justice dvakrát prohrála. Soud odmítl její argumentaci svobodu projevu s tím, že na publikaci předmětné fotky není žádný veřejný zájem, takže se zde slavný první dodatek neuplatní. To je jeden z paradoxů amerického pojetí práva na soukromí – vilu Barbry Streisand můžete zveřejnit v zájmu všech i s bazénem a nafukovací matračkou, ale vlastní fotku z párty ne.
Ale zpět již od soudů k právní úpravě mazání osobních dat.
Zapomínání na evropské úrovni - Evropská komise jako garant zapomnění
K evropské regulaci práva na soukromí jako celku se (snad) podrobněji dostaneme v některém z příštích dílů, takže teď jen stručně: Na samém vrcholu pyramidy je v tomto případě Listina základních práv Evropské unie, zvaná též Charta základních práv. Ta je součástí primárního práva EU (a též předmětem slavné Klausovy výjimky) a ochrany osobních údajů se dotýká ve svém osmém článku.
Z dalších významných zdrojů zmíním:
- Směrnici 95/46/ES o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů
- Směrnici 2002/58/ES o soukromí a elektronických komunikacích a
- Směrnici 2006/24/ES o uchovávání údajů vytvářených nebo zpracovávaných v souvislosti s poskytováním veřejně dostupných služeb elektronických komunikací nebo veřejných komunikačních sítí a o změně směrnice 2002/58/ES.
To je spousta slov a čísel, důležité je, že v žádném z těchto dokumentů výslovnou zmínku o právu na vymazání osobních údajů nenajdeme v přiměřeně úderné a vynutitelné podobě.
Nejblíže kýženému cíli je momentálně jedno ze závěrečných ustanovení Směrnice 95/46/ES: „Členské státy však umožní subjektu údajů, aby na svou žádost a zejména při výkonu práva na přístup dosáhl opravy, výmazu nebo blokování údajů neúplných, nepřesných nebo uchovávaných způsobem neslučitelným s legitimními účely sledovanými správcem.“ Což je trochu málo.
To má změnit nově navržené nařízení (již tedy ne směrnice, což znamená vyšší právní sílu), které by po svém schválení mělo nést plné jméno „NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (obecné nařízení o ochraně údajů)“.
Pokud si „nalistujete“ kapitolu 3, oddíl 3, článek 17 zmíněného dokumentu (což nepředpokládám), vyskočí na vás ustanovení o právu být zapomenut a právu na výmaz. Podle zmíněného nařízení má být obsahem tohoto práva v podstatě právo požadovat od správce* výmaz osobních údajů, které se jej týkají, a zdržení se dalšího šíření těchto údajů, zejména v souvislosti s osobními údaji, které subjekt údajů zpřístupnil v dětství.
*Ti z Vás, kteří nemají žádný osobní život a absolutně žádný program, si mohou o pojmu správce přečíst toto stanovisko. Nikomu jinému to doporučit nemohu.
Toto právo však je (resp. dosti pravděpodobně bude) podmíněno splněním jedné nebo několika z následujících podmínek:
a) údaje již nejsou potřebné pro účely, pro které byly shromážděny nebo jinak zpracovány,
b) subjekt údajů odvolá svůj souhlas, na jehož základě byly údaje podle zpracovávány, nebo pokud vypršela lhůta pro uchovávání údajů, pro níž byl dán souhlas, a pokud neexistuje žádný další právní důvod pro zpracování údajů,
c) subjekt údajů vznáší námitku proti zpracování osobních údajů podle článku 19 – tam je zakotveno např. právo odmítnout zpracování osobních údajů k marketingovým účelům ad.
d) zpracování údajů není slučitelné s uvedeným nařízením z jiných důvodů.
Vidíme tedy, že první tři podmínky jsou poměrně konkrétní, ta čtvrtá se vznáší v širých dálavách právních výkladů. Pokud bude uvedené nařízení přijato a implementováno do národních právních řádů, bude mít každý občan Společenství vůči správcům (tedy i provozovatelům různých serverů a stránek) právo na výmaz svých údajů, samozřejmě za splnění některé z výše zmíněných podmínek. Otázkou samozřejmě je, co si z toho budou dělat subjekty mimo dosah práva Společenství. Nicméně toto nařízení zatím není platné.
Výbor pro občanská práva, spravedlnost a vnitřní věci (LIBE) hlasoval o návrhu tohoto nařízení před několika dny, přesněji 22. října 2013. Návrh prošel poměrem 49:1, 3 pánové se hlasování nezúčastnili. K návrhu bylo vzneseno kolem 4.000 pozměňovacích návrhů, některé z nich by znamenaly v podstatě obrácení celé plánované reformy naruby. Konečné hlasování se ovšem odehraje v plénu Evropského parlamentu a je předběžně naplánováno na duben roku 2014.
Domů, do zákona o ochraně osobních údajů
Česká právní úprava je ve směru práva na vymazání osobních údajů tak tajemná, jak jen právní úprava může být. Najdeme ji zejména v § 21 zákona o ochraně osobních údajů.
Funguje tak, že subjekt (vy nebo já) nejdříve zjistí, že správce (ten, kdo s údaji nakládá) zpracovává údaje způsobem, který je v rozporu s právem na ochranu soukromého a osobního života nebo přímo v rozporu se zákonem. Zní to hezky, ale také dost nekonkrétně.
