Herní ovladače včera a dnes

Úplně první herní počítače (konzole) se na scéně objevují už koncem 60. let. Některé z nich mají dnes mimochodem poměrně slušnou sběratelskou cenu, tudíž si v rámci případného úklidu ohlídejte, co vlastně do popelnic vyhazujete. Společně s nimi přicházejí také zajímavé prehistorické ovladače. Ty nejstarší jsou pravda reprezentovány spíše „pákami“ a „čudlíky“ umístěnými rovnou na konzoli (např. Videomaster Superscore), nicméně ke klasickým externím joystickům i gamepadům už nebylo daleko. Jejich výhody jsou zjevné a nadto se většina výrobců neustále snažila přijít s něčím originálním.

Ještě v 70. letech každopádně kralovaly jakési masivní kostky bez páčky – pohyb zajišťovala dvojice otočných šroubů a velikost (ani hmotnost) samotného ovladače nepatřila k nejmenším. Svým způsobem je to logické, jelikož většina her (svádí mě to napsat „klonů Pongu“, protože převážně šlo jen o variace na něj) nepotřebovala nic víc. Zbytečná byla v zásadě i tlačítka.
Jedním z důležitých mezníků je rok 1977. Legendární společnost Atari totiž na Consumer Electronics Show odhaluje konzoli VCS a společně s ní i dvojici joysticků typu CX40. Ty se připojovaly prostřednictvím lichoběžníkového konektoru DB9, přičemž právě tento konektor se následně stal pro dlouhé generace jejich následovníků jakýmsi zlatým standardem.

V letech 80. už páka dominuje. Osobně bych si nejspíš vsadil na inspiraci automobilovým (řazení) nebo leteckým (knipl) průmyslem, každopádně do dnešního joysticku měla stále daleko – nejprve totiž byly „zprovozněny“ jen pouhé dva směry a to nahoru + dolu. Já měl to štěstí, že jsem si mohl kdysi zahrát Pong i na PlayTronicu a sám si tak vyzkoušet další atypický ovladač z této doby – šlo o takový menší válec (akorát do dlaně) zakončený nahoře otočným kolečkem a... okamžik překvapení... tlačítkem pro palec.
Začátkem 80. let také představil Mattel svůj Intellivision a společně s ním zažil premiéru „gamepad“ (prostě naklonitelná destička). Uživatelé ho přijali poměrně vlažně (síla zvyku), přesto měl Intellivision poměrně slušnou prodejnost. Pořádný gamepad se objevuje pochopitelně až v letech 1983 (Nintendo) a 1986 (Sega).

Epoch Cassette Vision se zase nečekaně pokusil vzkřísit slávu ovladačů integrovaných přímo do konzole (4 analogové páčky). A o tom, že tento typ doplňků není rozhodně radno podceňovat, se přesvědčil Emerson Arcadia (1982). Designér někde udělal chybu a kabely ovladačů měly natolik krátkou délku, že hraní s nimi bylo značně nepohodlné. Arcadia tak rychle upadla v zapomnění.

Čím ještě se lišily starší ovladače od těch současných? Především bylo zapotřebí mnohem menší množství tlačítek. K mým oblíbeným titulům, jakými tehdy byly River Attack nebo International Karate, bohatě stačilo tlačítko jediné (ostatně takový joystick jsem také chvíli vlastnil), dražší modely jich měly víc spíše kvůli tomu, abyste si mohli sami vybrat, které z nich se vám mačká pohodlněji.
Toto se velmi dobře projeví, sledujete-li alespoň chvíli postupný vývoj gamepadu. Počet tlačítek narůstal postupně – námatkou v roce 1990 měl SNES už další čtyři (z toho dvě byly postranní a určené pro ukazováčky). Sega rozšířila původně třítlačítkový gamepad pro Genesis o tři kousky na šest (trochu úsměvné je, že se tak prý stalo čistě jen kvůli Street Fighteru II). A opravdovým extrémem byl kdysi předimenzovaný Atari Jaguar se svými osmnácti tlačítky.

Význam herních ovladačů

V éře Atari 800 XE a Amigy 500 jsme prakticky vůbec nebyli zvyklí hrát jinak než s joystickem v ruce. Spoustu konkrétních titulů té doby (namátkou Mortal Combat s jeho komplikovanými závěrečnými combo-technikami) bych si bez něj zkrátka nedovedl představit. Výjimku představují první strategie - The Settlers nebo Dune 2, které již vyžadovaly myš.

