Hmota padající do černé díry spatřena v 30% rychlosti světla

Cílem pro pozorování Královské astronomické společnosti se stala galaxie PG211+143, o níž samotné se toho moc nedozvíme, ale prozrazeno bylo, že se v jejím středu nachází supermasivní černá díra o hmotnosti cca 40 milionů Sluncí. Je tak asi desetkrát hmotnější než Sagittarius A* v naší galaxii a také je dle pozorování astronomů velice dobře "krmena" okolní hmotou, kterou si přitahuje. 

 

 

Z pozorování pomocí zařízení XMM-Newton také vyplývá, že celý proces požírání okolní hmoty je daleko složitější, než bychom si mohli myslet. Oním běžným předpokladem je, že hmota se blíží především po spirále ve formě akrečního disku, jehož orientace odpovídá rotaci černé díry a od jejích pólů pak část hmoty prýští ven vysokou rychlostí. To může platit v případě, že volně putující černá díra potká hvězdu, astronomové ale nyní ukázali toto: 

 

 

Vypadá to, že tento akreční disk není jeden, ale existuje jich může mnoho a každý z nich také může mít odlišnou orientaci. Tyto disky se navíc mohou ovlivňovat navzájem svými gravitačními silami, což z celé soustavy tvoří ještě složitější útvar. Pokud si ale představíme, že černá díra přitahuje objekty ze všech stran, je celkem logické, že akreční disky nejsou hezky zarovnány v jeden. Ostatně podívejme se na toto známé video zachytávající celkem 20 let pohybu hvězd v blízkosti Sagittaria A* pomocí Very Large Telescope v Chile.

 

 

Tento fakt navíc může vysvětlovat i to, jak mohly supermasivní černé díry rychle narůst v mladém vesmíru, neboť takový chaos má umožnit, aby mohly materiál přijímat rychleji, než kdyby se k nim blížil hezky v uspořádaném jednotném a rotujícím disku. 

 

Královské astronomické společnosti se ale podařilo také pomocí rentgenové observatoře XMM-Newton změřit rychlost přibližujícího se materiálu, která dosahuje už ne pár procent, ale rovnou téměř třetiny rychlosti světla, čili kolem 100.000 km/s. Tento materiál už v podstatě nerotoval kolem díry, ale padal do ní. Byl zachycen v její extrémní blízkosti, a sice ve vzdálenosti pouze cca 20násobku jejího průměru, kde už se má přibližně nacházet samotný horizont událostí. Profesor Ken Pounds k tomu řekl, že celý jeden den byl sledován "shluk" materiálu přibližně o hmotnosti Země, jak postupně akceleruje až na uvedenou rychlost, než signál zmizel. 

Zdroj: ScienceDaily