Vybíráme základní desku: důležité rady a přehled výrobců
21.3.2005, Jan Dudek, článek
Minule jsem si vybírali procesor, v následující sérii článků se pokusíme vybrat nejvhodnější základní desku. Mainboardy jsou asi nejproblémovější komponenty celého počítače, proto při výběru musíme postupovat velmi obezřetně. Kolem základních desek je podobně jako u procesorů mnoho mýtů, kterými se často nevědomky řídíme.
Kapitoly článku:
Potřebuji Serial ATA a RAID?
Serial ATA je výborná věc – disky zapojujeme pomocí tenkého kablíku, který nikde nepřekáží. Pokud můžete, tak už pomalu přecházejte na SATA disky, ale koupí desky bez podpory této technologie se lze obejít. Výrobci desek i disků nabízejí současně obě řešení současně, ale pomalu a jistě se zejména u novinek přechází výhradně na SATA. Není kam spěchat, ale sériové ATA rozhraní se na desce v každém případě hodí. SATA II (300 MB/s propustnost) je to spíše kuriozita, kterou dneska spíše nevyužijete. Kromě vyšší přenosové rychlosti se chlubí tzv. NCQ – Native Command Quening, v praxi to znamená, že disk čte data efektivněji a při práci „myslí“. Neskáče ze sektoru na sektor, ale snaží se požadavek na data vyřizovat průběžně cestou a lépe využívá vyrovnávací paměť. NCQ ale není jen vlastností SATA II, již některé současné disky jsou touto technologií vybaveny.
Mnoho desek ve standardu nabízí RAID řadiče – laicky řečeno jsou to třídiče dat. Díky RAIDu můžete z dvou disků vytvořit jeden, buď na bázi „mirroring“, že se vám budou na oba dva disky zapisovat data současně (budete mít dvě kopie) a při výpadku jednoho disku neztratíte data nebo ve formě „stripping“, kdy se data zapisují na disky, tak aby při zpětném čtení se zvýšila rychlost čtení. Háček je v tom, že když se vám jeden disk pokazí, tak jste přišli o všechny data. Lze provádět stripping a mirroring současně, to se pak nazývá RAID 0+1. RAID v mirroring módu se využívá hlavně u serverů, kdy je ztráta dat nemyslitelná. Stripping se používá zřídka, protože je s ním spojené velké riziko. Já si osobně myslím, že RAID je v klasickém desktopovém provozu spíše nevyužitelný, byť někomu se stripping může hodit.
Kolik USB portů opravdu potřebujete?
Dnešní motherboardy už ve velké míře podporují USB 2.0. V low-end čipsetech je podpora jen částečná (třeba jen třetina portů je USB 2.0). Myslím si, že i tak to stačí. Vystačit lze třeba i s dvěma USB 2.0 porty, které se hodí zejména na headeru case, kde připojujete flash čtečky, fotoaparáty nebo MP3 přehrávače (na skener se USB 2.0 hodí také). Na ostatní periferie vystačí USB 1.1. Samozřejmě však platí, že čím více USB 2.0 portů tím lépe. Reálně je využitelných šest portů - myš, klávesnice, tiskárna, skener a zepředu na headeru čtečka flash (či flash disk) a hrací zařízení. Jako sedmý port ještě lze použít na bezdrátové zařízení jako je Bluetooth adaptér. Více než 6 – 7 portů reálně nevyužijeme a i tak musíme být USB maniaci.
Ilustrační foto headeru základní desky
Proč kupovat desku s možnostmi přetaktování?
Upřímně nechápu lidi, kteří nepřetaktovávají, ale kvůli dobrému pocitu, že budou mít něco nejlepšího si koupí EPoX. Tito lidé zbytečně vyhazují peníze. Ano, možná si říkají, mám nejstabilnější desku na trhu, ale na standardní frekvenci je stejně stabilní většina desek. Pokud chtějí dobrou desku bez overclockingu, tak ať si pořídí Gigabyte nebo Biostar, eventuelně MSI. Právě značky jako ABIT, EPoX, DFI se kupují hlavně z důvodu, že dovolují procesor značně přetaktovat a být i na velmi vysokých frekvencích „rock-stable“.
Netvrdím, že je potřeba za každou cenu přetaktovávat, někomu výkon procesoru na standardní frekvenci stačí (například mě – já také nemám desku, která overclocking dovoluje). Pro jiné, kteří ušetřili právě na koupi levnějšího modelu procesoru stojí za to koupit lepší desku (rozdíl od těch které to nedovolují je většinou v řádech stovek korun, maximálně tisícikoruny) a přetaktováním frekvenčně přeskočit vyšší a dražší modely procesorů.
Overclockingu se nebojte – nepoškodí ani desku, ani procesor. Pouze v případě, kdybyste rapidně měnili napětí procesoru či pamětí, tak se můžete dostat do komplikací. Naštěstí jde přetaktovat i bez změny napětí. Dokonce některé desky (např. ASUS) špatné přetaktování poznají a změní možnosti na poslední dobré nastavení. Na takových deskách se pak taktuje „jedna báseň“.
Nač speciální funkce desek od některých výrobců?
Mnoho funkcí je zajímavých, ale většinou mají velmi silný marketingový podtext. Některé však přímo vyhledávejte. Jedná se především ochranu proti spálení procesoru v případě desek pro Socket A. Co opravdu oceníte jsou např. diody indikující problémy desky (D-Bracket od MSI) – urychlí hledání problémů. Také se hodí funkce zlehčující overclocking – např. rychlé vracení na dobré hodnoty při špatném overclockingu. Na druhou stranu jsou funkce, které jsou zajímavé, ale nepříliš využitelné jako třeba zdvojený zdroj napájení procesoru u Gigabyte. Zajímavé jsou i funkce pro laiky jako je A.I. od ASUSu nebo D.O.T. od MSI. Je to hezké, ale lze se bez toho obejít.
