BIOS - 2. díl: Standard CMOS Setup - nejslabší z mocných

Pevné disky Parallel ATA

K tomu, abyste v pořádku dokončili instalaci samotného pevného disku, je ještě třeba o něm vašemu počítači říci a v neposlední řadě také stanovit jeho parametry, bez jejichž znalosti byste pevný disk asi jen těžko ke spolupráci přemlouvali. Vstupní branou k tomuto určení bývá nejčastěji právě probírané menu Standard CMOS Setupu i když u některých, převážně starších systémů, můžete požadované volby nalézt také ve speciální a k tomu určené obrazovce.

U starých počítačů (BIOS řádově z let kolem roku 2000) můžete zase v kombinaci s některými specifickými deskami nalézt přímo v hlavním menu Setupu položku IDE HDD Autodetection. Její pojmenování hovoří za vše - po jejím zvolení se BIOS pokusí prohledat všechny kanály diskového řadiče, zda na nich nejsou přítomny nějaké pevné disky. V případě, že ano, pokusí se také zjistit si o nich požadované informace z jejich firmwaru, uloženého v paměti EEPROM.

Vraťme se ale zpět do nabídky Standard CMOS Setup, ve které naleznete několik položek s příznačnými názvy jako například IDE Primary Master/Slave nebo IDE Secondary Master/Slave. Ty reprezentují jednotlivé připojené disky a to v závislosti na tom, v jakém režimu (Master či Slave) aktuálně pracují.

Pozn: Volbu IDE HDD Autodetection můžete dnes nejčastěji zahlédnout přímo v menu, které vyvoláte po aktivaci některé z právě zmíněných voleb.

U starších a exotických disků budete také moci využít možnosti nakonfigurovat si svůj pevný disk svépomocí čili bez autokonfigurace ručním zadáním několika údajů. Takovýto postup se může hodit, pokud budete chtít například rozhodit částečně poškozený pevný disk, který se bude jinak odmítat zinicializovat a zachránit z něj důležitá data.

K tomuto budete také potřebovat několik důležitých údajů, jejichž význam jsme si vysvětlili v druhé kapitole "Pevný disk do nejmenších detailů". Ty budete moci zadat do konfiguračních řádků, které budou zpřístupněny po změně implicitní hodnoty Auto na volbu Manual či User.

Ano, přesně sem tedy budete zapisovat onen počet cylindrů, hlav či sektorů a pokud se bude jednat o opravdu velmi starý disk, tak vás čeká také zadání čísla cylindru určeného k prekompenzaci či adresy místa, které bude sloužit hlavičkám k parkování. Nutno ovšem podotknout, že s největší pravděpodobností se dnes s takovými typy disků vůbec nesetkáte - ledaže byste pracovali v počítačovém muzeu.

Prekompenzaci tedy u nových disků vyřadíte tak, že do položky Precomp jednoduše zadáte číslo nula. Dále ještě také nezapomeňte v řádku Access Mode nastavit příslušnou přístupovou metodu, kterou jsou data na pevném disku adresovány - jak již bylo v tomto článku řečeno, všechny dnešní pevné disky používají metodu logického adresování diskových bloků (LBA, Logical Block Addressing).

Ještě také nezapomeňte zapnout další z rozšiřujících technologií (ty nejdůležitější byly i s kratičkým popisem zmíněny v předešlé kapitole) a samozřejmě také určit odpovídající režim přenosu. Dnes tedy půjde nejspíše, pouze a jedině o Ultra DMA. Z historických důvodů však musíme také zmínit režim PIO, který ke svému zprovoznění vyžaduje též zadání čísla jeho pracovního módu - každý z nich je reprezentován určitou přenosovou rychlostí (více informací naleznete v minulé kapitole).

Pozn: Odpovídající konfigurační doložky bývají nejčastěji umístěny až v menu Integrated Peripherals, podmenu OnChip IDE Device. S největší pravděpodobností však budou bez problémů detekovány automaticky.

Pokud vaše deska podporuje na svých diskových portech vytvoření RAID polí, budou v BIOSu přítomny ještě další položky k tomu určené. Odpovídající podmenu (např. označené řetězcem RAID Config) bývá opět nejčastěji umístěno v Integrated Peripherals. Pro počáteční zprovoznění celého systému diskových polí je ještě nejprve třeba tuto funkci globálně zapnout (položku RAID Enable nastavit na hodnotu Enabled).

Pevné disky Serial ATA

V případě SATA disků budu nutné nastavit ještě několik dalších voleb, s jejichž pomocí nastavíme odpovídající režimy práce daných zařízení. Přístup k těmto nastavení bývá nejčastěji opět až v menu Integrated Peripherals.

Jsou zde dva řádky - Onboard IDE Operation Mode a IDE Port Settings, z nichž první se stará o přiřazení kompatibilního (Compatible Mode) či nativního (Enhanced Mode) režimu práce. Po rozhodnutí se pro režim nativní je dále ještě třeba určit, které disky budou s novým operačním systémem pracovat, což provedete z nově zpřístupněného konfiguračního řádku Enhanced Mode Support On.

Vybereme-li naopak režim kompatibilní, můžeme dále pozměnit řádek IDE Port Settings, kde lze definovat, která zařízení budou využívat odpovídající datové kanály, přičemž toto určení může být jak z pohledu disků PATA, tak i SATA. Opět záleží na konkrétním výrobci BIOSu. Nastavení je důležité především proto, aby start systému proběhl veskrze korektně.

Pozn: Tak například volba Primary PATA + SATA znamená, že na primárním kanálu bude v budoucnu přítomné rozhraní paralelní a na sekundárním kanálu rozhraní SATA. Krom jiného zde lze celý kanál také úplně vypnout a to pomocí volby PATA Only. Pokud bychom brali volby z pohledu rozhraní SATA, pak bude ekvivalentní nastavení představovat doložka Secondary SATA + PATA. Celé nastavení můžeme někdy opět najít až v menu Integrated Peripherals pod položkami OnChip Serial ATA či Serial ATA x, kde číslo x představuje číslo konkrétně laděného zařízení.

Ze všeho nejdříve bývá ale třeba v menu zpracovat položku Serial ATA Controller, která všechny řadiče tohoto rozhraní zapíná (Enable), příp. vypíná (Disable). Nebo vzpomínáte ještě na dříve zmíněné rozhraní eSATA, pokrevního bratra standardního sériového řadiče, které mimochodem s využitím technologie Port Multiplier zvládá obsloužit až 15 připojených zařízení? Pokud ano, tak vězte, že konfigurace těchto zařízení probíhá také zde a slouží k tomu konfigurační položky E-SATA x.

V příštím díle seriálu postoupíme k rozboru menu Advaced CMOS Features (Advanced BIOS Features), které nabízí daleko více zajímavých konfiguračních položek.