Dobře, co dál? Zjistili jsme třeba, že k takové situaci došlo. Zákon přiznává v takové situaci subjektu právo požádat správce, aby odstranil protiprávní stav, přičemž si subjekt může vybrat, kterému ze způsobů dá přednost - blokování, provedení opravy, doplnění nebo likvidaci osobních údajů. To také zní hezky, ale uvědomme si, že jde pouze o „právo požádat“, ale už nikoliv o povinnost správce žádosti vyhovět. Jinými slovy, jde o konstrukci odborně zvanou „chtít můžeš“.
Ten, kdo o této žádosti rozhoduje, je totiž sám správce. Jaká je asi šance, že rozhodne ve svůj neprospěch? Záleží v podstatě jen na jeho mravní integritě a ochotě se případně později soudit. Stejně tak je tomu i pro zvolený prostředek nápravy. Subjekt sice, jak jsem psal výše, může žádat o odstranění dat; ovšem správce se stejně tak může svobodně rozhodnout, že zvolí třeba dočasnou blokaci. Je to na jeho posouzení. Z čehož vyplývá, že obsah žádosti v podstatě správce nezavazuje k ničemu konkrétnímu.
Pokud subjekt není s rozhodnutím správce spokojen, má dvě možnosti:
1) obrátit se na Úřad pro ochranu osobních údajů, (ÚOOÚ)
nebo
2) obrátit se na soud.
K té první možnosti si řekneme tolik, že ÚOOÚ jako dozorový orgán ve skutečnosti nemůže rozhodnout spor mezi subjektem a správcem, nemá k tomu žádné kompetence. Právní úprava platná do loňského prosince to jakýmsi dost nejasným způsobem připouštěla, podle současného stavu však je to jasné a stručné ne. Navíc ÚOOÚ sám zastává stanovisko, že blogy, sociální sítě, osobní weby a spol. jsou mimo jeho dosah.
Z toho vyplývá, že zbývající smysluplnou cestou, pokud správce nevyhoví, je obrátit se na soud se žalobou na ochranu osobnostních práv, se všemi peripetiemi, které k tomu náleží, a s nejistým výsledkem. Je zřejmé, že tento stav není ideální a zasluhuje pořádnou novelizaci.
Kapitolu o naší domácí právní úpravě jsme začali tak trochu zprostředka, abychom si ukázali to nejzajímavější. Pokud se chceme podívat ochraně osobních údajů na její mírně zkažený zub, i v oblasti práva na výmaz, budeme se muset pustit do rozplétání řádně zauzlené motanice, což už bude nutné učinit v jiném článku.
Stručně řečeno, budeme se muset příště podívat na jednotlivé skupiny dat a jednotlivé způsoby jejich ochrany. V tomto článku jsem používal termín "osobní údaje" v širokém a obecném smyslu (pokud nechci přímo napsat "libovolně"); v českém právu jsou však přesně definované a je třeba je odlišovat od "citlivých údajů", a to ne pro slepičí kvoč, ale proto, že podle zákona o ochraně osobních údajů se s nimi nakládá rozdílným způsobem. Velkou roli hraje též účel, k němuž jsou údaje shromažďovány. Marketingové databáze zákazníků, sloužící kromě ušlechtilých obchodních cílů občas také nejrůznějším otrapům, mají například svůj vlastní právní režim (např. písemně vyjádřený nesouhlas se zpracováním údajů by zde měl vést k jejich likvidaci, aniž by se cokoliv posuzovalo).
Na druhé straně připadá v úvahu i ochrana dalších typů dat podle Občanského zákoníku. Jde o písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy, které, jak nyní káže Občanský zákoník, je možné pořídit nebo použít pouze se svolením osoby*, které se týkají. K tomu jsou samozřejmě příslušné výjimky pro zpravodajské, umělecké a vědecké užití.
*Vždy když čtu v zákoně o "osobě", mám chuť se jí zeptat, jestli tudy neviděla jít dvě děti.
Nový občanský zákoník, který, ať už si o něm myslíme cokoliv, začne platit od příštího roku, upravuje tyto otázky v ustanoveních §81 až 90 poněkud odlišně. Což je další důvod, abychom příští pojednání na toto téma odložili až po Novém roce.
Zdroje a odkazy:
Simitis, Spiros: Privacy–An Endless Debate?, California Law Review, 2011
Rosen, Jeffrey: The Right to Be Forgotten, Standford Law Review, 2012
Krausová, Alžběta: Evropská reforma ochrany osobních údajů, Revue pro právo a technologie, 5/2012
Šošolíková, Hana: „The Right to Be Forgotten“ jako řešení problému permanence informací, Revue pro právo a technologie, 7/2013
Ausloos Jef: The „Right to Be Forgotten“ - Worth Remembering?, Computer Law & Security Review, 2012
Smejkal, V. a kol: Právo informačních a telekomunikačních systémů, C.H.Beck, 2001
voices.washingtonpost.com/securityfix/2008/12/court_rules_against_teacher_in.html
www.nytimes.com/2009/11/13/us/13wiki.html?_r=0
(další odkazy v textu).
