Zveřejněné cizí intimní fotky a ochrana soukromí na webu?
30.9.2013, Michal Spáčil, článek
Minulý článek o webovém soukromí mířil do vod obecnějších, dnes se podíváme na příklad z praxe. V rámci možností zajímavý a bezpochyby poučný - totiž o soudu za zveřejnění nahých fotografií bez svolení fotografované dámy.
Nepřehlédněte: Internet a ochrana osobních údajů: 1. část
Právo na ochranu osobnosti v prostředí internetu, včetně práva na soukromí a k němu náležící právo na ochranu osobních údajů, je chráněno zejména normami občanského práva. Trestní právo zde hraje až poslední housle, a to v tom smyslu, že jeho mnohdy drastické instituty se uplatní teprve tam, kde by náprava pomocí jiných prostředků nebyla dostatečná.
Právě takovou povahu má konkrétní 7 let starý soudní případ, o němž si dnes řekneme, a který na rozdíl od většiny podobných kauz prošel celým soudním kolečkem (Obvodní soud, Městský soud, Nejvyšší soud, Ústavní soud), což trvalo celkem tři roky. Proto si na něm můžeme dobře ukázat, jak systém funguje v praxi. Ale nejen to, soudy se při jeho projednávání vyslovily k některým do té doby neřešeným otázkám ochrany údajů zveřejňovaných na Internetu, takže se můžeme všestranně vzdělat.
Poznámka osobní
Nemám z duše rád soudničky, potomky jarmarečních letáků, které posměšným, rádobyvtipným způsobem popisují lidské tragédie projednávané před soudy. Též se mě irituje, že v běžném zpravodajství novináři často píšou o (většinou méně závažných) trestných činech nebo i nehodách právě tímto ubohým soudničkovým stylem. Je to necitlivé a neprofesionální. I když případ, o němž si řekneme, může mít určité lehčí rysy (což nepopírám), pro své účastníky nejspíš vůbec legrační nebyl. Tak jej také budu pojímat: jako vážnou věc.
Poznámka praktická
Následující líčení ve své podstatě banálního případu je dlouhé jak pohádka. Přesto obsahuje jen zlomek všech peripetií, které s vyšetřováním a rozhodováním případu souvisely. Kdybych jej totiž měl popsat v plné šíři, nikdo soudný, kdo by měl jen trochu na vybranou, by to nečetl. Naše justice, v rozporu s obecným míněním, míří v podstatě správným směrem; naneštěstí za sebou přitom táhne plný nákladní vlak. Nakoukněme tedy spolu do pár vagónů.
Zveřejněná rozhodnutí umožňují zrekonstruovat poměrně prostý děj: Paní A. našla ve foťáku svého manžela intimní fotografie paní B., které si stáhla a následně umístila na webové stránky dvou známých českých komunitních serverů. Připojila k nim vymyšlený text, který později soudy popsaly jako „eroticky laděný inzerát“. Tento text obsahoval i jméno, plnou adresu, telefon a soukromý e-mail paní B.
Podle původní obžaloby měla paní A. také rozlepit tyto inzeráty ve fyzické podobě v jedné z pražských ulic (nejspíš v bydlišti paní B.), to se však později v soudním řízení neprokázalo a není to pro nás důležité.
Paní B. se brzy začali ozývat uživatelé webu, kteří, kulantně řečeno, projevovali o nabízené služby mimořádný zájem. Volali, psali a je jen výsledkem štěstí, že se vzhledem ke zveřejněnému místu bydliště některý z pánů neobtěžoval osobně. V textu samotného inzerátu zřejmě nebylo nic, z čeho by bylo usuzovat na jeho smyšlenou povahu. Z textu rozhodnutí se zdá být pravděpodobné, že se „inzerát“ umístěný na veřejném komunitním serveru dostal i k osobním známým paní B. Následovalo trestní oznámení a policejní vyšetřování.
