AMD vs. Intel: historický souboj zelených proti modrým

 

Ačkoliv procesory AMD v době Core 2 Duo nebyly celkově špatné, firma už se nemohla s Intelem v hi-endu měřit, a to zvláště poté, co ten najel na svou známou strategii tick-tock. Ta byla velice agresivní, a také že Intelu moc dlouho nevydržela, ale dokázala jej posunout výrazně před AMD, které bylo od té doby odsouzeno konkurovat především cenou. 

 

Zkušenosti nasbírané vývojem architektury K8 otevřely firmě AMD oči v tom smyslu, že si uvědomila, že budoucnost je v integraci více funkcí do jednoho čipu. Však si pamatujeme pozdější slogan "The Future Is Fusion", který se týká APU (Accelerated Processing Unit). Jenomže AMD v té době jednoduše nemělo potřebné znalosti nutné k vývoji kvalitních grafických čipů, jež by mohlo integrovat, a tak přišlo na koupi kanadské firmy ATi v roce 2006. 

 

 

Je to na první pohled další paradox ve vývoji firmy AMD. Když se Hector Ruiz stal v roce 2002 jejím šéfem, dle jeho názoru v ní probíhala aktivita na příliš mnoha frontách. AMD se zabývalo paměťmi, procesory, komunikačními technologiemi a další technikou a Ruiz viděl, že talentovaní lidé jsou ve firmě moc rozházení a nikdo neví, na co se má vůbec soustředit. Ruiz se tak snažil firmě udat jasný směr i redukováním toho, čím se zabývala. Z tohoto úhlu to vypadá, že koupě grafické firmy ATi šla proti těmto krokům, ale ve skutečnosti byla naprosto v souladu s tím, kam AMD směřovalo a směřuje. 

Jen tak mimochodem, ono to mohlo dopadnout i tak, že si AMD namísto ATi pořídí NVIDII, však ta už byla také úspěšným výrobcem GPU s mnoha zkušenostmi a navíc vyráběla pro AMD K7 a K8 čipové sady nForce. Jenomže Jensen Huang, dosavadní CEO NVIDIE, chtěl celou nově vzniklou společnost vést, což bylo pro vedení AMD pochopitelně nemyslitelné. 

 

AMD tak koupilo firmu ATi, a to za celkových 5,4 miliard v hotovosti i akciích, což investoři viděli jako příliš velkou cenu, ale dle Ruize tato akvizice rozhodně stála za to i díky tomu, že se mu podařilo firmu AMD značně oddlužit. AMD si na tuto akvizici sice muselo vypůjčit další 2,5 miliardy, ovšem Ruiz věřil, že to firma dokáže zvládnout a bude mít výhodu v lepších grafických technologiích, než jaké dokáže nabídnout Intel. 

 

To nakonec vyšlo, ale ne zcela ideálním způsobem. Sloučení firem AMD a ATi se úplně nedařilo, neboť obě skupiny zaměstnanců měly své struktury, své vedení a pracovaly ve svých budovách, takže se lidé z AMD a ATi sami stále identifikovali jako členové odlišných firem. Prý se tak objevily dvě verze čipů Fusion (starší označení pro APU), než přišla třetí, která byla označena za vhodnou pro vypuštění na trh. Produkty se začaly zpožďovat, což se dotklo i samotných procesorů, a sice očekávaných modelů Opteron "Barcelona" a nakonec v roce 2011 dorazil opožděně i samotný Bulldozer, nová naděje firmy AMD. 

 

 

Ještě před tím však nastalo to, k čemu se schylovalo už několik let. AMD si nemohlo dovolit vydržovat si vlastní továrny, neboť jeho produkty se dobře neprodávaly a firma strádala. V roce 2007 AMD skončilo se ztrátou 3,3 miliard dolarů, jeho dluh se dostal na 5 miliard a situace se nezlepšovala, a tak Hector Ruiz nakonec v červenci 2008 rezignoval poté, co byl ohlášen již sedmý ztrátový kvartál v řadě, ale to nebyl jediný a spíše ani ne ten hlavní důvod. Nahradil jej Dirk Meyer, který však ve funkci vydržel jen do nástupu Bulldozeru. 

