Proč Smartfoun?
16.12.2002, Petr Hájek, článek

V první části seriálu o smartfounech se podíváme, co platforma SmartPhone obecně přináší uživateli nového a nebude chybět ani rekapitulace schopností ostatních oblíbených a dnes široce používaných digitálních pomocníků.

Přestože některé disponovaly na svoji dobu velmi slušnou pamětí (až 1 MB), jejich uzavřenost a nerozšiřitelnost je předurčila do kapes méně náročných zákazníků, kterým stačila základní sestava aplikací (byť kvalitně navržených a zpracovaných). Na miniklávesničkách se zde vcelku obstojně dalo psát dvouprstým stylem.
Největší nevýhodou diářů byl každopádně fakt, že nešlo přidávat další programy. I když se Vám nelíbila některá z aplikací, které Vám tam nahrál výrobce, neexistoval způsob, jak něco v paměti změnit nebo smazat.
Další jejich nepříjemnou vlastností byla mizerná konektivita - spojit digitální diář a PC byla věc téměř nemožná. Některé druhy nabízely propojení aspoň mezi bratry stejných značek.
Mimochodem, pokud dnes uvažujete o koupi diáře, pomněte, že za dvojnásobek ceny těch dražších kusů pořídíte Palm Zire s 2 MB paměti a především s možností programově stroj dovybavit podle své představy, profese nebo záliby. I ten nejhorší Palmáč navíc také disponuje infračerveným portem, díky kterému je přístupný okolnímu světu ostatních PDA zařízení.

Vzhledem k tomu, že na notebook můžete nainstalovat v podstatě libovolný systém a software, nemá smysl příliš rozebírat jeho schopnosti, protože ze všech dnes zmiňovaných zařízení jsou jednoznančně největší.
Cena je ale velmi vysoká, výdrž spíš menší (pár h) a rovněž díky své velikosti nejistě balancují na hranici slovních spojení "přenosné" a "zavazející".
Notebooky mají spolu s Psiony jednu obrovskou výhodu - mají klávesnici, na které se komfort psaní třeba s Graffiti nebo s virtuální klávesnicí naprosto nedá srovnat.

Co se týče běžných PDA zařízení, o kterých píšeme dnes a denně, tak Palm, Pocket PC i Linux nabízí základní PIM aplikace na poměrně vysoké úrovni, nechybí komunikace a oboustranná synchronizace dat s PC.
Zkušení uživatelé vědí, že PDA této skupiny jsou špatné zadávače, ale dobré prohlížeče dat. Oceňují zde zejména jejich snadnou ovladatelnost, dostupnost a přenositelnost - není problém mít i mimo kancelář přístup k důležitým textům, tabulkám nebo databázím. Ve chvílích volna se PDA promění v ochotného spoluhráče šachu nebo jukebox přehrávající oblíbené MP3.
Programů je k dispozici obrovské množství - podle platformy desetitisíce až tisíce. Pokud zatoužíte u svého PDA po GSM dovednostech, lze u některých vybraných modelů (iPAQ, Visor) přikoupit externí moduly, do kterých PDA "oblečete" a po instalaci nutného softu můžete pracovat se sítí standardu GSM (tedy mimo jiné). Toto řešení má dvě zásadní nevýhody, jednak je poměrně nákladné a za druhé PDA ztrácí hodně ze své snadné přenositelnosti a začíná být v kapse dost cítit.
Všechna moderní PDA (komunikátory a smartfouny nevyjímaje) až na malé vyjímky umožňují uživateli ukládat data na paměťové karty.



Pokud má PDA GSM část zaintegrovanou (tvoří s PDA neoddělitelnou část), pak mluvíme o tzv. komunikátorech.

Komunikátory vypadají na první pohled trošku neohrabaně, mají ale dvě vlastnosti, díky kterým jim jistá skupina zákazníků může dát před smartfouny přednost. Jednak je to dotekový displej s rozlišením minimálně 160 x 160 (Palm), obvykle vyšším 240 x 320 (Pocket PC), na kterém se v terénu data výborně zpracovávají, prohlížejí i doplňují. Druhou věcí je stylus, bez kterého si žádný pravověrný uživatel PDA už nedokáže představit život - možnost ťuknout kamkoliv na displeji a používat některou z metod rozpoznávání psaného písma nesmírně urychluje jakoukoliv práci.
Komunikátory mají ještě jednu drobnou nevýhodu, řekněme hygienicko-konstrukční, zkuste se zamyslet nad tím, jak bude za měsíc vypadat Váš iPAQ, když na něj desetkát denně přitisknete levé ucho. U přístrojů, které nemají mikrofon a reproduktor vzadu neuškodí si nacvičit pevnou "volací" pozici hlavy a držet se jí, případně používat nějakou HF.
Výdrž komunikátorů je poměrně nevalná, maximálně 1-2 dny běžně vytíženého uživatele, ale na druhou stranu, kdo by s něčím takovým běhal po Tatrách.
A blížíme se konečně k samotným smartfounům. Smartfoun je (na rozdíl od komunikátoru) především telefon, který sice obsahuje mnoho dalších příjemných funkcí, ale tvar a konstrukční styl je zkrátka "volací".
Rozlišení displeje je v porovnání s komunikátory Pocket PC menší, barevnost stejná. Nové přístroje podporují samozřejmě GPRS a některé jsou připraveny i pro sítě 3G. Už od pohledu je také jasné, že smartfoun mnohem líp sedne v kapse, protože se tvarem podobá běžnému mobilu.

Aby byl smartfoun smartfounem, musí bezpodmínečně:
- Umožnit uživateli dle jeho uvážení instalovat a pochopitelně používat vlastní aplikace, programy nebo hry.
- Zvládat minimálně běžnou agendu - kalendář, úkolovník a adresář.
- Umět synchronizovat svoje data s PC.
Smartfounovské ovládání je navržené pro jednu ruku, ovšem, každý uživatel Palmu nebo Pocket PC Vás jistě bude přesvědčovat o výhodách stylusu. Možnost okamžitě ukázat na co člověk chce i rozeznávání znaků psaných na displej je funkce při práci s libovolnými dokumenty absolutně nezbytná. Např. napsat delší email je na smartfounu stále otázka toho, jak jste dobří při psaní SMS zpráv.
Schopnosti smartfounů jsou velmi velké - pokročilé funkce pro správu PIM, prohlížení webu, bezdrátová synchronizace nebo programy přehrávající multimediální soubory - to je jen velmi stručný pohled na jejich základní dovednosti.
Paranoidní jedince mezi námi a milovníky open-source systémů (resp. softwaru) asi nepotěší, že podobně jako u mobilů v podstatě nemáte kontrolu nad tím, co smartfoun o Vás komu odesílá. Jde sice jen o spekulace, ale možnost, že by si někdo mohl zjistit, co a kdy jste spouštěli je značně nepříjemná.
Tak, to bychom měli... Dnes jsme pouze zběžně představili základní vlastnosti a možnosti, v příštích částech seriálu se podíváme na konkrétní sytémy, typy a samozřejmě nás bude také zajímat, jak se s takovým smartfounem žije běžnému uživateli.