Orgány činné v trestním řízení daly dohromady rozsáhlý důkazní materiál. Policie získala mimo jiné od zaměstnavatele paní A. výpis připojení k internetu z jejího služebního počítače za konkrétní časové období, a bingo – hledaná připojení byla nalezena. Ano, takhle jednoduché je to. Snad je to každému jasné.
Obvodní soud pak nařídil provozovatelům jednotlivých stránek, aby policejnímu orgánu vydali seznam spojení, uskutečněných v kritické době z pracovního počítače paní A. na jejich servery. Podařilo se je získat pouze od jednoho z nich, potvrzovaly však údaje získané od zaměstnavatele.
Foťák nejlépe schovávat do trezoru.
Nejprve krátká vsuvka o systému soudů: Praha je, na rozdíl od zbytku ČR, rozdělena na deset obvodů, z nichž každý má vlastní soud, označený jako Obvodní soud pro Prahu 1 – Obvodní soud pro Prahu 10. Jde o soudy prvního stupně, tedy takříkajíc v první linii, kterým na ostatním území republiky odpovídají soudy okresní, ovšem kromě Brna, kde se tatáž instituce nazývá soud městský. (Poznámkou o tom, že Městský soud v Praze je ve skutečnosti soudem krajským, vás zatím nebudu mást, to až později).
První rozsudek: šest měsíců
O předloženém případu tedy rozhodoval nejprve jeden z obvodních soudů v Praze. Došel k tomu, že paní A., (tedy obžalovaná) umístila zmíněné fotografie paní B. (tedy poškozené) spolu s příslušnými texty na zmíněné webové stránky, a též že rozvěsila ony „plakáty“, vše s uvedením osobních údajů poškozené a bez jejího vědomí. Za trestný čin poškozování cizích práv stanovila samosoudkyně obvodního soudu paní obžalované 6 měsíců podmíněně.
Vezměte v úvahu, že to za pár kliků myší není zrovna málo; i když jde o podmíněný trest, se záznamem v rejstříku trestů může nastat velký problém např. při hledání zaměstnání, založení živnosti a tak dále.
Co přesně je trestné na zveřejňování cizích nahých fotek?
Zastavme se na chvíli ještě u kvalifikace tohoto trestného činu. Nejde o žádné speciální počítačové ustanovení, ale o poměrně pružný, řekli bychom až gumový, čin „poškozování cizích práv“. Která přesně jsou ta práva, co mohou být tímto trestným činem poškozena? Jde o práva nemajetkového charakteru, která přísluší jednotlivci (nebo i právnické osobě). Nejčastěji tedy půjde o práva v oblasti rodinné, pracovní apod. Právě charakter těchto práv je důvodem, proč se tomuto trestnému činu přezdívá „nemajetkový podvod“.
Nyní přichází ta chvíle, kdy si povíme, že Městský soud v Praze je vůči soudům jednotlivých pražských obvodů soudem II. stupně, tedy tím, k němuž směřuje odvolání. (Vykonává tedy úlohu, kterou na ostatním území ČR mají soudy krajské.)
Ještě jednou a lépe
Zpět k případu: Paní A. se s rozhodnutím obvodního soudu nesmířila a odvolala se ke zmíněnému Městskému soudu v Praze. Namítala, že obvodní soud vyhodnotil důkazy jednostranně a že dikce rozhodnutí ukazuje na nepřiměřené emoce a zaujetí soudce, pro něž není žádné vysvětlení.
Městský soud pak skutečně předchozí rozsudek zrušil a rozhodl znovu. Paní A. uznal opět vinnou, nicméně usoudil, že lepení plakátů nebylo dostatečně prokázáno a též že text předchozího rozhodnutí byl skutečně místy formulován zvláštně. Podmíněný trest byl paní A. snížen na 4 měsíce.
Na Nejvyšší soud se lze obrátit jen v nemnoha přesně vymezených případech. Podání k Nejvyššímu soudu se nazývá dovolání. Této možnost paní A. rovněž využila. Rozebírat všechny její námitky proti předchozímu řízení by bylo zbytečné (podjatost soudkyně, nesprávné hodnocení důkazů apod.), omezíme se jen na to, co nás nyní zajímá.
