Elektronika z oxidu křemičitého se dokáže na dálku sama zničit

Samodestruktivní elektronika už byla před mnoha lety oblíbenou součástí filmů a seriálů, ovšem tehdy zahrnovala spíše prskavky či prostě pyrotechniku. A pokud nehodláme ničit svou elektroniku třeba kousáním do baterie a potřebujeme to dělat bezpečně a ještě k tomu na dálku, je třeba použít jiný přístup. 

 

Ty už se objevily, ale také nebyly ideální. Mohla se použít elektronika rozpustitelná v nějakém roztoku, který tak musel být připraven ji zaplavit. V jiném případě se dalo použít teplo, a to zase vyžaduje nějaké zahřívací těleso, které zase může být svému okolí nebezpečné. Nyní tu máme technologii vyvíjenou na Cornell University ve spolupráci s Honeywell Aerospace, jež má být vcelku jednoduchá a bezpečná. Umožní kompletní zničení elektronických obvodů i s jejich daty. 

 

 

Uvedený snímek zaobrazuje 125 mikronů tlustý polykarbonátový obal, z nějž se dříve pomocí rubidia a bifluoridové soli vypařily čipy tvořené oxidem křemičitým.

 

Samotná elektronika je tak nanesena v tenounkém obalu z polykarbonátu a tvoří ji rovněž velice tenké obvody vyrobené z SiO₂. Uvnitř samotného obalu jsou pak mikroskopické dutinky vyplněné rubidiem a bifluoridovou solí (NaHF₂), které v případě potřeby spolu chemicky reagují, čímž vytvoří teplo, a to zničí elektroniku vaporizací. 

 

Tato vaporizace může být spuštěna na dálku pomocí rádiových vln nebo jinou formou bezdrátové komunikace. Pak se otevřou "ventily" tvořené "grafenem na nitridu" a zmíněné chemikálie se dostanou do kontaktu a reagují. Zničen by pak měl být i polykarbonátový obal, ale jak je vidět na fotografii, ten byl v daném případě jen poškozen. 

 

Zajímavé je na tom všem také to, že tato architektura umožňuje vytvořit elektroniku v několika vrstvách prokládaných polykarbonátem, takže ta může být na malé ploše poměrně složitá, ale čipy srovnatelné s dnešními procesory pochopitelně nečekejme. 

 

A i když by se mohlo zdát, že o takovou elektroniku budou mít zájem jen špioni a tajné vládní agentury, využitelná by mohla být i při monitorování životního prostředí pomocí jednorázových zařízení a v dalších senzorových systémech. Nicméně financování tohoto výzkumu zajistila americká DARPA v rámci programu Vanishing Programmable Resources, takže vojáci s ním jistě mají i své plány. 

 

Zdroj: Hexus.net