Společně s pořízením prvního PC se u mě situace radikálně změnila. Najednou si pro změnu nevzpomínám na jediný titul, který bych na něm kdy joystickem ovládal – kombinace klávesnice a myši mi úplně stačila. Člověk by se mohl domnívat, že právě díky PC nastane i konec prudkému vývoji herních ovladačů (u konzolí je pochopitelně situace diametrálně odlišná), nicméně jistý žánr si vynutil opak. Čímž pochopitelně narážím na automobilové a letecké simulátory.
Simulátory jsou v mnoha ohledech specifické, jelikož se snaží co nejvěrněji napodobit realitu. V kokpitu letadla byste pevně svírali knipl a ve sportovním autě zase volant. O pedálech, přípusti motorů atd. pak ani nemluvě. Nároky mlsných uživatelů na odpovídající ovladače proto neustále rostly a nakonec vedly až k produktům jako Driving Station – což je speciální konstrukce sloužící k uchycení již zakoupeného volantu + pedálů tak, abyste je měli v pozici maximálně odpovídající skutečnosti.

Podívejme se krátce, jaký měly právě letecké simulátory vliv na proměny joysticku. K základním směrům „nahoru – dolu“ nejprve přibyla rotace kolem osy páky (pro ovládání simulátorů prakticky nepostradatelná vlastnost), později se přidal posuvník na základně (určený k přidávání plynu) a konečně i poziční klobouček pro rozhlížení. Ostatně srovnejte sami:

Jaký ovladač koupit?

Pro současnost je typická obliba bezdrátových myší a klávesnicí, a tak bylo nejspíš pouhou otázkou času, kdy se dočkáme i bezdrátových joysticků. XBOX 360 byl údajně jednou z těch úplně prvních konzolí, která podporovala ovladač bez kabelu. Moderní produkty jako Logitech Cordless Freedom 2.4 běžně využívají technologii známou v souvislosti s bezdrátovými sluchátkami k mobilním telefonům – v tomto konkrétním případě 2,4 GHz RF.

Jiným podobným joystickem je třeba Genius Metalstrike. Výrobce hovoří o dosahu až 10 metrů, což je slušné. Nejen s přihlédnutím k ceně mi však přesto tyto ovladače přijdou více či méně zbytečné a na základě vlastních zkušeností bych je pro serióznější on-line hraní příliš nedoporučoval (dobře pamatuji, kterak kdysi kolegovi z týmu došla baterie v myšce právě uprostřed důležitého zápasu v rámci ESGL).

Pokud kupujete joystick hlavně kvůli leteckým simulátorům, budou vás zajímat poněkud jiné věci, než je mobilita. Jednak počet programovatelných tlačítek i jejich rozložení mezi páku/základnu a dále funkce typu turbo pro automatické opakování, poziční klobouček, ovladač směrovky, odezva (aby joystick pěkně vibroval) a řada dalších.
Záleží také na finančních možnostech, jelikož za opravdu dobré zařízení zaplatíte klidně i kolem 8000 Kč (Logitech Flight System G940) a to není zrovna málo. Na druhé straně si pak hru opravdu užijete – zrovna Flight System disponuje zpětnou hmatovou odezvou, dvojitou (programovatelnou) přípustí motorů + směrových pedálů a řadou jiných vychytávek. S tímto trojdílným kompletem tak cítite odpovídající reakci doslova na každou turbulenci.

I příznivci závodních her mají rozhodně z čeho vybírat. Kdo chce volant na úrovni trenažeru a nevadí mu obětovat podobně vysokou částku jako v případě Logitech Flight System, sáhne nepochybně např. po G27 Racing Wheel (opět komplet od Logitechu). Méně naročným se nabízí za cca polovinu exkluzivní Gallardo Steering Wheel Lamborghini, nebo v ještě levnější kategorii TwinWheel F1.

Propracovanější simulátory sportovních automobilů je poměrně náročné ovládat klávesnicí (totéž ostatně platí pro ty letecké), proto se volanty stávají víceméně nutností. Soustředil bych se opět především na rychlost odezvy a přesnost, kterou oceníte hlavně při projíždění ostrých zatáček. Důležitá může být také konstrukce (odolnost) celého zařízení, neboť většina hráčů se často nechá strhnout atmosférou a zapomíná přitom, že v rukou drží jen bakelitovou napodobeninu. Za samozřejmost považuji programovatelná tlačítka a force feedback (zpětnou odezvu).

