Červený obr jako první cízí hvězda ukázal na svém povrchu masivní konvekční bubliny

Doprovodný obrázek přímo zachycuje hvězdu π1 Gruis a pořízen byl pomocí zařízení Very Large Telescope, který spadá pod ESO, čili European Southern Observatory, a to pomocí nástroje PIONIER. Útvary na jeho povrchu jsou přirovnávány k supergranulaci, čili k velkým konvenčním bublinám stoupajícím z těla Slunce na jeho povrch. Těch má být na něm v jeden čas kolem dvou milionů a každá z nich má průměr kolem 1600 kilometrů. Astronomové se dosud mohli podívat na konvekční bubliny jen naší mateřské hvězdy, takže π1 Gruis je první cizí hvězda, která nám něco takového ukázala. 

 

 

Hvězda π1 Gruis je červený obr vzdálený asi 530 světelných let v Souhvězdí Jeřába. Má mít hmotnost srovnatelnou se Sluncem, ovšem jeho průměr je asi 700násobný. Pokud tak mají konvekční bubliny na něm zabírat až čtvrtinu průměru, je zřejmé, že se blíží průměru sta Sluncí, pokud bychom je poskládali do řady. Tato hvězda je také oproti Slunci mnohem aktivnější a vydává několikatisíckrát intenzivnější záření, neboť jde o umírající hvězdu v poslední fázi. Do ní se nakonec dostane právě i Slunce, aby se z něj nakonec stal bílý trpaslík, ale to mu ještě pár miliard let potrvá. 

 

Bubliny na povrchu π1 Gruis mají průměr kolem 120 milionů kilometrů (Slunce má cca 1,4 mil. km), a je jich tak i mnohem méně než na Slunci. 

 

supergranulace na Slunci

 

To všechno ale znamená, že se můžeme dívat na budoucnost našeho vlastního systému, která nastane za cca 5 miliard let, kdy Slunce ve svém jádru změní poslední zásoby vodíku na helium. Z vnitra se tak přestane drát ven materiál a hvězda zkolabuje pod vlastní gravitací, což však prudce zvýší tlak uvnitř. To zase bude mít za následek zažehnutí zbylé vodíkové skorápky obepínající již heliové jádro a Slunce se opět rozrostě a bude mnohem větší než dříve. V této fázi by mělo jako červený obr dorůst až k oběžné dráze Země a možná pozře celou planetu. Ať to bude jakkoliv, na Zemi už stejně nezůstane nikdo, koho by to mohlo zajímat. 

 

π1 Gruis je však ve svém vývoji ještě dále. Už měl spotřebovat i zbylý vodík ve své skořápce a nyní se zabývá přeměnou helia v těžší prvky jako například uhlík či kyslík. Jde o velice důležitý proces, jemuž vděčíme za materiálovou rozmanitost našeho světa, neboť v jeho rámci se produkuje téměř polovina prvků těžších než železo. 

 

Další osud hvězdy π1 Gruis je také v očích astronomů jasně nalinkovaný. Zatímco hvězdy těžké alespoň jako osm Sluncí spíše explodují, lehčí hvězdy jako tato spíše postupně vypudí pryč své vnější vrstvy a vytvoří mlhovinu. Tento proces přitom už evidentně nějakou dobu probíhá, neboť už starší pozorování odhalila materiál vzdálený až světelný rok od hvězdy, ten tak dle propočtů měl být vyvržen před cca 20 tisíci lety.