Sluneční systém: pořádek, který vznikl z chaosu

Jde jako obvykle o příběh hvězdy, která se zrodila z pozůstatků svých předchůdců, a to především z obrovského mračna plynu, ale i jiných materiálů. I po zrodu Slunce v jeho okolí zbyl nějaký materiál, a zatímco plyn byl slunečním větrem tlačen pryč, z těžších částic postupně vznikaly vnitřní kamenité planety. Dále pak máme plynné obry a ještě dále za "sněhovou linií" ledové obry. Tak jednoduché a snadno pochopitelné to samozřejmě není, jak ukazuje už jen hon na záhadnou devátou planetu, přítomnost velice reálného Hlavního pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem, jehož původ je nejasný a samotný Mars je ostatně podezřele malý na to, kde se nalézá. 

 

 

I to je výsledek divokého vývoje Sluneční soustavy, která se zdánlivě z pohledu krátkého lidského života ustálila do dnešního stavu. Ostatně i Země si prožila své, jak dokládá její Měsíc, který nejspíše vznikl po srážce Země s dalším objektem, což je známá teorie srážky planety Gaia (raná Země) s planetou Theia. 

To podporuje myšlenku, že planety se nerodí a nezůstávají na stejné oběžné dráze. Mohou migrovat a pak se srážet, nebo být vystřeleny pryč stejným mechanismem, který využíváme i dnes pro energeticky efektivní let sond. Jde o gravitační manévr, jejž hodlá na své cestě hojně využívat také sonda BepiColombo mířící k Merkuru. Není ani vyloučeno, že naše soustava o některou planetu zcela přišla tím, že ta získala únikovou rychlost a byla vystřelena pryč. Však už takové planety volně plující vesmírem byly nalezeny. 

 

pozice Hlavního pásu planetek, Kupierova pásu a Oortova oblaku

 

Co se týče Marsu, tomu dle jedné z teorií měl ukrást materiál samotný Jupiter. Ten v manévru nazvaném po námořnicku "velký obrat" přicestoval blízko k rodícímu se Marsu, nakrmil se materiálem z jeho okolí a pak se zase vrátil do větší vzdálenosti od Slunce. Celá teorie říká, že Jupiter za sebou blíže ke Slunci přitáhl i Saturn, než se obě planety dostaly do rezonance, která je zase postupně dostala zpět a zařídila jejich společný ještě silnější gravitační vliv na okolní objekty. Díky tomu mohl být Neptun odstrčen dále k okraji systému, čímž ten zase přitáhl blíže k sobě řadu objektů z Kuiperova pásu, které zase Jupiter svou mocnou gravitací poslal pryč zformovat až vzdálený Oortův oblak. 

 

Tato planetární škatulata by logicky měla platit i pro mnohé cizí soustavy a právě to je možná ten pravý důvod, že se našlo dost horkých Jupiterů a jiných velkých planet blízko svých hvězd, zatímco systémů podobných tomu našemu je zdokumentováno opravdu málo. Příkladem budiž Kepler-90. 

 

 

To bychom mohli velice snadno označit za falešný dojem daný tím, jaké možnosti máme při hledání exoplanet. Nejlépe se totiž nacházejí ty, které jsou velké a blízko svému Slunci, protože se zpravidla nehledají ony samotné, ale projevy jejich vlivu na hvězdu (gravitace či zastínění). Dvojníka Země či dokonce Marsu bychom mohli najít jen stěží vzhledem k jejich velikosti a délce trvání jednoho oběhu, i když superzemí se našlo už také dost. 

 

Na druhou stranu jsme opravdu v tomto případě mohli mít obrovské štěstí v tom, že Jupiter nepokračoval ve své pouti do středu systému, protože Saturn přispěchal na pomoc a obě planety se zase společně vzdálily. Kdyby se to nestalo (a pokud se to vůbec stalo), žádná planeta Merkur, Venuše, Země ani Mars by neexistovala a náš systém by se mohl pyšnit horkým Jupiterem jako řada jiných. 

 

Zdroj: Astronomy