U pedálů si určitě vyzkoušejte odpor (měl by být správně vyvážen – ani příliš velký, ani příliš malý) a jak dobře drží na zemi. Někdy se totiž může stát, že sešlápnete nečekaně prudce a pedály vám prostě „odjedou” pryč. Uchycení samotného volantu testuji vesměs pro jistotu také, jelikož nestojím o to, aby mi později během závodů zběsile skákal po stole (rozhodně nepodceňujte, zvláště je-li síla odezvy opravdu velká).
Pro ovládání jiných žánrů (primárně bojových her a plošinovek) jsou určeny především levnější gamepady. Ty v této oblasti převládly díky konzolím a podíváme se na ně detailněji níže. Koho by snad zajímalo, co se nejvíc prodávalo cca rok nazpět, nechť si přečte tento článek.

Gamepad či joypad?

Joypady a gamepady v našem výčtu představují další světoznámé herní ovladače. Joypad se od gamepadu liší jen v tom, že má navíc menší páčku (místo plošného kříže - D-padu) a inspirován byl staršími automaty. Ve skříni mimochodem pořád ještě jeden takový mám a kdysi jsem si ho nemohl vynachválit. Teď už se s nimi setkáte minimálně, ačkoliv koncepčně z nich do jisté míry vycházel námatkou nezapomenutelný Sony Playstation.

Také gamepad má za sebou nějakou dobu vývoje, zvláště co se ergonomie týče. Za přímého předchůdce D-Padu i joypadu současně bývá označován již zmiňovaný Mattel Intellivision, ale to pravé ořechové se zrodilo až v roce 1983 v zemi vycházejícího slunce. Ovladače pro Nintendo Entertainment System světu jednou provždy ukázaly, jak má takový pořádný gamepad vlastně vypadat:
Povedené byly rovněž gamepady u Sega Mega Drive II (známé „banány“), ovšem přesně tento styl přivedl k dokonalosti pravděpodobně až Playstation 3:
D-pad víceméně umírá v druhé polovině 90. let a na jeho místo nastupuje analog (analogové joysticky mimochodem existovaly už v 70. letech, jenže pak zase dočasně upadly v nemilost). Hlavním důvodem byly nejspíš akční hry, kladoucí stále vyšší a vyšší nároky na rychlost . Výrobci se však nejspíš báli reakce hráčů na takovou změnu, a proto raději v jednom celku zkombinovali analog i digitální kříž – každý si může sám vybrat, čemu dá přednost. S poměrně atypickým řešením ala "barevná vidlice“ přišlo Nintendo 64:
Gamepad byl zpočátku určen prakticky výhradně pro uživatele konzolí, avšak postupem času si našel cestu i na PC. Oblíbili si ho zejména fanoušci sportovních her (série NHL, FIFA a jiné). Stejně jako joystick bývá dostupný v bezdrátové verzi, zvládá vibrace a navíc občas seženete i zajímavé sběratelské edice (Licensed Street Fighter, Special Edition Call of Duty) s odpovídajícím designem.

Ceny nejsou zdaleka tak vysoké, jako tomu bývá v případě ovladačů pro simulátory, což je vzhledem k okolnostem pochopitelné. Asi nejpodstatnějším faktorem při koupi gamepadu tedy bude, jak dobře vám sedí v ruce a jak reagují tlačítka (citlivost). Některé verze disponují např. odpruženými analogovými čelními tlačítky, jiné zase mívají tlačítka přímé volby.

