AMD vs. Intel: historický souboj zelených proti modrým

 

Hector Ruiz dokázal pozvednout AMD do výšin, z nichž mohlo pohlížet i na serverový trh, čehož dobře využilo. Architektura K7 (Athlon XP, Duron, Sempron) byla nahrazena novou K8 (Athlon 64, Turion 64 a především Opteron), takže šlo už o 64bitové procesory, které se také například v případě Athlon 64 X2 rozrostly o další jádro. 

 

 

K8 vycházely přímo z K7, ale byly tu dva hlavní rozdíly. Jednak je to zmíněná podpora 64bitových instrukcí, která umožnila adresovat více než 4 GB operační paměti, což je z hlediska AMD důležité i proto, že si rozšíření AMD64 tentokrát licencoval samotný Intel pro vlastní implementaci x86-64. A potom nám Opterony a podobné představily integrovaný paměťový řadič, díky čemuž se značně snížily latence při komunikaci s RAM, což je logické, když už data nemusela téct přes northbridge čipové sady. Ostatně čipová sada v té době začala ztrácet na významu, jak se z ní začaly vytrácet paměťové řadiče a později také integrované grafické čipy. Nemusí to trvat dlouho a čipové sady se vytratí úplně, čímž se z procesorů stanou plnohodnotná samostatná SoC (System on Chip). 

 

Procesory Athlon 64 byly v desktopových počítačích úspěšné, ale pro samotné AMD bylo důležitější to, že se ujaly Opterony ve světě pracovních stanic a serverů. Ty jsme si ale mohli celkem levně pořídit i do prostého osobního počítače, což byl například Sledgehammer pro Socket 939 a další. Firmě se tak podařilo do nástupu dvoujádrových Xeonů v roce 2006 uzmout Intelu celou čtvrtinu serverového trhu, což byl nebývalý úspěch, který AMD už poté nepředvedlo, i když aktuálně má k tomu další šanci. 

 

Mohlo by se zdát, že AMD se topilo v penězích, ale to je velice daleko od pravdy. AMD ve skutečnosti finančně strádalo. Co Hector Ruiz mohl už těžko ovlivnit, byl pokles tržeb po roce 2000.

 

Změny v tržbách firmy AMD po roce 2000 (WikiInvest)

Prodeje procesorů se tehdy propadaly a AMD mělo problémy s nadbytečnou výrobou, která nezdravě plnila sklady. V roce 2001 tak firma vykázala čistou ztrátu 61 milionů dolarů a v roce 2002 už dokonce 1,3 miliardy. Poté už v roce 2003 plně nastoupila generace K8, která odstartovala opětovný růst tržeb. Ovšem Sanders zanechal Ruizovi nevítaný dárek právě v podobě drážďanské továrny Fab 30, jejíž výstavba vysávala firemní zdroje a postupně se prodražovala až na 2,6 miliard dolarů, což pro firmu kalibru AMD rozhodně nebylo málo a k tomu se přidaly i stamiliony pro AMD Saxony, další zařízení umístěné hned vedle Fab 30. AMD přitom novou továrnu v té době nutně nepotřebovalo, jak se Sanderse snažil přesvědčovat Atiq Raza. 

 

Jak se celkové investice firmy AMD do továren zvyšovaly, prodeje procesorů nabraly opačný směr, neboť Intel neseděl jen tak se založenýma rukama a nenaříkal nad vlažným přijetím architektury Netburst. V roce 2006 uvedl na trh procesory Core 2 Duo, které firmě AMD vzaly vítr z plachet, a jak ukazuje výše uvedený graf, pro její tržby to znamenalo konec růstu a tak dobré období firma až do dnešních dní nezažila. 

 

Intel nedokázal dotáhnout architekturu Netburst k vytyčeným 10 GHz a nakonec nedosáhl ani 4 GHz, a tak jednoduše začal od píky a využil práce svého malého izraelského týmu, který pracoval na projektu Banias, který vyústil v nástup procesorů Pentium M a platformy Centrino zahrnující tyto procesory, příslušný čipset a Wi-Fi (802.11b či 802.11g). 

 

Banias byl vyvíjen jako mobilní platforma, neboť Pentia 4 s architekturou Netburst nestála jako mobilní čipy za moc. V důsledku se tak takové 1,6GHz Pentium M dokázalo přinejmenším vyrovnat 2,4GHz Pentiu 4-M. Intel se tak v tomto ohledu vrátil k architektuře Pentií III a když už bylo zřejmé, že Netburst neuspěje, využil projekt Banias pro výrobu nových desktopových procesorů. Smíchal tak Pentium M, 64bitové instrukce od AMD, přidal další procesorové jádro a narodilo se nám Core 2 Duo, na němž byly založeny i nové Xeony, které také opustily Netburst a využily dobře známá jádra jako Conroe či Wolfdale. 

 

Intel se poučil, poslal Netburst k vodě a zlaté časy pro firmu AMD skončily, aniž by je dokázala patřičně využít. V prvé řadě Intel dostal opět na trh desktopové a serverové procesory, které předčily nabídku AMD a potom začal tvořit i mobilní procesory, jež byly energeticky mnohem efektivnější než K8 od AMD. To se přitom přihodilo zrovna v době, kdy prodeje mobilních PC začaly mít jednoznačně navrch nad prodeji desktopových. A zvláště rostoucí mobilní trh a také serverový trh už Intel nepustil.