Především je to výhrada, že údaje o připojení, které sehrály hlavní roli v dokazování, byly získány až po uplynutí zákonné lhůty. Zde si musíme opět na moment odskočit a posvítit si na českou úpravu nechvalně známého institutu „data retention“.
Zadržování dat po česku
Podle zákona o elektronických komunikacích musí každý, kdo provozuje veřejnou komunikační síť nebo službu, uchovávat provozní a lokalizační údaje, a to po dobu šesti měsíců. To ovšem nemůžeme chápat jako „nejméně šest měsíců“. Po uplynutí této lhůty totiž musí provozovatel tyto údaje zlikvidovat.
Komu všemu musí provozovatel (při splnění zákonných podmínek) taková data vydat?
Jsou to:
- Orgány činné v trestním řízení (policie, soud, státní zástupce)
- Bezpečnostní informační služba
- Vojenské zpravodajství
a
- Česká národní banka.
Tedy samé instituce, s nimiž každý provozovatel bude raději zadobře.
Je to ještě čerstvé?
V případě paní A. (v té době ještě platila lhůta delší, 12 měsíců) vyšetřovatelé dostali výpis, který už byl pár dní „prošlý“. Paní A. proto namítala, že šlo o důkaz nezákonně získaný a k takovému, jak známo, nemá soud přihlížet.
Na Nejvyšším soudu potom bylo, aby se vyslovil k následující otázce: lze v trestním řízení použít i data získaná takříkajíc po datu spotřeby?
Potíž je v tom, že dovolání je velmi specifickým procesním prostředkem. Nejvyšší soud se otázce zcela vyhnul tím, že řekl přibližně následující: Dovolání je mimořádný opravný prostředek, jehož účelem je napravit ty nejhorší právní průšvihy v již pravomocných rozhodnutích jiných soudů. Neslouží však k tomu, aby znovu přežvýkával skutková zjištění, která už byla posouzena předtím. A dále, důvod dovolání, který paní A. (resp. její advokát) uplatnila, neumožňuje Nejvyššímu soudu zkoumat, zda předchozí soudy správně posoudily vztah mezi dvěma právními předpisy (Zákon o elektronických komunikacích, resp. tehdy platná vyhláška, vs. Trestní řád). Dovolání tedy odmítl a k podstatě věci se nevyjádřil.
Pokud vám připadá, že se Nejvyšší soud mohl víc snažit, nejste sami, nicméně buďme féroví – úzké vymezení dovolacích důvodů občas Nejvyššímu soudu neumožňuje o mnoho lepší výkon, než bychom očekávali od Chytré Horákyně na výletě do delfské věštírny.
Ústavní stížnost není jen tak. Stěžovatel musí být zastoupen advokátem a musí doložit, že už vyčerpal všechny ostatní prostředky k ochraně svých práv. Mám na mysli právní prostředky, samozřejmě, nikoliv pobíhání po okolí se špuntovkou. Přes 95 % individuálních ústavních stížností je neúspěšných, což je takový evropský průměr (alespoň tedy pro státy, které tuto instituci mají).
Paní A., která se od minulé kapitoly pojmově proměnila z dovolatelky na stěžovatelku, namítá v zásadě totéž co před Nejvyšším soudem: její právo na spravedlivý proces bylo podle ní porušeno tím, že soud rozhodl na základě nezákonně získaného důkazu, onoho seznamu připojení po lhůtě. Kromě toho nesouhlasí s posouzením intenzity následků činu – práva poškozené byla podle ní pouze ohrožena, nikoliv porušena.