Z aktuální nabídky bych zmínil Air Flo EX Pad, který mě zaujal díky vynikající myšlence chlazení rukou. Kdo kdy odehrál alespoň pár hodin v červenci - srpnu, jistě sám dobře ví, proč jde o podstatné plus. Navíc je kompatibilní s MACy. Storm Pad Titanium zase nabízí emulaci klávesnice, vibrace, digitální/analogový mód a 12 tlačítek. Co se vzhledu týče, vyzdvihuji i Wireless Joypad Giugiaro Design s protiskluzovým povrchem a v elegantním stříbrno-černém kabátku.
Jistou zvláštnost představují gamepady s funkcí snímání pohybu. Z těch starších uvedu Microsoft Freestyle Pro, zatímco z modelů novějších se mi zalíbil Logitech Wingman GamePad Extreme, nabízející kromě obvyklého 8-mi směrného D-Padu navíc i G-Force Tilt motion-sensing systém.
Třeba dodat, že mnozí uživatelé PC si na gamepad nikdy nezvykli a považují ho za naprostou zbytečnost (diskuze je marná zvláště v případě, že onen dotyčný navíc nemůže přijít konzolím na jméno). Jistěže s ním nebudu zkoušet plnohodnotně hrát například FPS (first person shooter), nicméně řada jiných titulů (zvláště pro časté natáčení kamery je ideální) se takto podle mě ovládá lépe a v neposlední řadě i pohodlněji.

Soumrak joysticků a gamepadů

Navzdory jejich bohaté historii se v poslední době často hovoří o tom, že se sláva těchto ovladačů pomalu ale jistě vytrácí a budoucností má být pohyb (nebo také mozek, jak názorně ukazuje Neural Impulse Actuator). Jednou z prvních vlaštovek nastupující nové generace se stal Wii Remote. S jeho vývojem se prý začalo už někdy před 9 lety, ale vážně nevím, co je na tom pravdy. Ovladač na pulty obchodů každopádně dorazil až roku 2006 a Nintendo s ním udělalo menší díru do světa.
Kořeny je nutno hledat u technologie pohybového ovládání od společnosti Gyration Inc. (možná znáte v souvislosti s motion-sensing myší). Wii Remote ukrývá kromě jiného bluetooth čip (dosah cca 10 metrů), třísměrový accelometr pro snímání vašich pohybů a optický senzor. Přímo ve hře se pak „mění“ v meč nebo třeba sportovní náčiní. Podstatnou součástí kompletu je také Sensor Bar.

Největší tradiční rivalové Nintenda – Sony a Microsoft – samozřejmě nezaháleli a zvedli hozenou rukavici. Silnou zbraní Microsoftu má být Project Natal. Aneb co vznikne, zkřížíte-li procesor, mikrofony, RGB kameru a hloubkové čidlo. Výrobce navíc slíbil kompatibilitu se všemi modely XBOX 360 a výsledek vypadá vskutku úžasně. Kdo nevěří, může si přehrát videa na oficiální stránce Natalu a přesvědčit se na vlastní oči.

S Project Natal je ovládání redukováno už jen na pohyb lidského těla. Odpadá tedy i prostředník typu Wii Remote, který byste museli držet. Ruce tentokrát zkrátka natáhnete před sebe a uchopíte neexistující volant. „Otočíte“ doleva a automobil ve hře poslušně reaguje. „Otočíte“ doprava a dočkáte se téhož.
Otázkou k diskuzi zůstává, zda právě u některých konkrétních žánrů toto nebude spíše na škodu. Svírat stylový volant je totiž dle mého názoru mnohem lepší, než lovit ve vzduchu nějaký imaginární. Oproti tomu např. bojové hry si užijete nesrovnatelně více, ačkoliv potřeba skutečné fyzické námahy může někoho odradit (zpotit se chci upřímně řečeno spíš někde v tělocvičně).

Křeče a bolesti ze zběsilého poskakování totiž budou tentokrát reálné až běda. Na občasné vymanění se ze stereotypu perfektní, ale dlouhodobé používání si neumím moc představit. Možná i proto už Microsoft hovoří o titulech, které půjde hrát kombinací Natalu s gamepadem a nároky na dobrou fyzickou kondici uživatele tím pádem nebudou tak vysoké.

Poslední zmínka patří Sony a jeho vlastní variaci na Wii Remote. Za největší výhodu téhle hračky někteří považují obrovskou citlivost, co se přesnosti přenosu pohybů týče. Díky ní není problémem ani virtuální kreslení. A další zajímavost – podpora více ovladačů. S pomocí PlayStation Eye si třeba lehce zabojujete mečem i štítem současně (obouručně). Když k tomu připočítám full 3D (pohyby vzad i vpřed), líbí se mi ze všech tří variant asi úplně nejvíc. Jakou oblibu si však získá u ostatních hráčů, na to si ještě chvíli budeme muset počkat.