MIT navrhuje kalibrovat vesmírné teleskopy pomocí umělých "hvězd"

Už na úvodní ikonce můžeme bezpečně poznat nákres části chystaného teleskopu JWST (James Webb Space Telescope), který se do vesmíru ještě hned tak nepodívá, ale aspoň může být k dispozici potřebný čas na to, aby se pro něj vytvořily umělé "naváděcí hvězdy". To ostatně nevypadá na složitá zařízení a poněkud zjednodušeně lze o nich mluvit jako o žárovkách ve vesmíru. Mimochodem právě JWST už byl pomocí podobného zařízení kalibrován přímo na zemi ve zkušební komoře. 

 

 

Zařízení jako Keplerův vesmírný teleskop nebo jeho nástupce TESS (Transiting Exoplanet Survey Satellite) dokáží, či v případě Kepleru dokázaly najít tisíce exoplanet prostě tak, že sledoval jas jejich mateřských hvězd. Z toho můžeme zjistit leda základní údaje o tom, jak dlouho trvá jeden oběh a jaká je vzdálenost planety od hvězdy a její přibližná velikost. 

 

Abychom se blíže podívali na její složení či zda má atmosféru, musíme zachytit odražené světlo přímo z ní, a k tomu je samozřejmě zapotřebí nebývale výkonný dalekohled, jako je právě JWST. Ten bude mít k dispozici celkem 18 šestihranných zrcadel s celkovým průměrem 6,5 metrů a výhled je na to, že jeho nástupci mohou mít až 100 zrcadlových segmentů a průměr 15 metrů, přičemž se počítá i s vestavěným koronografem, který účinně odstíní světlo hvězdy od toho, které odráží planety. Takové teleskopy by byly sestavovány spíše až ve vesmíru ze samostatně vynášených částí, takže je jasné, že výsledný celek musí být složen velice přesně a k tomu účelu je třeba mít po ruce nějaké "opěrné body". 

 

Ostatně dle MIT může i nepřesnost v nastavení v řádu desítek pikometrů zhatit celé pozorování. Řešením mohou být malé doprovodné satelity, které budou schopny do oka teleskopu svítit svými laserovými majáky, dle nichž se ten bude řídit a kalibrovat. Je to vcelku obvyklý systém pro pozemní teleskopy, které se takto navigují pomocí opravdových hvězd.

 

Výhoda umělého systému je ta, že jej lze vytvořit podle konkrétních představ a potřeb, přičemž samotné satelity nemusí být zrovna drahé a navíc by tento systém mohl výrazně zlevnit hlavní teleskop a v podstatě tak sám sebe zaplatit. Postačit mohou malé satelity třídy CubeSat (nebo nanejvýš MiniSat), které jsou obvykle ve tvaru kvádru s hranou o délce pár desítek centimetrů. Vypadá to navíc, že malé a levné CubeSat budou často využívané i v budoucích misích NASA, na nichž doprovodí na cestě hlavní zařízení. Premiéru si odbyly v případě letu sondy InSight, jejíž sestup do atmosféry planety pozorovaly z odstupu a posílaly potřebné informace na Zemi. 

 

Zdroj: MIT