Soukromí na veřejnosti, tentokrát v práci
Ústavní soud byl ve svém nálezu podstatně sdílnější než soud Nejvyšší. Takto se vypořádal s otázkou, jestli práva na ochranu soukromí, a z nich pak zejména právo na ochranu listovního tajemství, lze vztáhnout i na PC v práci:
„Právo na ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromí se zpravidla vztahuje na případy zásahů do soukromé a rodinné sféry, v nichž jednotlivec projevuje svou osobnost svobodně a autonomně. V této sféře se však neocitá za situace, kdy v prostředí zaměstnavatele vystupuje a plní funkce pracovního charakteru. Rovněž pak listovní tajemství, tajemství jiných písemností a záznamů, tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením, nelze vztahovat na činnost, která má být svou povahou činností pracovní.“
Znovu a česky: Používání pracovního počítače zpravidla nepodléhá právu na ochranu soukromí. Ovšem slovo „zpravidla“ tu není jen jako jazyková okrasa, Ústavní soud si nechává otevřenou ústupovou cestu pro případy, kdy by nerespektování soukromí např. obsahu nějakého konkrétního e-mailu poslaného z práce bylo vysloveně proti zdravému rozumu. Jinými slovy, výjimečně mohou soudy vztáhnout právo na ochranu soukromí i na činnost na služebním PC, ale moc na to nespoléhejte.
Takže ano, je to čerstvé
K překročení lhůty pro uchování údajů provozovatelem se Ústavní soud vyjádřil takto:
Z této skutečnosti (nedodržení lhůty stanovené vyhláškou) ... nelze jednoznačně dovodit, že tento listinný důkaz - zpráva provozovatele serveru -...je sám o sobě nezákonný a absolutně neúčinný.
Soudní praxe nepřipouští použití důkazu, pokud v souvislosti s jeho vyhledáním a procesním zajištěním došlo k takovému porušení procesního řádu, které má povahu podstatné vady řízení.
... nedodržení vyhláškou (pro přesnost - v době rozhodnutí lhůtu upravovala vyhláška, která je již zrušená, pozn. autora) stanovené lhůty pro uchovávání údajů, při současném dodržení obecné lhůty stanovené zákonem, nelze samo o sobě považovat za podstatnou vadu řízení...
Navíc za situace, kdy závěry obecných soudů o vině stěžovatelky nespočívaly ani výlučně, ani zásadně na předmětné zprávě. I při odhlédnutí od tohoto důkazu bylo ve věci shromážděno dosti důkazů a v takové kvalitě, aby i bez předmětné zprávy bylo možno uzavřít zcela nezpochybnitelný závěr o vině stěžovatelky.
...nelze pominout, že přestože došlo nedodržením vyhláškou stanovené lhůty k formálnímu pochybení, byly při provádění důkazu dodrženy veškeré zákonné podmínky.
(Proč všechny ty trojtečky. Ústavní soud se s oblibou vyjadřuje v epické šíři, kterou je nutno pro potřeby praxe poněkud zredukovat, což jsem učinil. Jinak bychom se, upřímně řečeno, nikam nedostali.)
Překládáme: Pokud jsou jako důkaz použity údaje od provozovatele, které uchovává i poté, co je měl podle vyhlášky zlikvidovat, nejde o nezákonný postup. To však jen v případě, že nejde o jediný a hlavní důkaz o vině.
Co je však z rozhodnutí Ústavního soudu v této věci pro praxi nejdůležitější, je následující konstatování:
Zveřejnění intimních fotografií na webových stránkách s uvedením čísla mobilního telefonu a e-mailové schránky poškozené, spolu s připojeným eroticky laděným inzerátem, je vážnou újmou na osobních právech poškozené. Intenzita újmy na jejím právu na čest a důstojnost byla značná a škodlivý následek je již neodstranitelný.
Jistě to není poslední případ tohoto druhu a soudy budou do budoucna z této premisy vycházet při stanovení výše trestu. Nebudiž to výzvou k používání beztak nespolehlivých anonymizérů, ale k upuštění od podobných nápadů.
Ústavní soud stížnost paní A. odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, navíc dovolání ani ústavní stížnost nemá odkladný účinek (tj. tím, že si je podáte, nebude automaticky odložená vykonatelnost předchozích rozhodnutí). Zůstal tedy podmíněný trest se záznamem v rejstříku a nejspíš všeobecná frustrace všech zúčastněných. A ilustrativní příběh pro čtenáře SHW.
