Série 9700 je labutí píseň procesorů Intel Itanium
12.5.2017, Jan Vítek, aktualita
Společnost Intel včera vypustila na trh poslední sérii procesorů Itanium, a to 9700 známé také jako Kittson. Kdysi velmi zajímavý projekt, který měl přinést opravdového následovníka architektury RISC, tak po dlouhých letech neslavně končí.
The Register tyto procesory kdysi přejmenoval na Itanic, což je vzhledem k jejich osudu velice příhodné. Však Kittson vylepšují generaci Poulson představenou v roce 2012 a jediné, co oproti nim nabídnou navíc, jsou pouze o trošku vyšší pracovní takty, a to ne vždy. Takový Itanium 9740 je v postatě stejný čip jako starý 9540 s ohledem na počet jader, takt, objem cache, rychlost sběrnice QPI i spotřebu. Itanium 9760 pak nabídne oproti 9560 pouze o 133 MHz vyšší takt.
Architektura Itanium byla přitom kdysi označována za nejzajímavější a nejvíce pokrokový počin Intelu, když byla na konci devadesátých let ještě ve vývoji ve spolupráci s HP. Asi není třeba říkat, že obě firmy ve vývoji utopily obrovské finanční prostředky i čas svých zaměstnanců, a to jen aby přinesly na trh architekturu, která se nedokázala ani v nejmenším ve svém úspěchu na trhu vyrovnat klasické x86.
Itanium používá výpočetní model známý jako EPIC (Explicitly Parallel Instruction Computing), který vyrostl na VLIW (Very Long Instruction Word). Intel s HP doufali, že EPIC bude vedle x86 tím, co byla architektura RISC pro staré CISC, čili jednodušší a rychlejší architektura, která v tomto případě přenechá plánování nebo předvídání skoků kompilátoru. Teorie byla taková, že to značně ušetří místo na čipu, které pak Intel bude moci využít pro další jádra paralelně zpracovávající instrukce. Procesor by tak jen prováděl strojové instrukce tom pořadí a tím způsobem, který by mu byl určen.
Problém byl ten, že v praxi tento přístup nefungoval moc dobře, a to třeba kvůli nedeterministickému přístupu k pamětem cache či RAM, kvůli čemuž kompilátor nemohl přesně vědět, jak dlouho bude trvat a pak může těžko plánovat. Bylo tak i složité psát aplikace pro EPIC nebo je jen portovat z x86, přičemž se říká, že v porovnání vztahu x86 a EPIC jsou i dnes aktuální x86 a ARM velice podobné.
Vedle toho to byly i čistě výrobní problémy Itanií, která byla drahá, složitá na produkci a obvykle chodila na trh značně pozdě. Intel sice zprvu tvrdošíjně říkal, že Itanium je budoucnost 64bitových čipů, přičemž AMD radši přidalo instrukční sadu AMD64 k architektuře x86, kterou si pak Intel následně licencoval, čímž přiznal, že Itanium se už na desktopy nedostane.
předpovědi týkající se prodejí Itanií vs. realita
Hřebíčkem do rakve pak bylo i rozhodnutí firmy Oracle přestat vyvíjet software pro Itania, neboť firma tušila, že se blíží jejich konec a budoucnost patří x86. Za to sice HP od Oracle vysoudilo 3 miliardy dolarů jako náhradu škod, neboť servery HP s Itaniem byly bez softwaru od Oracle k nepotřebě. Ale to samotným Itaniím už pochopitelně nepomohlo.
Zdroj: Extremetech
Architektura Itanium byla přitom kdysi označována za nejzajímavější a nejvíce pokrokový počin Intelu, když byla na konci devadesátých let ještě ve vývoji ve spolupráci s HP. Asi není třeba říkat, že obě firmy ve vývoji utopily obrovské finanční prostředky i čas svých zaměstnanců, a to jen aby přinesly na trh architekturu, která se nedokázala ani v nejmenším ve svém úspěchu na trhu vyrovnat klasické x86.
Itanium používá výpočetní model známý jako EPIC (Explicitly Parallel Instruction Computing), který vyrostl na VLIW (Very Long Instruction Word). Intel s HP doufali, že EPIC bude vedle x86 tím, co byla architektura RISC pro staré CISC, čili jednodušší a rychlejší architektura, která v tomto případě přenechá plánování nebo předvídání skoků kompilátoru. Teorie byla taková, že to značně ušetří místo na čipu, které pak Intel bude moci využít pro další jádra paralelně zpracovávající instrukce. Procesor by tak jen prováděl strojové instrukce tom pořadí a tím způsobem, který by mu byl určen.
Problém byl ten, že v praxi tento přístup nefungoval moc dobře, a to třeba kvůli nedeterministickému přístupu k pamětem cache či RAM, kvůli čemuž kompilátor nemohl přesně vědět, jak dlouho bude trvat a pak může těžko plánovat. Bylo tak i složité psát aplikace pro EPIC nebo je jen portovat z x86, přičemž se říká, že v porovnání vztahu x86 a EPIC jsou i dnes aktuální x86 a ARM velice podobné.
Vedle toho to byly i čistě výrobní problémy Itanií, která byla drahá, složitá na produkci a obvykle chodila na trh značně pozdě. Intel sice zprvu tvrdošíjně říkal, že Itanium je budoucnost 64bitových čipů, přičemž AMD radši přidalo instrukční sadu AMD64 k architektuře x86, kterou si pak Intel následně licencoval, čímž přiznal, že Itanium se už na desktopy nedostane.
předpovědi týkající se prodejí Itanií vs. realita
Hřebíčkem do rakve pak bylo i rozhodnutí firmy Oracle přestat vyvíjet software pro Itania, neboť firma tušila, že se blíží jejich konec a budoucnost patří x86. Za to sice HP od Oracle vysoudilo 3 miliardy dolarů jako náhradu škod, neboť servery HP s Itaniem byly bez softwaru od Oracle k nepotřebě. Ale to samotným Itaniím už pochopitelně nepomohlo.
Zdroj: Extremetech
