Technologie, které nepřežily desetiletí - díl 2.
23.2.2010, Petr Štefek, článek
V dnešním druhém díle se podíváme na další várku technologií, kterým se nepodařilo přežít minulé desetiletí. Setkáme se tedy architekturou Intel NetBurst nebo konzolí Sega Dreamcast. Některé skony důležitých technologií ani nelze označit za neúspěchy, ale spíše za jakousi technologickou evoluci.
Kapitoly článku:
Klasické monitory alias akvárka nás provázela od vzniku desktopového počítače až do začátku 21. století. Jejich kvality byly pro další konkurenční technologie dlouho nepřekonatelné a CRT (Cathode Ray Tube) slavila úspěchy i u počítačů v domácnostech stejně jako klasické televize. CRT technologie je založena principu elektronového děla emitujícího elektrony na stínítko, kde rozsvítí daný bod na fluorescenčním podkladu. Celý tento systém je uzavřen ve vakuu a známe ho jako obrazovku s baňkovitým tvarem v různých obměnách.
CRT obrazovka alias "akvárko"
Prvním vědcem, který s tímto nápadem přišel, byl už v 19. Století německý fyzik Ferdinand Braun. Podle něj se také tomuto objevu a zařízení říká Braun Tube (Braunova trubice). Samozřejmě, že tehdy Braun jen mlhavě tušil důležitost svého objevu a možná ho ani nenapadlo, že na stejném principu budou o sto let později pracovat nejmodernější monitory a televize s plochou obrazovkou. Až o deset let později dokázal ruský vědec Boris Rosing využít tohoto principu k přenesení experimentálního obrazu na stínítko revoluční „obrazovky“. Samotná technologie se dostala ke komerčnímu využití až v roce 1922 skrze americkou společnost Western Electric.
Většina pozdějším barevných obrazovek využívala rovnou trojice elektronových děl pro každou ze tří barev RGB. Tato děla byla většinou konstruována v jedné jednotce a pak kalibrována tak, aby paprsky dopadaly do požadovaných bodů na stínítku. Tato technologie byla provázena různými nepříjemnostmi, jakými byly produkce menšího množství paprsků X a také přítomnost toxického fosforu, který byl využíván pro zobrazení červené barvy. Naštěstí byly oba tyto problémy vyřešeny poměrně jednoduše. Parsky X nebyly v takovém množství, které by bylo schopno nějak ohrozit zdraví jedince dívajícího se na televizi z přiměřené vzdálenosti (tedy alespoň u většiny modelů) a problém s fosforem byl vyřešen přísnějšími pravidly pro nakládání a recyklování s tímto specifickým odpadem.
Princip CRT obrazovky
Asi největší nepříjemností CRT technologie bylo blikání obrazu, které se v posledních letech výroby (konec devadesátých let a začátkem dalšího století) kompenzovalo zvýšením frekvence obnovy obrazu na 100 Hz, což namáhalo oči výrazně méně. Na začátku 21. století se trhu již poměrně běžně vyskytovaly televize s podporou 100 Hz obnovy obrazu a také plochou obrazovkou (Sony Trinitron atd.). Rozdíly oproti starším televizím s vypouklou obrazovkou a 60 Hz technologií byly markantní, ale stále jsme zde měli poměrně vysoké výrobní náklady a také celkovou neskladnost televizorů o velkých úhlopříčkách.
Pokud jsme tedy chtěli vyvinout televizory s podstatně menší hloubkou, tak jsme už z principu museli od CRT technologie ustoupit. Nutnost elektronového děla a vzdálenosti, které musely částice na stínítko urazit, nikdy nedovolili vytvořit zcela plochou, nebo aslepoň výrazně tenčí televizi (pokud se o tenkosti vůbec dalo mluvit). Tehdy začaly do komerčního sektoru pronikat superdrahé plazmové televize, které ovšem stály jako osobní automobil a jejich životnost nebyla příliš dlouhá.
Názorný rozdíl mezi tehdejším CRT a LCD monitorem
Komerční svět potřeboval podstatně jednodušší technologii a tehdy se začaly na začátku 21. století objevovat také technologie LCD. Zpočátku jsme je mohli vidět v podobě malých LCD monitorů pro tehdejší stolní počítače a následně začaly pronikat také do spotřební elektroniky. Výhodami, kterými jednoznačně převálcovaly CRT technologii, byly hlavně stabilní obraz bez blikání a také podstatně menší rozměry. Zlí jazykové ovšem LCD zatracovali pro jeho nepříliš dobré podání barev a také nutnosti využívat nativní rozlišení panelu (pokud jste chtěli trošku slušný obraz). Další nevýhodou byla doba odezvy, což v případě starších LCD panelů byl opravdu velký problém především při přehrávání videa a hraní her. Hráči tedy lpěli na svých plochých CRT monitorech až do posledního možného dne (a někteří na nich lpí bohužel dodnes).
CRT technologie byla vytlačena nejdříve ze segmentu počítačových monitorů a následně také ze segmentu spotřební elektroniky. Ještě před třemi roky jste mohli v obchodech vidět poslední modely CRT televizí a v e-shopech se také daly objednat poslední výkřiky CRT od společností Panasonic, Samsung či Philips.