Právo na ochranu osobnosti v prostředí internetu, včetně práva na soukromí a k němu náležící právo na ochranu osobních údajů, je chráněno zejména normami občanského práva. Trestní právo zde hraje až poslední housle, a to v tom smyslu, že jeho mnohdy drastické instituty se uplatní teprve tam, kde by náprava pomocí jiných prostředků nebyla dostatečná.
Právě takovou povahu má konkrétní 7 let starý soudní případ, o němž si dnes řekneme, a který na rozdíl od většiny podobných kauz prošel celým soudním kolečkem (Obvodní soud, Městský soud, Nejvyšší soud, Ústavní soud), což trvalo celkem tři roky. Proto si na něm můžeme dobře ukázat, jak systém funguje v praxi. Ale nejen to, soudy se při jeho projednávání vyslovily k některým do té doby neřešeným otázkám ochrany údajů zveřejňovaných na Internetu, takže se můžeme všestranně vzdělat.
Poznámka osobní
Nemám z duše rád soudničky, potomky jarmarečních letáků, které posměšným, rádobyvtipným způsobem popisují lidské tragédie projednávané před soudy. Též se mě irituje, že v běžném zpravodajství novináři často píšou o (většinou méně závažných) trestných činech nebo i nehodách právě tímto ubohým soudničkovým stylem. Je to necitlivé a neprofesionální. I když případ, o němž si řekneme, může mít určité lehčí rysy (což nepopírám), pro své účastníky nejspíš vůbec legrační nebyl. Tak jej také budu pojímat: jako vážnou věc.
Poznámka praktická
Následující líčení ve své podstatě banálního případu je dlouhé jak pohádka. Přesto obsahuje jen zlomek všech peripetií, které s vyšetřováním a rozhodováním případu souvisely. Kdybych jej totiž měl popsat v plné šíři, nikdo soudný, kdo by měl jen trochu na vybranou, by to nečetl. Naše justice, v rozporu s obecným míněním, míří v podstatě správným směrem; naneštěstí za sebou přitom táhne plný nákladní vlak. Nakoukněme tedy spolu do pár vagónů.
O co tedy šlo?
Zveřejněná rozhodnutí umožňují zrekonstruovat poměrně prostý děj: Paní A. našla ve foťáku svého manžela intimní fotografie paní B., které si stáhla a následně umístila na webové stránky dvou známých českých komunitních serverů. Připojila k nim vymyšlený text, který později soudy popsaly jako „eroticky laděný inzerát“. Tento text obsahoval i jméno, plnou adresu, telefon a soukromý e-mail paní B.
Podle původní obžaloby měla paní A. také rozlepit tyto inzeráty ve fyzické podobě v jedné z pražských ulic (nejspíš v bydlišti paní B.), to se však později v soudním řízení neprokázalo a není to pro nás důležité.
Paní B. se brzy začali ozývat uživatelé webu, kteří, kulantně řečeno, projevovali o nabízené služby mimořádný zájem. Volali, psali a je jen výsledkem štěstí, že se vzhledem ke zveřejněnému místu bydliště některý z pánů neobtěžoval osobně. V textu samotného inzerátu zřejmě nebylo nic, z čeho by bylo usuzovat na jeho smyšlenou povahu. Z textu rozhodnutí se zdá být pravděpodobné, že se „inzerát“ umístěný na veřejném komunitním serveru dostal i k osobním známým paní B. Následovalo trestní oznámení a policejní vyšetřování.
Shromažďování důkazů
Orgány činné v trestním řízení daly dohromady rozsáhlý důkazní materiál. Policie získala mimo jiné od zaměstnavatele paní A. výpis připojení k internetu z jejího služebního počítače za konkrétní časové období, a bingo – hledaná připojení byla nalezena. Ano, takhle jednoduché je to. Snad je to každému jasné.