 

Finanční potíže firmy AMD tak měly za následek, že firma si nemohla dovolit vlastní továrny, natož aby do nich dále investovala, což bylo po akvizici ATi zapotřebí. Vedení AMD mělo dobré konexe s vládou v Abú Zabí, kde několik let předtím vznikla bohatá investiční společnost Mubadala Development, díky níž mohla vzniknout dnešní firma GlobalFoundries, hlavní výrobní partner AMD. Tomu tak neposledy dokázal velice dobře posloužit Hector Ruiz, který po celou dobu téměř dvouletých rozhovorů dokázal Mubadala Development udržovat v iluzi, že nejsou investor s nejlepší nabídkou, a to i když ke konci zbyla jako poslední možný zájemce. 

 

Ruiz sice jednal i s dalšími investory, především z Brazílie, ale sám později prozradil, že ti posloužili spíše jen do počtu a rozhovory s nimi nikdy nepokročily daleko. Snažil se také zájemce ze Spojených arabských emirátů popichovat k akci tím, že mluvil o zájmu ze stranu Saúdské Arábie. Investor nakonec kývl, a to v době, kdy celý IT průmysl zažíval vlivem krize zlé časy a akcie samotného AMD se propadly z hodnoty 20 dolarů na pouhé 4, což nebyl bohužel konec jejich poklesu.

 

 

 

V novém desetiletí AMD razilo dva hlavní směry v procesorovém světě. Jednak to byla zcela nová architektura Bulldozer pro výkonné desktopy a servery a pak APU (Accelerated Processing Unit), čili slabší procesory s výkonným grafickým jádrem. A jak už dnes víme, ani jeden tento proud firmě AMD úspěch nezajistil, ačkoliv AMD opravdu potřebovalo dostat na trh úspěšné produkty.

 

Ovšem když Bulldozery dorazily na trh, ihned se ukázalo, že daná architektura nedostojí slibům, neboť hlavní problém pramenil ze samotné její podstaty, a sice ze dvoujádrových modulů. 

 

 

Jak ukazuje jejich diagram, ty jsou nedělitelné, neboť nejde o moduly, jež by nesly dvě samostatná jádra. Spíše naopak, jde spíše jen o jedno jádro, které má pouze některé části zdvojené, a těmi jsou celočíselné jednotky ALU sdílející fronty, dekodéry, datový prefetcher a především FPU, jednotku pro výpočty v plovoucí řádové čárce. 

 

Jde tak v podstatě o hardwarově vylepšenou obdobu technologie SMT (Simultaneous Multi-Threading), již AMD využívá nyní. Cílem firmy bylo také podobně jako v případě firmy Intel a její architektury Netburst dosáhnout vysokých taktů pomocí prodloužení CPU pipeline a navýšení latencí, a tak tehdy nejlepší model, 8jádrový (čtyřmodulový) procesor FX-8150, nedokázal v některých aspektech překonat ani 6jádrový Phenom II "Thuban". A jak je zřejmé, šlo především o úlohy, kde je třeba činit matematické výpočty, jako je třeba rendering. 

 

K tomu přispělo i to, že Windows 7 pořádně neuměly architekturu Bulldozer využít, což je analogická situace k dnešnímu vztahu Ryzen a Windows 10. Je totiž zřejmé, že je lepší dalšími vlákny zaměstnávat přednostně zcela volné moduly, než aby čtyři vlákna zpracovávaly dva moduly a zbylé zůstaly nevyužité. To ale na rozdíl od architektury byl snadno řešitelný problém. 

 

 

 

Bulldozer tak měl vést hlavní útok AMD v aktuálním desetiletí, ale namísto toho uvrhl firmu do letargie. Však ještě před vypuštěním těchto procesorů na trh z firmy odešel její CEO Dirk Meyer, nahradil jej Rory Read z Lenova (dříve pracoval 23 let v IBM) a pak začalo masivní propouštění a restrukturalizace firmy, která se začala orientovat na trhy s potenciálně vysokým růstem a dokázala uspět třeba mezi novými konzolemi (Xbox One, PS4, Wii). Read dokázal vyvést AMD z nejhoršího, ale za cenu toho, že se odklonila od PC. 

 

 

Ve skutečnosti se ale úspěch ohledně herních konzolí dá připsat spíše tehdejší viceprezidentce a generální manažerce Lise Su, která nakonec v roce 2014 převzala po Readovi otěže a ohlásila, že vedle další diverzifikace firmy a jejího produktového portfolia se zasadí o urychlení vývoje nových technologií. Pod jejím vedením se více osamostatnila Radeonová divize vedená Rajou Kodurim a především se začalo intenzivněji pracovat na nové procesorové architektuře - dnešní Zen.