BIOS - 1. díl: přítel, který nezradí

Zkoumali jste někdy, co vlastně znamenají všechny ty údaje a neidentifikovatelná čísla, která se vypisují během startu systému po stisknutí tlačítka Power? Hned na počátku si můžete povšimnout výpisu z firmwaru grafické karty. Můžete, ale také nemusíte - některé monitory se totiž mohou uvádět do provozního režimu až příliš dlouho a tyto informace jsou vyobrazeny na opravdu velice krátkou dobu. Tento výpis je ale víceméně zbytečný - většina z nás jistě moc dobře ví, jakou grafickou kartou jejich miláček disponuje, ne?

Další v pořadí jsou už ale informace, které se opravdu hodí. V prvé řadě se jedná o výrobce vlastního BIOSu a tzv. BIOS Release Number zachycující aktuálně použitou verzi. Následně dojde také k výpisu identifikátoru BIOS Reference Number. Tato kombinace čísel a i několika mála písmenek ve své podstatě představuje jakýsi identifikační kód, s jehož pomocí lze rozpoznat výrobce, čipset či rovnou i model použité základní desky. Dopracování se k tomuto zjištění může být ale velice složité. Každý výrobce si totiž může určovat, jakým způsobem sem tyto informace zakóduje, proto opět doporučuji použití nástrojů třetích stran (třeba již jednou zmíněného Everestu společnosti Lavalys).
Po vypsání těchto informací dochází nadále k prohledání všech rozšiřujících slotů přítomných na základní desce, zda jsou v nich instalovány nějaké přídavné a funkční karty. Ty jsou poté s pomocí jejich firmwaru samozřejmě i korektně identifikovány. Následně je ze souhrnu těchto informací vytvořeno, již v minulé kapitole zmíněné, aplikační programové rozhraní. Protože je navíc BIOS trochu lenivý, uloží všechny tyto informace, kterým se jinak říká ESCD (Extended System Configuration Data) do paměti k dalšímu použití.

A která paměť, že se k tomuto účelu využije? Nejčastěji CMOS, ale vzhledem k její poměrně maličké kapacitě může být také využito paměti typu Flash, která je na tom s velikostí řádově lépe. To, že si BIOS ESCD uloží, má hned několik výhod - především tedy tu, že je tímto postupem zaručeno, aby se již jednou přidělené systémové prostředky (IRQ, DMA, I/O) nerozhodily pokaždé jinak. Pro někoho může být výhodou i na dnešní dobu poměrně zanedbatelné zrychlení bootovacího procesu.

Pro úplnost je ještě třeba dodat, že veškeré informace obsažené v ESCD nemusí využívat pouze BIOS ale i operační systém nebo jakýkoli jiný program, jenž si je od něj vyžádá.

Já vím co s tím je - je to rozbitý!

Během bootování dochází také k proběhnutí testů POST (Power On Self Test), který připojená zařízení otestuje a zkontroluje, zda jsou přítomná všechna potřebná pro základní běh systému. V případě výskytu jakýchkoliv chyb vás o nich samozřejmě informuje a buď celý náběh zastaví, nebo bude nalezenou chybu jednoduše ignorovat. O konkrétním chování bude rozhodovat vždy pouze vaše určení v BIOSu a potom samozřejmě také charakter zjištěné závady - bez připojených pamětí RAM si ani neškrtnete.

Naprosto stejné je to se způsobem informování o nalezené závadě. Buď může dojít k výpisu chybového hlášení na obrazovku (nejčastěji) nebo s využitím instalovaného speakeru k vypípání určitého chybového kódu (tzv. beep kódů). Jedná se vždy o určitý sled dlouhých a krátkých zvukových znamení, která je posléze třeba zkonzultovat s manuálem základní desky. Typickým příkladem může být chybné vložení pamětí do jejich slotů na základní desce.

Beep kódy se mohou lišit v závislosti na každém výrobci BIOSu, ale i tak lze na internetu nalézt několik stránek, na kterých lze konkrétní popisy nalézt. Vyčerpávající seznam je všem k dispozici například na této internetové stránce a to i v seřazení podle jednotlivých výrobců BIOSů. Díky těmto stránkám se pak jednoduše dozvíte, že váš počítač, pracující s AMI Biosem a vyluzující 6 krátkých pípnutí, má problémy s kontrolérem klávesnice.

Dalším a mnohem elegantnějším způsobem, který mohou některé systémy k informování uživatele využívat, probíhá pomocí LEDek či rovnou stavových displejů. Ty mohou být umístěny přímo na tištěném spoji základní desky (PCB, Printed Circuit Board), vyvedeny v externím panelu ven ze skříně nebo v případě LEDek nejčastěji na záslepce PCI slotu. Známým se v této oblasti stal především výrobce MSI, který ke svým základním deskám již před delší dobou začal přidávat zařízení pojmenované jako D-Bracket.

D-Bracket je obyčejná záslepka se dvěma USB vývody. Její kouzlo ovšem spočívá v přítomnosti čtyř LED, s jejichž pomocí můžete identifikovat konkrétní závadu. K jejímu rozeznání je možno využít rovnou 16 různých stavových kombinací, což v praxi bohatě postačuje. Pokud dojde během bootování k závadě a následnému zatuhnutí systému, zůstane totiž aktuální stav LEDek také v tom stavu, v jakém se v okamžiku havárie nachází.

Pokud se navíc zeptám, zda dnes, v době univerzální sběrnice USB, využíváte k nějakému účelu zastaralý paralelní port, jistě většina z vás odvětí, že nikoli. Ke stejnému zjištění dospělo též hned několik výrobců základních desek, kteří je začaly z některých svých modelů houfně stahovat. Proč o tom ale zde mluvím? Pokud se podíváte například na základní desku Asus Crosshair, bude vám vše hned jasné - místo LPT portu naleznete velice užitečný stavový displej.

Dost už ale katastrofických scénářů. Co se stane v tom nejkrásnějším případě, v kterém nebudou žádné chyby nalezeny? Uživatel bude šťastný, protože se předá řízení operačnímu systému, který bude za několik málo okamžiků s pomocí jeho zavaděče brzy plně spuštěn. Těsně předtím ještě dojde u některých systémů k výpisu nejdůležitějších informací z ESCD na obrazovku. Tyto obsahují údaje o přidělených systémových zdrojích nebo instalovaných zařízeních jako např. pevném disku či procesoru. Pro úplnost ještě dodám, že se dnes již nejedná o pravidlo, a tak je u některých modelů základních desek budeme vyhlížet zcela marně.