Ztracené i nové měsíce Sluneční soustavy, je tu stále živo?

Díky moderní astronomii máme už větší tělesa Sluneční soustavy dobře zmapovaná a unikat nám mohou leda velice vzdálené objekty, jako je hypotetická devátá planeta. Nově nalezené měsíce Jupiteru tak už jsou velice malé a jejich stále zvyšující se počet už přináší vážné diskuse o tom, kde stanovit hranici, kdy jde ještě o měsíc. 

 

 

Nyní nám jde právě o planetu Jupiter, která dle nápadu nastíněného v knize Europa z roku 2009 měla při svém vývoji ztratit měsíce o velikosti Merkuru. Nyní jí zbyly čtyři největší měsíce objevené již Galileem, a to Io, Europa, Ganymede a Callisto, ale mnoho dalších mělo být ještě blíže u planety. Co se jim ale přihodilo? Za vše může plyn. 

 

Prapůvodní plyn, z nějž se zrodil sám Jupiter, měl zpomalovat oběh těchto měsíců, až ztratily rychlost a zřítily se do Jupiteru, který je ochotně pozřel. To se stalo dávno, ale poslední zprávy ukazují na to, že naše soustava byla ještě v době dinosaurů chaotické místo plné změn. Ostatně jím stále může být, což nemusíme mít šanci v našich krátkých životech vůbec poznat, což by se ostatně vůbec nemuselo vyplatit.

 

Saturnův měsíc Mimas s pozůstatkem tvrdého zásahu

 

Sluneční soustava je stará asi 4,5 miliardy let, ovšem dle stále ještě se prosazujícího názoru může být stav planety Saturn, jak jej známe, relativně nový. Mluví se především o měsíci Enceladus, ale i o dalších vnitřních měsících Saturnu, které mohou být výsledkem velké kolize z doby před pár set miliony let. Na druhé straně takový Titan obíhající výše nad planetou by zase měl být téměř tak starý jako celá soustava. 

 

Myšlenka se má tak, že u Saturnu se srazily alespoň dva velké měsíce. Nějaký materiál si přitáhla planeta a z dalšího máme mít velké prstence vytvořené z materiálu, na nějž se část trosek roztrhala po překonání Rocheovy meze. Ta stanovuje vzdálenost (tentokrát od Saturnu), v níž už se těleso držené pohromadě vlastní gravitací vlivem slapových sil rozpadne.

 

No a další materiál mohl přispět k obohacení (či vzniku?) měsíců, které dnes obíhají kolem Saturnu, a jde především o Enceladus, Mimas, Tethys, Rhea a Dione. Každý z nich má průměr stovek kilometrů, některé vypadají jako kamenité objekty a jiné zase převážně ledové. Astronomové také dobře znají jejich podivné sklony oběžných drah, které mohou znamenat, že se měsíce po dané události ještě "neusadily". Čili právě tyto měsíce by mohly být nejmladšími objekty podobné velikosti, jež existují v naší soustavě. 

 

Triton se svou rozpolcenou tváří

 

A pak tu máme planetu Neptun, jež je pevně spjata s Kuiperovým pásem, s nímž obíhá kolem Slunce v rezonanci 2:3. Když tedy Neptun dokončí dva oběhy, celý Kuiperův pás má za sebou tři, díky čemuž je tato oblast víceméně klidná. 

 

Dříve ale Kuiperův pás obsahoval mnohem více objektů, které často zasahovaly do oblasti Neptunu a má se za to, že hmota celého pásu je nyní jen malým zlomkem toho, co bývala. V minulosti Neptun asi ztratil mnoho menších měsíců, ale získal jednu těžkotonážní náhradu - Triton, jehož historie je také z pohledu astronomů velice zajímavá. 

 

Triton totiž měl být zachycen jako jedna polovina binárního objektu, přičemž jeho druhá polovina proletěla oblastí, kde sídlily původní Neptunovy měsíce. Ty ji naplno zasáhly a oddělily od Tritonu, který byl následně obohacen jejich materiálem, jenž by jej mohl nyní tvořit až z 10 procent.

 

Nemůžeme vědět, zda některá z těchto teorií opravdu odpovídá realitě, ale než budeme moci dané měsíce přímo navštívit, jsou teorie podpořené pozorováním to nejlepší, co je k dispozici. Veškeré přeživší měsíce, které planety naší soustavy mají, však jistě měly velké štěstí, že byly navedeny na dlouhodobě stabilní oběžné dráhy, a tedy na jedné straně se nesrazily s planetami (či jejich měsíci) a na straně druhé nebyly poslány do Slunce. Stále více se ale ukazuje, že Sluneční soustava byla plná velkých objektů, které dnes už neznáme, ale snad bude možné někdy najít důkazy o jejich existenci. 

 

Zdroj: Astronomy