Megatest 120GB disků: 2. část

Sekvenční čtení

Rychlost sekvenčního čtení a zápisu jsou druhé základní faktory výkonu pevných disků. protože HDtach neměří správně u disků s cache o velikosti 8MB (blok je příliš malý, vejde se do cache a celé to vypadá, že disk je extrémně rychlý) a testovat pomocí AIDA32 by bylo příliš zdlouhavé, uvedu výsledky z testů 2MB paralelních ATA verzí:

Z grafů je patrné, že rychlost čtení je mnohem vyšší než rychlost zápisu. Většina disků začíná čtení kolem 60MB/s, přičemž ke konci se blíží 30MB/s. Výjimkou je Maxtor s dost divokým průběhem a především Western Digital pro PATA, který začíná jen u asi 45MB/s. Jenže WD si docela drží rychlost a ke konci se také blíží 30MB/s, jak je tomu u ostatních disků - absenci v maximální rychlosti tak vyvažuje její stabilitou. Ani jeho novější kolega pro SATA ale nedisponuje extra rychlým čtením. Rychlost zápisu je u všech disků mezi 20 až 30 MB/s, některé disky ke konci hodně zpomalují (Hitachi).

Průměrné hodnoty z HDtachu:



Nejvyšší průměrné rychlosti sekvenčního čtení dosahuje Samsung (120% rychlosti nejpomalejšího WD), další disky jsou v pravidelných odstupech v závěsu. Rychlosti zápisu vévodí Hitachi, ostatní disky jsou na tom o zhruba o 10 - 15 procent hůře.

Efektivita cache a rozhranní

Cache hraje u moderních pevných disků obrovskou roli. Ještě před pěti lety měly disky cache o velikosti stovek KB, dnes mají již jednotky MB (disky pro notebooky i desítky MB). Sice je toto množství vzhledem k ceně stále ubohé (32MB čip DDR400 (!) stojí v přepočtu asi 100 Kč), ale i tak už cache dokáže velmi ovlivnit celkové skóre. Tedy pokud jí umí firmware dostatečně využít.



Rychlost čistého burst přenosu (opakované čtení stejných dat, tj. ty již jsou v cache) je spíše než indikátorem reálného výkonu ukazatelem rychlosti rozhranní, limitů disku v komunikaci. V praxi málokdy software požaduje čtení stejných dat hodně rychle za sebou. Z výsledů lze usoudit, které disky mají jak rychlou cache a jak efektivně umí pracovat s rozhranním. Na špici se drží Samsung pro Serial ATA následovaný ostatními Samsungy a Maxtory. To je docela logické, toto všechno jsou disky s podporou ATA133, v SATA verzích přemostěné na jiné rozhranní - i když je překvapivé, o kolik je Samsung SATA rychlejší (používá novější verzi převodníku Marvel).

Jedna věc je evidentní - ani jeden z disků deklarovaných jako Serial ATA není plnohodnotným Serial ATA diskem! Ono jak by také mohli být, když většina jich používá ATA - SATA převodník firmy Marvel:



Barracuda 7200.7 Plus tento čip nepoužívá, měl by to být nativní SATA disk. Jenže z grafu je vidět, že jeho burst přenos je naprosto stejný jako u kolegů pro paralelní ATA (nativní Serial ATA disk by měl dosahovat hodnot kolem 140 MB/s). I kdyby byl Seagate nativním SATA diskem (jako že asi není - viz. první díl testu), je to stejně kvůli špatnému výkonu k ničemu. Celkově vzato Serial ATA pomáhá v burst přenosech velmi málo (vyjma Samsungu), i když přeci jen tyto disky jsou o chloupeček rychlejší.



Druhým testem rychlosti přenosů z cache jsou read-ahead operace. Řadič napřed požaduje určitá data a po chvíli si vyžádá data umístěná hned vedle. Pokud byl disk dostatečně prozíravý, již má data v cache, protože je načetl společně s prvním požadavkem. Testu opět vévodí Samsungy a Maxtory, všimněte si ale jedné věci - cache velikosti 2MB je evidentně nedostačující. Disky s tímto množstvím paměti končí vždy vzadu, disk nepracuje tak efektivně, protože kvůli malé kapacitě musí tuto paměť často vyprazdňovat z důvodů jiného využití (například zpožděného zápisu). V praxi to znamená, že disky s menší cache mají nižší výkon při běžném používání počítače (aplikační výkon).