Jaderná energie má oproti ostatnímu využití neobnovitelných zdrojů velkou výhodu v malé uhlíkové stopě, kterou způsobuje především dobývání paliva. Největší naleziště uranu jsou přitom v Kazachstánu, Kanadě a Austrálii, ovšem i u nás se tento prvek dlouhá léta dobýval, a to především pro naše osvoboditele z 2. světové války. Pokud by se tedy našel nový a čistší proces pro získávání uranu, byla by uhlíková stopa ještě nižší, i když pak samozřejmě zbývá ještě nebezpečí havárie, jak nám ukázal Černobyl a připomněla Fukušima.
Chong Liu ze Stanfordu drží v pinzetě uhlíkovo-amidoximovou elektrodu
Uranu je v mořské vodě dost na to, aby pokryl potřeby lidstva i na tisíciletí, ovšem problém je v tom, že je v ní rovnoměrně rozpuštěn v koncentraci asi 3,3 mikrogramu na litr. Je tak zapotřebí vyvinout účinnou, levnou a neznečišťující metodu extrakce, na které pracují právě i na Stanfordu.
Rozpuštěný uran ve vodě tvoří s atomy kyslíku uranylové ionty s pozitivním nábojem. Na Stanfordu přitom využívají i jinde známou techniku, která zahrnuje plastové prameny či vlákna vytvořená z materiálu amidoxim. Tato vlákna se ponoří do mořské vody, kde jsou k nim přitahovány uranylové ionty a po kompletní saturaci se vlákna vyjmou a uranyl se z nich získá chemickou cestou. Ten se poté musí rafinovat, aby mohl být poté obohacen a připraven pro využití v reaktorech.
Na Stanfordu se tak zaměřili na vylepšení klasické techniky získávání uranu z vody, a to úpravou složení amidoximových vláken, která by tak měla lépe zachytávat uranylové ionty. Jejich efektivita je přitom založena na třech vlastnostech: kapacitě, rychlosti a schopnosti znovupoužití, přičemž vylepšeny měly být všechny tři díky novým hybridním vláknům, kde se využívají elektrické pulzy pro lepší přitahování iontů, a to alespoň devětkrát rychleji než v případě standardních vláken. Nová vlákna také vydrží více cyklů, než je třeba je vyměnit, a to asi tak trojnásobek.
Jde tak o důležité kroky směřující k opravdové využitelnosti této technologie, která však nepředstavuje spásu pro energetické nároky lidstva, jako spíše jeden dílek do celé skládačky.
Zdroj: Stanford
Chong Liu ze Stanfordu drží v pinzetě uhlíkovo-amidoximovou elektrodu
Uranu je v mořské vodě dost na to, aby pokryl potřeby lidstva i na tisíciletí, ovšem problém je v tom, že je v ní rovnoměrně rozpuštěn v koncentraci asi 3,3 mikrogramu na litr. Je tak zapotřebí vyvinout účinnou, levnou a neznečišťující metodu extrakce, na které pracují právě i na Stanfordu.
Rozpuštěný uran ve vodě tvoří s atomy kyslíku uranylové ionty s pozitivním nábojem. Na Stanfordu přitom využívají i jinde známou techniku, která zahrnuje plastové prameny či vlákna vytvořená z materiálu amidoxim. Tato vlákna se ponoří do mořské vody, kde jsou k nim přitahovány uranylové ionty a po kompletní saturaci se vlákna vyjmou a uranyl se z nich získá chemickou cestou. Ten se poté musí rafinovat, aby mohl být poté obohacen a připraven pro využití v reaktorech.
Na Stanfordu se tak zaměřili na vylepšení klasické techniky získávání uranu z vody, a to úpravou složení amidoximových vláken, která by tak měla lépe zachytávat uranylové ionty. Jejich efektivita je přitom založena na třech vlastnostech: kapacitě, rychlosti a schopnosti znovupoužití, přičemž vylepšeny měly být všechny tři díky novým hybridním vláknům, kde se využívají elektrické pulzy pro lepší přitahování iontů, a to alespoň devětkrát rychleji než v případě standardních vláken. Nová vlákna také vydrží více cyklů, než je třeba je vyměnit, a to asi tak trojnásobek.
Jde tak o důležité kroky směřující k opravdové využitelnosti této technologie, která však nepředstavuje spásu pro energetické nároky lidstva, jako spíše jeden dílek do celé skládačky.
Zdroj: Stanford