Serial ATA je výborná věc – disky zapojujeme pomocí tenkého kablíku, který nikde nepřekáží. Pokud můžete, tak už pomalu přecházejte na SATA disky, ale koupí desky bez podpory této technologie se lze obejít. Výrobci desek i disků nabízejí současně obě řešení současně, ale pomalu a jistě se zejména u novinek přechází výhradně na SATA. Není kam spěchat, ale sériové ATA rozhraní se na desce v každém případě hodí. SATA II (300 MB/s propustnost) je to spíše kuriozita, kterou dneska spíše nevyužijete. Kromě vyšší přenosové rychlosti se chlubí tzv. NCQ – Native Command Quening, v praxi to znamená, že disk čte data efektivněji a při práci „myslí“. Neskáče ze sektoru na sektor, ale snaží se požadavek na data vyřizovat průběžně cestou a lépe využívá vyrovnávací paměť. NCQ ale není jen vlastností SATA II, již některé současné disky jsou touto technologií vybaveny.
Mnoho desek ve standardu nabízí RAID řadiče – laicky řečeno jsou to třídiče dat. Díky RAIDu můžete z dvou disků vytvořit jeden, buď na bázi „mirroring“, že se vám budou na oba dva disky zapisovat data současně (budete mít dvě kopie) a při výpadku jednoho disku neztratíte data nebo ve formě „stripping“, kdy se data zapisují na disky, tak aby při zpětném čtení se zvýšila rychlost čtení. Háček je v tom, že když se vám jeden disk pokazí, tak jste přišli o všechny data. Lze provádět stripping a mirroring současně, to se pak nazývá RAID 0+1. RAID v mirroring módu se využívá hlavně u serverů, kdy je ztráta dat nemyslitelná. Stripping se používá zřídka, protože je s ním spojené velké riziko. Já si osobně myslím, že RAID je v klasickém desktopovém provozu spíše nevyužitelný, byť někomu se stripping může hodit.
Kolik USB portů opravdu potřebujete?
Dnešní motherboardy už ve velké míře podporují USB 2.0. V low-end čipsetech je podpora jen částečná (třeba jen třetina portů je USB 2.0). Myslím si, že i tak to stačí. Vystačit lze třeba i s dvěma USB 2.0 porty, které se hodí zejména na headeru case, kde připojujete flash čtečky, fotoaparáty nebo MP3 přehrávače (na skener se USB 2.0 hodí také). Na ostatní periferie vystačí USB 1.1. Samozřejmě však platí, že čím více USB 2.0 portů tím lépe. Reálně je využitelných šest portů - myš, klávesnice, tiskárna, skener a zepředu na headeru čtečka flash (či flash disk) a hrací zařízení. Jako sedmý port ještě lze použít na bezdrátové zařízení jako je Bluetooth adaptér. Více než 6 – 7 portů reálně nevyužijeme a i tak musíme být USB maniaci.
Ilustrační foto headeru základní desky
Proč kupovat desku s možnostmi přetaktování?
Upřímně nechápu lidi, kteří nepřetaktovávají, ale kvůli dobrému pocitu, že budou mít něco nejlepšího si koupí EPoX. Tito lidé zbytečně vyhazují peníze. Ano, možná si říkají, mám nejstabilnější desku na trhu, ale na standardní frekvenci je stejně stabilní většina desek. Pokud chtějí dobrou desku bez overclockingu, tak ať si pořídí Gigabyte nebo Biostar, eventuelně MSI. Právě značky jako ABIT, EPoX, DFI se kupují hlavně z důvodu, že dovolují procesor značně přetaktovat a být i na velmi vysokých frekvencích „rock-stable“.
Netvrdím, že je potřeba za každou cenu přetaktovávat, někomu výkon procesoru na standardní frekvenci stačí (například mě – já také nemám desku, která overclocking dovoluje). Pro jiné, kteří ušetřili právě na koupi levnějšího modelu procesoru stojí za to koupit lepší desku (rozdíl od těch které to nedovolují je většinou v řádech stovek korun, maximálně tisícikoruny) a přetaktováním frekvenčně přeskočit vyšší a dražší modely procesorů.
Overclockingu se nebojte – nepoškodí ani desku, ani procesor. Pouze v případě, kdybyste rapidně měnili napětí procesoru či pamětí, tak se můžete dostat do komplikací. Naštěstí jde přetaktovat i bez změny napětí. Dokonce některé desky (např. ASUS) špatné přetaktování poznají a změní možnosti na poslední dobré nastavení. Na takových deskách se pak taktuje „jedna báseň“.
Nač speciální funkce desek od některých výrobců?
Mnoho funkcí je zajímavých, ale většinou mají velmi silný marketingový podtext. Některé však přímo vyhledávejte. Jedná se především ochranu proti spálení procesoru v případě desek pro Socket A. Co opravdu oceníte jsou např. diody indikující problémy desky (D-Bracket od MSI) – urychlí hledání problémů. Také se hodí funkce zlehčující overclocking – např. rychlé vracení na dobré hodnoty při špatném overclockingu. Na druhou stranu jsou funkce, které jsou zajímavé, ale nepříliš využitelné jako třeba zdvojený zdroj napájení procesoru u Gigabyte. Zajímavé jsou i funkce pro laiky jako je A.I. od ASUSu nebo D.O.T. od MSI. Je to hezké, ale lze se bez toho obejít.
