reklama
Aktuality  |  Články  |  Recenze
Doporučení  |  Diskuze
Grafické karty a hry  |  Procesory
Storage a RAM
Monitory  |  Ostatní
Akumulátory, EV
Robotika, AI
Průzkum vesmíru
Digimanie  |  TV Freak  |  Svět mobilně

AMD vs. Intel: historický souboj zelených proti modrým

17.7.2017, Jan Vítek, článek
AMD vs. Intel: historický souboj zelených proti modrým
Věční rivalové na poli architektury x86, společnosti AMD a Intel, letos započali nový souboj, když AMD dorazilo se zbrusu novou generací Zen. Je tak dobrá příležitost podívat se na to, jak se vyvíjel jejich vztah a co mají už za sebou.

Férový souboj? 

 
Intel byl v moderní historii vždy větší a finančně silnější firma než AMD, což ovlivňovalo jejich vztah. AMD byla nejdříve jen jedna z firem vyrábějících pod licencí procesory pro Intel, pak se z ní stal "obtížný hmyz", ale nakonec před více než 10 lety velice vážná konkurence. 
 
Ovšem vztah mezi oběma firmami nebyl dobrý už od 80. let, kdy AMD souhlasilo, že opustí vlastní architekturu a bude společně s Intelem firmě IBM dodávat procesory x86 dle poskytnutých specifikací. Na ty si však často stěžovali jeho inženýři jako na schválně nerozluštitelné a těžko použitelné, což už v té době přineslo první soudní při, která vyústila v rozhodnutí soudu v roce 1990, který uvedl, že chování Intelu je typický příklad svévolného porušení smluvního závazku o férovém jednání, ale rovněž napomenul AMD, že se zase chová zlomyslně a oportunisticky, takže obě společnosti si zřejmě neměly co vyčítat. 
 
 
 
My ale chceme mluvit především o období po roce 2000, kdy AMD mělo na trhu vysoce kompetitivní produkty, zatímco Intel se šplhal po slepé větvi s názvem Netburst. Zde opět přichází ke slovu Hector Ruiz, který uvádí, jak Intel využíval svůj vliv a peníze k tomu, aby AMD odřízl od zákazníků. 
 
Ruiz píše, jak "Toshiba v roce 2001 přijala velký balík peněz od Intelu výměnou za slib, že nebude používat procesory AMD". To bylo schováno za jisté "Market Development Funds" o výši 25 až 30 milionů dolarů za kvartál, což mělo vedení Toshiby přirovnat ke kokainu, neboť šlo o úmluvu, od které prostě nemohli odstoupit. Podobné to bylo s firmou Hitachi, které AMD dodalo v prvním pololetí roku 2002 na 50 tisíc Athlonů a najednou se zájem firmy ze dne na den vytratil. 
 
V případě firmy NEC dosáhlo AMD ve stejném roce pozoruhodného úspěchu, když dokázalo zásobit 84 % jejích desktopových počítačů svými procesory a společně s notebooky to bylo celkově 40 %. Jenomže přišel Intel a začal firmě NEC platit čtvrtletně 3 miliardy jenů za to, že bude z 90 % využívat jeho procesory. To jsou tři příklady z pohledu Ruize, které vypovídají o velice závažném porušování pravidel obchodu a AMD se přirozeně bránilo i u evropských, amerických i japonských orgánů, což interně označovalo jako Slingshot (prak) v odkazu na souboj Davida s Goliášem. 
 
Je ale třeba poznamenat, že AMD nedokázalo samo o sobě nabízet své procesory za takové ceny jako Intel, neboť ten měl a má výhodu v obrovských výrobních kapacitách a celkově zdrojích (a dnes navíc vlastních), díky nimž dokázal své procesory nabízet levněji, jak podotkl bývalý CFO Fran Barton. Dle něj byl také souboj proti Intelu složitý jen kvůli tomu, že dané "motivační platby" výrobcům počítačů se těžko prokazují a výsledné pře se mohou protáhnout na řadu let, po jejichž uplynutí už ztrácí smysl. Možná si tehdy ani neuvědomil, jak přesný ve svém úsudku bude.
 
V každém případě bylo AMD poškozeno, jenomže Intel se dokázal sebrat, Netburst nahradit novou architekturou a opět se dostat i do technologického vedení, takže již nepotřeboval žádné nečestné obezličky. AMD začalo mít velké problémy samo se sebou a v době, kdy byla uzavřena dohoda s SAE ohledně odštěpení továren a vytvoření firmy GlobalFoundries, Intel si přisadil a sdělil, že na základě vzájemné dohody o licencování technologií x86 nelze svěřit výrobu procesorů třetí firmě, což AMD odmítlo. 
 
Nakonec se obě firmy v závěru roku 2009 dokázaly dohodnout, což by možná ani nebylo možné, kdyby AMD nebylo v tak špatném stavu, ale to už jsou mé čiré spekulace. Intel v rámci nové dohody stanovil, že samotná výroba procesorů třetí firmou už není problém a navíc se uvolil svému konkurentu zaplatit 1,25 miliardy dolarů a zavázat se, že se už zdrží jakýchkoliv protikonkurenčních praktik. 
 
 
Toto ujednání můžeme vidět na jednu stranu jako jednoznačný úspěch pro AMD, ale na druhou stranu, kdo ví, jak by se situace vyvíjela, kdyby Intel nechal volný průběh férové soutěži?
 
Firmě AMD tato dohoda s finanční injekcí moc nepomohla a jak už bylo řečeno, měla velké problémy s nástupem dalších produktů i s klesající hodnotou svých akcií. Na začátku roku 2012 už stály 2 dolary, což už byla reakce na Bulldozer a i předtím AMD ztratilo na Wall Street téměř všechny příznivce kvůli zpožděným APU Llano a obrovským problémům s jejich produkcí. AMD redukovalo operační výdaje a propouštělo ve velkém a navíc začal znatelně klesat celý trh s PC a stoupal trh s mobilními zařízeními, kde AMD nemělo co nabídnout. 
 
Vypadalo to velice bledě, ale Rory Read a Lisa Su snad firmu už vyvedli z nejhoršího a i když to zatím nevypadá na její raketový růst, situace se mění k lepšímu. 
  
Když se podíváme na podíl procesorů AMD a Intel na trhu dle PassMarku, je tu naděje, že AMD si začne opět brát svůj někdejší podíl zpět. Především má ale jasnou strategii do budoucna, díky níž víme, co si chce pro nás přichystat pro nejbližší roky, což jsme před takovými 3 lety říci nemohli. 
 
reklama