Titan je krom Země jediný svět Sluneční soustavy, na jehož povrchu se dlouhodobě drží jezera naplněná tekutinami. Na Titanu to pochopitelně není voda, ale tekutý metan a pokud u nás pozorujeme vodní cyklus, pak tam jde zase o metanový cyklus, dle nějž by se dalo soudit, že ten působí na své okolí rovněž i erozí. Nicméně to, jak Titan získal svá jezera, byla vždy velká záhada a vědci se logicky zabývali právě erozí, kterou dobře znají z první ruky.
Mnohá jezera na Titanu jsou metanem naplněné SED (Sharp Edged Depressions), čili prolákliny s ostrými okraji, které právě kvůli takovým okrajům nejsou považovány za impaktní krátery, i když na ně by ukazoval často kruhový tvar. Pokud víme, pak na Zemi taková jezera vznikají v krasových oblastech, kde se za dlouhodobého působení vodní eroze propadne zem a prohlubeň se následně zaplní. V případě Titanu je tu ten problém, že se jeho kůra nemá zrovna skládat z materiálů, které by podléhaly erozi vlivem tekutého metanu, takže ten by na takový úkol neměl stačit.
SED u severního pólu Titanu
Výzkumníci si navíc všímají, že útvary SED mají navíc viditelně zvednuté okraje, což samo o sobě mluví proti teorii o erozi, která nemůže sama o sobě tvořit takový úkaz. Nicméně na Zemi máme něco podobného, co by takovým útvarům odpovídalo, a to v místech, kde se pod zemí setkala mořská voda se žhavým magmatem. Výsledkem byl obrovský tlak páry, a tedy podzemní exploze. Jen v případě Titanu pochopitelně nešlo o vodu a magma, ale o explozi nahromaděného dusíku.
Tato teorie není bezchybná, neboť u řady SED nenalezneme v okolí tolik rozmetaného materiálu, jak by se dalo čekat, ovšem toto očekávání je opět spojeno s tím, co pozorujeme na Zemi, která nemá stejné složení jako Titan. Spíše je tu otázka, jak mělo docházet k explozím dusíku. V tomto ohledu teorie počítá s tím, že kdysi mohla být přítomnost metanu v atmosféře měsíce výrazně slabší a ještě více než dnes v ní převládal dusík, kvůli němuž byly i teploty mnohem nižší. S nárůstem koncentrace metanu však rostly, což by přineslo i růst tlaku v podzemních rezervoárech dusíku a následné exploze.
Novou teorii může podpořit nebo vyvrátit mise Dragonfly americké NASA, nicméně i pokud vše půjde dobře, tento létající dron na Titan dorazí až v roce 2034.
Zdroj: Extremetech