Obvodní soud pak nařídil provozovatelům jednotlivých stránek, aby policejnímu orgánu vydali seznam spojení, uskutečněných v kritické době z pracovního počítače paní A. na jejich servery. Podařilo se je získat pouze od jednoho z nich, potvrzovaly však údaje získané od zaměstnavatele.
Foťák nejlépe schovávat do trezoru.
Řízení v prvním stupni
Nejprve krátká vsuvka o systému soudů: Praha je, na rozdíl od zbytku ČR, rozdělena na deset obvodů, z nichž každý má vlastní soud, označený jako Obvodní soud pro Prahu 1 – Obvodní soud pro Prahu 10. Jde o soudy prvního stupně, tedy takříkajíc v první linii, kterým na ostatním území republiky odpovídají soudy okresní, ovšem kromě Brna, kde se tatáž instituce nazývá soud městský. (Poznámkou o tom, že Městský soud v Praze je ve skutečnosti soudem krajským, vás zatím nebudu mást, to až později).
První rozsudek: šest měsíců
O předloženém případu tedy rozhodoval nejprve jeden z obvodních soudů v Praze. Došel k tomu, že paní A., (tedy obžalovaná) umístila zmíněné fotografie paní B. (tedy poškozené) spolu s příslušnými texty na zmíněné webové stránky, a též že rozvěsila ony „plakáty“, vše s uvedením osobních údajů poškozené a bez jejího vědomí. Za trestný čin poškozování cizích práv stanovila samosoudkyně obvodního soudu paní obžalované 6 měsíců podmíněně.
Vezměte v úvahu, že to za pár kliků myší není zrovna málo; i když jde o podmíněný trest, se záznamem v rejstříku trestů může nastat velký problém např. při hledání zaměstnání, založení živnosti a tak dále.
Co přesně je trestné na zveřejňování cizích nahých fotek?
Zastavme se na chvíli ještě u kvalifikace tohoto trestného činu. Nejde o žádné speciální počítačové ustanovení, ale o poměrně pružný, řekli bychom až gumový, čin „poškozování cizích práv“. Která přesně jsou ta práva, co mohou být tímto trestným činem poškozena? Jde o práva nemajetkového charakteru, která přísluší jednotlivci (nebo i právnické osobě). Nejčastěji tedy půjde o práva v oblasti rodinné, pracovní apod. Právě charakter těchto práv je důvodem, proč se tomuto trestnému činu přezdívá „nemajetkový podvod“.
Řízení ve druhém stupni
Nyní přichází ta chvíle, kdy si povíme, že Městský soud v Praze je vůči soudům jednotlivých pražských obvodů soudem II. stupně, tedy tím, k němuž směřuje odvolání. (Vykonává tedy úlohu, kterou na ostatním území ČR mají soudy krajské.)
Ještě jednou a lépe
Zpět k případu: Paní A. se s rozhodnutím obvodního soudu nesmířila a odvolala se ke zmíněnému Městskému soudu v Praze. Namítala, že obvodní soud vyhodnotil důkazy jednostranně a že dikce rozhodnutí ukazuje na nepřiměřené emoce a zaujetí soudce, pro něž není žádné vysvětlení.
Městský soud pak skutečně předchozí rozsudek zrušil a rozhodl znovu. Paní A. uznal opět vinnou, nicméně usoudil, že lepení plakátů nebylo dostatečně prokázáno a též že text předchozího rozhodnutí byl skutečně místy formulován zvláštně. Podmíněný trest byl paní A. snížen na 4 měsíce.
Dovolání k Nejvyššímu soudu
Na Nejvyšší soud se lze obrátit jen v nemnoha přesně vymezených případech. Podání k Nejvyššímu soudu se nazývá dovolání. Této možnost paní A. rovněž využila. Rozebírat všechny její námitky proti předchozímu řízení by bylo zbytečné (podjatost soudkyně, nesprávné hodnocení důkazů apod.), omezíme se jen na to, co nás nyní zajímá.
