NASA HERTS: solární plachta s plochou až 1200 km čtverečných

Nejde o žádnou převratnou myšlenku, neboť o využití slunečního záření jako pohonu speciálních plachet se uvažuje už dlouho, ale nyní to vypadá, že NASA o něčem takovém opravdu vážně uvažuje. Projekt má na starosti její Marshall Space Flight Center, dle jehož informací by se takto poháněné vesmírné plavidlo mohlo dostat na samotný okraj našeho slunečního systému, takže až k heliopauze, a to za pouhých 10 let. To je oblast, za níž už převažuje působení galaktického větru a tam mluvíme o mezihvězdném prostředí. Tvar heliopauzy přitom není ani vzdáleně kulatý, ale velice protáhlý, přičemž jeho nejbliží okraj je od středu vzdálen asi 90 až 100 AU. Jinak se prostě udává, že jde o 2,5násobek vzdálenosti Slunce - Pluto.
Žádný jiný pohon, který dnes známe by nám neumožnil dosáhnout heliopauzy za tak krátkou dobu. Co se týče klasických raketových motorů, ty nejsou použitelné kvůli náročnosti na palivo. Iontové motory mají sice dllouhou výdrž, ale zase by nemohly vesmírnou loď potřebně urychlit. Vzpomenout můžeme přitom na sondu Voyager 1, která nám zpoza Pluta odeslala první obrázek celé naší soustavy, kde byly či mohly být zachyceny krom Slunce i veškeré planety. Ta je nyní vzdálená 134,16 AU od Slunce, a to po 39 letech letu a využila pro svou akceleraci především gravitačního manévru, jak postupně prolétávala kolem planet.

Solární plachty by ale využily pouze sílu slunečního větru, takže průběh letu by připomínal spíše akceleraci pomocí iontového motoru. Tedy s tím rozdílem, že potřebnou energii pro pohon by obstaralo Slunce a v možnostech takového pohonu je dosáhnout dosud nevídané rychlosti. Samotné plavidlo by potřebovalo palivo pouze pro provádění směrových manévrů.

NASA tak mluví o pohonu HERTS - Heliopause Electrostatic Rapid Transit System, který již dle svého názvu počítá s dopravou svého plavidla až na samotný okraj naší soustavy. Plachta by se měla skládat z 10 až 20 hliníkových drátů tažených odstředivou silou od centrálního modulu, které by mohly být dlouhé až 20 kilometrů, ale pouze 1 mm tlusté. Tato drátová struktura pohonu HERTS by měla pozitivní náboj, takže elektrony v slunečním větru by ji odpuzovaly a s ní i celou loď. Snad není ani třeba říkat, že by šlo o jednosměrný výlet.

Koncept je zřejmý a nyní se v Marshall Space Flight Center zabývají tím, jak by bylo možné takovou drátovou "plachtu" vyrobit (mluví se o tzv. E-Sail) a jak v její síti uchovat potřebný pozitivní náboj, což bude asi největší problém. Uvažuje se o nějaké formě elektronového děla, které by plachtu průběžně zbavovalo negativního náboje. Nyní se provádí simulace tohoto pohonu, na což tým HERTS nedávno dostal grant půl milionu dolarů.

Zdroj: NASA