Pozorovatelný vesmír je dle angličanů 10x větší, než se myslelo
14.10.2016, Jan Vítek, aktualita
Astronomové z Univerzity v Nottinghamu zkusili s využitím nejnovějších informací provést odhad toho, jak velký je celý pozorovatelný vesmír a přišli s tím, že do této doby byl počet jeho galaxií značně podhodnocen, a to rovnou řádově.
Angličtí astronomové využili data, která jim poskytl především Hubbleův vesmírný dalekohled i další zařízení, která jsou aktuálně k dispozici a sestavili si také matematický model. Dle něj má být v pozorovatelném vesmíru ne 200 miliard galaxií, jak se doposud myslelo, ale rovnou kolem 2 bilionů galaxií. To má být přitom na samotné spodní hranici jejich odhadu.
hluboké pole galaxií zachycených Hubbleovým dalekohledem
Termín pozorovatelný vesmír značí oblast, kterou můžeme sledovat v prostoru a čase. Vlivem pevně dané rychlosti světla je zřejmé, že čím vzdálenější objekty pozorujeme, tím starší také jsou, takže dle toho nelze pozorovat vesmír ve stavu, v jakém je a navíc nelze dohlédnout na jeho konec. To už spíše dohlédneme na jeho začátek, ovšem ne v prostoru, ale v čase, k čemuž nás už v dohledné době přiblíží nové sledovací přístroje, jako je třeba JWST.
Astronomové z Nottinghamu tak přišli s číslem, které se vztahuje právě k pozorovatelnému vesmíru. To se nevztahuje k tomu, kolik galaxií existuje právě nyní, ale kolik bychom jich mohli pozorovat, kdyby naše přístroje byly dostatečně dobré. To se tak pevně vztahuje i k časovému údaji, který se týká vzniku prvních galaxií. Nyní už bylo potvrzeno objevení galaxie starší než 13 miliard let, což by tak mělo znamenat, že astronomové počítali s kulovitou oblastí s průměrem 26 miliard světelných let, jejímž středem je Země. Ta je tak svým způsobem právě středem vesmíru, alespoň toho pozorovatelného.
A jak došli ke svému závěru? Sledovali především proces spojování galaxií, neboť již víme, že většina z nich začínala jako malé zárodky a postupně se spojovovala s dalšími a mohutněla. A právě proto, že sledováním do dálky se díváme i do minulosti, bylo možné porovnat koncentraci galaxií v dávných časech s tím, co existovalo relativně nedávno. Pomocí extrapolace tak astronomové určili, že 90 procent galaxií v pozorovatelném vesmíru je tak daleko, že je nelze sledovat dnešními přístroji. Sledovat totiž můžeme pouze jejich obraz minulosti, kdy byly ještě malé a zářily jen slabě. Astronomové tak předpokládají, že nyní už tam někde existuje daleko více velkých galaxií a celkově se jich v pozorovatelném vesmíru nachází 10x více, než se myslelo.
Do toho rovněž můžeme našroubovat Olbersův paradox, dle nějž by vzhledem k nekonečnosti vesmíru musela být i noční obloha jasná od všeho toho světla od galaxií. Jenže ona je pro lidské oko především černá a září především pruh tvořený blízkými systémy Mléčné dráhy. Může za to jednak právě fakt, že světlo většiny galaxií v pozorovatelném vesmíru k nám nedoputovalo v plné síle a pak je tu také červený posun. Vlivem rozpínání vesmíru se vlnová délka světla posunuje do infraspektra, které je pro naše oči neviditelné. Vesmír navíc není zcela průhledný a je plný prachových částic, které na tak velké vzdálenosti i při své velice nízké koncentraci světlo pohlcují.
Zdroj: Astronomy
hluboké pole galaxií zachycených Hubbleovým dalekohledem
Termín pozorovatelný vesmír značí oblast, kterou můžeme sledovat v prostoru a čase. Vlivem pevně dané rychlosti světla je zřejmé, že čím vzdálenější objekty pozorujeme, tím starší také jsou, takže dle toho nelze pozorovat vesmír ve stavu, v jakém je a navíc nelze dohlédnout na jeho konec. To už spíše dohlédneme na jeho začátek, ovšem ne v prostoru, ale v čase, k čemuž nás už v dohledné době přiblíží nové sledovací přístroje, jako je třeba JWST.
Astronomové z Nottinghamu tak přišli s číslem, které se vztahuje právě k pozorovatelnému vesmíru. To se nevztahuje k tomu, kolik galaxií existuje právě nyní, ale kolik bychom jich mohli pozorovat, kdyby naše přístroje byly dostatečně dobré. To se tak pevně vztahuje i k časovému údaji, který se týká vzniku prvních galaxií. Nyní už bylo potvrzeno objevení galaxie starší než 13 miliard let, což by tak mělo znamenat, že astronomové počítali s kulovitou oblastí s průměrem 26 miliard světelných let, jejímž středem je Země. Ta je tak svým způsobem právě středem vesmíru, alespoň toho pozorovatelného.
A jak došli ke svému závěru? Sledovali především proces spojování galaxií, neboť již víme, že většina z nich začínala jako malé zárodky a postupně se spojovovala s dalšími a mohutněla. A právě proto, že sledováním do dálky se díváme i do minulosti, bylo možné porovnat koncentraci galaxií v dávných časech s tím, co existovalo relativně nedávno. Pomocí extrapolace tak astronomové určili, že 90 procent galaxií v pozorovatelném vesmíru je tak daleko, že je nelze sledovat dnešními přístroji. Sledovat totiž můžeme pouze jejich obraz minulosti, kdy byly ještě malé a zářily jen slabě. Astronomové tak předpokládají, že nyní už tam někde existuje daleko více velkých galaxií a celkově se jich v pozorovatelném vesmíru nachází 10x více, než se myslelo.
Do toho rovněž můžeme našroubovat Olbersův paradox, dle nějž by vzhledem k nekonečnosti vesmíru musela být i noční obloha jasná od všeho toho světla od galaxií. Jenže ona je pro lidské oko především černá a září především pruh tvořený blízkými systémy Mléčné dráhy. Může za to jednak právě fakt, že světlo většiny galaxií v pozorovatelném vesmíru k nám nedoputovalo v plné síle a pak je tu také červený posun. Vlivem rozpínání vesmíru se vlnová délka světla posunuje do infraspektra, které je pro naše oči neviditelné. Vesmír navíc není zcela průhledný a je plný prachových částic, které na tak velké vzdálenosti i při své velice nízké koncentraci světlo pohlcují.
Zdroj: Astronomy