Především je to výhrada, že údaje o připojení, které sehrály hlavní roli v dokazování, byly získány až po uplynutí zákonné lhůty. Zde si musíme opět na moment odskočit a posvítit si na českou úpravu nechvalně známého institutu „data retention“.
Zadržování dat po česku
Podle zákona o elektronických komunikacích musí každý, kdo provozuje veřejnou komunikační síť nebo službu, uchovávat provozní a lokalizační údaje, a to po dobu šesti měsíců. To ovšem nemůžeme chápat jako „nejméně šest měsíců“. Po uplynutí této lhůty totiž musí provozovatel tyto údaje zlikvidovat.
Komu všemu musí provozovatel (při splnění zákonných podmínek) taková data vydat?
Jsou to:
- Orgány činné v trestním řízení (policie, soud, státní zástupce)
- Bezpečnostní informační služba
- Vojenské zpravodajství
a
- Česká národní banka.
Tedy samé instituce, s nimiž každý provozovatel bude raději zadobře.
Je to ještě čerstvé?
V případě paní A. (v té době ještě platila lhůta delší, 12 měsíců) vyšetřovatelé dostali výpis, který už byl pár dní „prošlý“. Paní A. proto namítala, že šlo o důkaz nezákonně získaný a k takovému, jak známo, nemá soud přihlížet.
Na Nejvyšším soudu potom bylo, aby se vyslovil k následující otázce: lze v trestním řízení použít i data získaná takříkajíc po datu spotřeby?
Potíž je v tom, že dovolání je velmi specifickým procesním prostředkem. Nejvyšší soud se otázce zcela vyhnul tím, že řekl přibližně následující: Dovolání je mimořádný opravný prostředek, jehož účelem je napravit ty nejhorší právní průšvihy v již pravomocných rozhodnutích jiných soudů. Neslouží však k tomu, aby znovu přežvýkával skutková zjištění, která už byla posouzena předtím. A dále, důvod dovolání, který paní A. (resp. její advokát) uplatnila, neumožňuje Nejvyššímu soudu zkoumat, zda předchozí soudy správně posoudily vztah mezi dvěma právními předpisy (Zákon o elektronických komunikacích, resp. tehdy platná vyhláška, vs. Trestní řád). Dovolání tedy odmítl a k podstatě věci se nevyjádřil.
Pokud vám připadá, že se Nejvyšší soud mohl víc snažit, nejste sami, nicméně buďme féroví – úzké vymezení dovolacích důvodů občas Nejvyššímu soudu neumožňuje o mnoho lepší výkon, než bychom očekávali od Chytré Horákyně na výletě do delfské věštírny.
Na samém vrcholu: řízení před Ústavním soudem
Ústavní stížnost není jen tak. Stěžovatel musí být zastoupen advokátem a musí doložit, že už vyčerpal všechny ostatní prostředky k ochraně svých práv. Mám na mysli právní prostředky, samozřejmě, nikoliv pobíhání po okolí se špuntovkou. Přes 95 % individuálních ústavních stížností je neúspěšných, což je takový evropský průměr (alespoň tedy pro státy, které tuto instituci mají).
Paní A., která se od minulé kapitoly pojmově proměnila z dovolatelky na stěžovatelku, namítá v zásadě totéž co před Nejvyšším soudem: její právo na spravedlivý proces bylo podle ní porušeno tím, že soud rozhodl na základě nezákonně získaného důkazu, onoho seznamu připojení po lhůtě. Kromě toho nesouhlasí s posouzením intenzity následků činu – práva poškozené byla podle ní pouze ohrožena, nikoliv porušena.
