Astronomové pozorovali černou díru trhající na kusy hvězdu

Transiting Exoplanet Survey Satellite (TESS) americké NASA pracuje jako náhrada již dosloužilého teleskopu Kepler, takže hledá exoplanety pomocí tranzitivní metody. Nedávno ale spatřil událost ze 375 milionů světelných let vzdálené galaxie, v jejímž středu si supermasivní černá díra právě pochutnávala na hvězdě. To se označuje jako Tidal Disruption Event (TDE), čili slapové roztrhání. Astronomové měli štěstí a mohli tento jev sledovat velice detailně, samozřejmě v rámci možností TESS. 

 

 

Na neobvyklou událost, která se chystala ve vzdálené galaxii, nejdříve upozornila síť teleskopů ASAS-SN (All-Sky Automated Survey for Supernovae). Ta tak obvykle pátrá po supernovách, a tak se obsluha pochopitelně zajímá o objekty, které výrazně zvyšují svůj jas. Nejdříve šlo o upozornění astronoma Toma Holoiena, který zrovna pracoval v chilské Las Campanas Observatory. Díky němu se na danou galaxii zaměřily další teleskopy, což umožnilo zjistit i podrobnosti o složení materiálu, který unikal z trhané hvězdy. 

 

Velké štěstí přitom bylo to, že vesmírný TESS zrovna v tu dobu náhodou sledovat stejnou oblast, což umožnilo sledovat danou událost v nebývalém detailu a také potvrdit, že šlo skutečně o slapové roztrhání hvězdy. Událost dostala označení ASASSN-19bt. 

 

Díky datům z TESS také bylo možno určit, kdy přesně ASASSN-19bt začala, respektive kdy začal střed galaxie výrazněji zářit, což se nikdy dříve při podobné události nepodařilo. Astronomové se mohli vrátit o řadu týdnů zpět a sledovat, co se v galaxii dělo a zatím je závěr takový, že se mají o TDE hodně co učit. 

 

ASASSN-19bt nepatřila mezi obvyklé případy TDE už jen kvůli tomu, že se přihodila v mladé galaxii plné prachu. Začala oproti předpokladům krátkým obdobím, kdy střed galaxie vykazoval pokles teploty a jasu, než se to obrátilo a s pozoruhodně plynulým nárůstem s velice malými variacemi se jas dostal na maximum. Obvykle se přitom pozorují značné variace v jasu. Astronomové tak mají potravu pro přemýšlení. 

 

V galaxiích, jako je naše Mléčná dráha, přitom nastávají TDE jednou za deset až sto tisíc let, takže jsou poměrně vzácné a nejdou předvídat, takže je třeba mít štěstí. Je třeba prostě počkat na to, až se v některé sledované galaxii přiblíží nějaká hvězda tak blízko ke své supermasivní černé díře, že bude od ní alespoň 1 AU daleko, čili přibližně tak daleko jako Země od Slunce. Zato supernovy v galaxiích explodují v průměru jednou za sto let, ovšem i tak už astronomie zná přibližně 40 případů TDE.

 

Zdroj: Carnegiescience