Dnes jsou již CRT televize minulostí a pokud byste se hodně snažili nějaký ten produkt najít, tak jej nejspíše naleznete v segmentu nejlevnějších a nejmenších televizí s úhlopříčkou okolo 30 cm. Dnes jsou v kurzu LED LCD displeje a poslední generace plazmových panelů s podporou vysokých rozlišení a velikostí úhlopříček, o kterých se nám před CRT televizory ani nezdálo.
CRT obrazovka alias "akvárko"
Prvním vědcem, který s tímto nápadem přišel, byl už v 19. Století německý fyzik Ferdinand Braun. Podle něj se také tomuto objevu a zařízení říká Braun Tube (Braunova trubice). Samozřejmě, že tehdy Braun jen mlhavě tušil důležitost svého objevu a možná ho ani nenapadlo, že na stejném principu budou o sto let později pracovat nejmodernější monitory a televize s plochou obrazovkou. Až o deset let později dokázal ruský vědec Boris Rosing využít tohoto principu k přenesení experimentálního obrazu na stínítko revoluční „obrazovky“. Samotná technologie se dostala ke komerčnímu využití až v roce 1922 skrze americkou společnost Western Electric.
Většina pozdějším barevných obrazovek využívala rovnou trojice elektronových děl pro každou ze tří barev RGB. Tato děla byla většinou konstruována v jedné jednotce a pak kalibrována tak, aby paprsky dopadaly do požadovaných bodů na stínítku. Tato technologie byla provázena různými nepříjemnostmi, jakými byly produkce menšího množství paprsků X a také přítomnost toxického fosforu, který byl využíván pro zobrazení červené barvy. Naštěstí byly oba tyto problémy vyřešeny poměrně jednoduše. Parsky X nebyly v takovém množství, které by bylo schopno nějak ohrozit zdraví jedince dívajícího se na televizi z přiměřené vzdálenosti (tedy alespoň u většiny modelů) a problém s fosforem byl vyřešen přísnějšími pravidly pro nakládání a recyklování s tímto specifickým odpadem.
Princip CRT obrazovky
Asi největší nepříjemností CRT technologie bylo blikání obrazu, které se v posledních letech výroby (konec devadesátých let a začátkem dalšího století) kompenzovalo zvýšením frekvence obnovy obrazu na 100 Hz, což namáhalo oči výrazně méně. Na začátku 21. století se trhu již poměrně běžně vyskytovaly televize s podporou 100 Hz obnovy obrazu a také plochou obrazovkou (Sony Trinitron atd.). Rozdíly oproti starším televizím s vypouklou obrazovkou a 60 Hz technologií byly markantní, ale stále jsme zde měli poměrně vysoké výrobní náklady a také celkovou neskladnost televizorů o velkých úhlopříčkách.
Pokud jsme tedy chtěli vyvinout televizory s podstatně menší hloubkou, tak jsme už z principu museli od CRT technologie ustoupit. Nutnost elektronového děla a vzdálenosti, které musely částice na stínítko urazit, nikdy nedovolili vytvořit zcela plochou, nebo aslepoň výrazně tenčí televizi (pokud se o tenkosti vůbec dalo mluvit). Tehdy začaly do komerčního sektoru pronikat superdrahé plazmové televize, které ovšem stály jako osobní automobil a jejich životnost nebyla příliš dlouhá.
Názorný rozdíl mezi tehdejším CRT a LCD monitorem
Komerční svět potřeboval podstatně jednodušší technologii a tehdy se začaly na začátku 21. století objevovat také technologie LCD. Zpočátku jsme je mohli vidět v podobě malých LCD monitorů pro tehdejší stolní počítače a následně začaly pronikat také do spotřební elektroniky. Výhodami, kterými jednoznačně převálcovaly CRT technologii, byly hlavně stabilní obraz bez blikání a také podstatně menší rozměry. Zlí jazykové ovšem LCD zatracovali pro jeho nepříliš dobré podání barev a také nutnosti využívat nativní rozlišení panelu (pokud jste chtěli trošku slušný obraz). Další nevýhodou byla doba odezvy, což v případě starších LCD panelů byl opravdu velký problém především při přehrávání videa a hraní her. Hráči tedy lpěli na svých plochých CRT monitorech až do posledního možného dne (a někteří na nich lpí bohužel dodnes).
CRT technologie byla vytlačena nejdříve ze segmentu počítačových monitorů a následně také ze segmentu spotřební elektroniky. Ještě před třemi roky jste mohli v obchodech vidět poslední modely CRT televizí a v e-shopech se také daly objednat poslední výkřiky CRT od společností Panasonic, Samsung či Philips.
Dnes jsou již CRT televize minulostí a pokud byste se hodně snažili nějaký ten produkt najít, tak jej nejspíše naleznete v segmentu nejlevnějších a nejmenších televizí s úhlopříčkou okolo 30 cm. Dnes jsou v kurzu LED LCD displeje a poslední generace plazmových panelů s podporou vysokých rozlišení a velikostí úhlopříček, o kterých se nám před CRT televizory ani nezdálo.