Soukromí na veřejnosti, tentokrát v práci
Ústavní soud byl ve svém nálezu podstatně sdílnější než soud Nejvyšší. Takto se vypořádal s otázkou, jestli práva na ochranu soukromí, a z nich pak zejména právo na ochranu listovního tajemství, lze vztáhnout i na PC v práci:
„Právo na ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromí se zpravidla vztahuje na případy zásahů do soukromé a rodinné sféry, v nichž jednotlivec projevuje svou osobnost svobodně a autonomně. V této sféře se však neocitá za situace, kdy v prostředí zaměstnavatele vystupuje a plní funkce pracovního charakteru. Rovněž pak listovní tajemství, tajemství jiných písemností a záznamů, tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením, nelze vztahovat na činnost, která má být svou povahou činností pracovní.“
Znovu a česky: Používání pracovního počítače zpravidla nepodléhá právu na ochranu soukromí. Ovšem slovo „zpravidla“ tu není jen jako jazyková okrasa, Ústavní soud si nechává otevřenou ústupovou cestu pro případy, kdy by nerespektování soukromí např. obsahu nějakého konkrétního e-mailu poslaného z práce bylo vysloveně proti zdravému rozumu. Jinými slovy, výjimečně mohou soudy vztáhnout právo na ochranu soukromí i na činnost na služebním PC, ale moc na to nespoléhejte.
Takže ano, je to čerstvé
K překročení lhůty pro uchování údajů provozovatelem se Ústavní soud vyjádřil takto:
Z této skutečnosti (nedodržení lhůty stanovené vyhláškou) ... nelze jednoznačně dovodit, že tento listinný důkaz - zpráva provozovatele serveru -...je sám o sobě nezákonný a absolutně neúčinný.
Soudní praxe nepřipouští použití důkazu, pokud v souvislosti s jeho vyhledáním a procesním zajištěním došlo k takovému porušení procesního řádu, které má povahu podstatné vady řízení.
... nedodržení vyhláškou (pro přesnost - v době rozhodnutí lhůtu upravovala vyhláška, která je již zrušená, pozn. autora) stanovené lhůty pro uchovávání údajů, při současném dodržení obecné lhůty stanovené zákonem, nelze samo o sobě považovat za podstatnou vadu řízení...
Navíc za situace, kdy závěry obecných soudů o vině stěžovatelky nespočívaly ani výlučně, ani zásadně na předmětné zprávě. I při odhlédnutí od tohoto důkazu bylo ve věci shromážděno dosti důkazů a v takové kvalitě, aby i bez předmětné zprávy bylo možno uzavřít zcela nezpochybnitelný závěr o vině stěžovatelky.
...nelze pominout, že přestože došlo nedodržením vyhláškou stanovené lhůty k formálnímu pochybení, byly při provádění důkazu dodrženy veškeré zákonné podmínky.
(Proč všechny ty trojtečky. Ústavní soud se s oblibou vyjadřuje v epické šíři, kterou je nutno pro potřeby praxe poněkud zredukovat, což jsem učinil. Jinak bychom se, upřímně řečeno, nikam nedostali.)
Překládáme: Pokud jsou jako důkaz použity údaje od provozovatele, které uchovává i poté, co je měl podle vyhlášky zlikvidovat, nejde o nezákonný postup. To však jen v případě, že nejde o jediný a hlavní důkaz o vině.
Co je však z rozhodnutí Ústavního soudu v této věci pro praxi nejdůležitější, je následující konstatování:
Zveřejnění intimních fotografií na webových stránkách s uvedením čísla mobilního telefonu a e-mailové schránky poškozené, spolu s připojeným eroticky laděným inzerátem, je vážnou újmou na osobních právech poškozené. Intenzita újmy na jejím právu na čest a důstojnost byla značná a škodlivý následek je již neodstranitelný.
Jistě to není poslední případ tohoto druhu a soudy budou do budoucna z této premisy vycházet při stanovení výše trestu. Nebudiž to výzvou k používání beztak nespolehlivých anonymizérů, ale k upuštění od podobných nápadů.
Co bylo dál
Ústavní soud stížnost paní A. odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, navíc dovolání ani ústavní stížnost nemá odkladný účinek (tj. tím, že si je podáte, nebude automaticky odložená vykonatelnost předchozích rozhodnutí). Zůstal tedy podmíněný trest se záznamem v rejstříku a nejspíš všeobecná frustrace všech zúčastněných. A ilustrativní příběh pro čtenáře SHW.
