Nalezené jádro exoplanety nám ukazuje možný osud Země
9.4.2019, Jan Vítek, aktualita
Obecně se předpokládá, že za několik miliard let naši planetu pohltí Slunce, které se změní v rudého obra. Případně se rozšíří až téměř k naší orbitě, ovšem pro Zemi to bude tak jako tak osudové. Nyní nám cizí planeta ukazuje, jak může ta naše skončit.
Mluvit budeme konkrétně o systému hvězdy SDSS J122859.93+104032.9, která se nachází 410 světelných let daleko a ukazuje nám to, jak asi dopadne naše vlastní Sluneční soustava. Slunce má za sebou asi 4,6 miliard let života, což znamená, že je asi v jeho polovině. Už 4 miliardy let je v podstatě stejné a zůstane tak ještě další 4 až 5 miliard let. Nicméně i tak se celkově jeho aktivita bude zvyšovat a už za miliardu let by pro nás či obecně savce Země měla být neobyvatelná, takže na velké finále tu těžko někdo zůstane.
Za několik miliard let tak Slunce spotřebuje své zásoby vodíku a nafoukne se do podoby rudého obra. Očekávalo se, že Země bude možná zcela zničena, ale systém SDSS J122859.93+104032.9 nám ukazuje, že k tomu skutečně nemusí dojít.
Tento systém má ve svém středu bílého trpaslíka, který vznikne poté, co rudý obr odhodí své vnější vrstvy a zůstane po něm pouze jádro tvořené především uhlíkem a kyslíkem, přičemž zbylý materiál opodál vytvoří planetární mlhovinu. Bílý trpaslík jako pozůstatek Slunce by měl mít asi 70 procent jeho hmotnosti, ovšem jeho vlastní gravitací smrštěné do velikosti Země.
Kolem trpaslíka J122859.93 obíhá objekt, který byl označen za planetární jádro, jak určili astronomové, kteří systém sledovali 10,4metrovým teleskopem Gran Telescopio Canarias (GTC) na Kanárských ostrovech a využili k tomu spektroskopii. Toto jádro by mělo mít v průměru asi 600 km a hustotu alespoň 7,7 gramů na kubický centimetr. Nejspíše to bude daleko více, ale daná hustota je hraniční a kdyby byla nižší, jádro by bylo pravděpodobně roztrháno blízkou hvězdou. Dostalo se totiž k ní natolik blízko, že ji oběhne jednou za 123 minut.
Astronomové tak předpokládají, že jde o pozůstatek kamenité planety, jejíž vrchní vrstvy byly od jádra oholeny umírající hvězdou. To naznačuje, že planety v takových případech obvykle nemusejí zcela zanikat, což by samozřejmě platilo i pro plynné obry, protože i ty by měly mít pevné jádro.
Nyní se může Christopher Manser a jeho kolegové zaměřit na dalších šest známých systémů s bílým trpaslíkem, neboť i tam by se mohla najít jádra původních planet.
Zdroj: Space.com
