BIOS - 1. díl: přítel, který nezradí

Už jste si po zapnutí počítače někdy povšimli tradičního hlášení Hit Del to Run Setup, ale doposud jste neměli dostatek odvahy k vyzkoušení této klávesy? Zkuste to! Po jejím stisknutí se před vámi objeví obrazovka tolik opěvovaného prográmku Setup.

Inicializační klávesou samozřejmě ale nemusí být pouze tlačítko Delete, i když jím téměř v 90% případů stolních počítačů skutečně je. U notebooků se může jednat například o klávesu F2 (Dell Latitude) či nějakou úplně jinou. U základních desek, které již nejsou zrovna nejmladší, se navíc může jednat klidně i o nějakou klávesovou kombinaci, např. Ctrl+Esc. Doporučuji vždy hledat konkrétní výzvu a řídit se podle ní. Pokud je na vás počítač během bootu příliš rychlý, můžete vždy použít tlačítko Pause, kterým celý náběh dočasně pozastavíte.

Je třeba ale mít na paměti, že někteří výrobci prozíravě neposkytují úplným začátečníkům plnou kontrolu nad všemi možnostmi nastavení. Typickým příkladem může být například firma Gigabyte, jejíž některé modely se vyznačují tím, že na vás po vstupu do BIOSu bude čekat pouze jeho "funkčně ořezaná" podoba, která nedovolí začátečníkům provést změny, které by mohly vést k nestabilitě či dokonce i celkové nefunkčnosti systému.

Po otevření základní nabídky programu Setup ale stačí stisknout některou z mnoha možných klávesových zkratek (pro desky Gigabyte nejčastěji Ctrl + F1) a hned vám bude umožněna plná kontrola nad všemi možnostmi nastavení. V takových případech tedy opět doporučuji menší poradu s manuálem základní desky.

Ovládání samotného BIOSu zde nemá asi cenu příliš řešit, protože dnes probíhá vždy pomocí klasického kurzorového kříže a standardních kláves Enter pro potvrzení či Esc, jehož stiskem konkrétní volbu povětšinou zrušíte. U některých starých modelů (a samozřejmě také notebooků) se můžete ještě setkat s naprosto rozdílným ovládáním, které ale bývá vždy názorně vysvětleno v nějakém informačním postranním sloupci a tudíž se opět není čeho obávat.

Kromě typu Setupu, který zde vidíte na obrázku, se můžete setkat i s tzv. svislou variantou (především u značkových počítačů Dell nebo HP ale také např. u desky Asus M2N-E a dalších). Tato odrůda je charakterizována horizontálním menu ve vrchní části obrazovky a její ovládání se velice podobá provozování klasických aplikací pro operační systém MS-DOS, na který někteří jistě nostalgicky stále vzpomínáme.

V menu Setupu se můžeme setkat s velkým výčtem konfiguračních menu. To, o jaké se bude konkrétně jednat, závisí opět pouze na výrobci BIOSu či rovnou celé základní desky. Některé ale mají ustálená pojmenování, a proto se je zde pokusím trochu přiblížit:

Standard CMOS Setup (Standard CMOS Features, Main) je tou nejběžnější z nich a její pomocí můžete nastavovat ty nejzákladnější parametry základní desky včetně konfigurace pevných disků, změny času či sledování několika mála informací o systému (velikost operační paměti RAM). Pro úplnost se ještě hodí uvést, že ke konfiguraci pevných disků u velice starých desek sloužila speciální nabídka hlavního menu (IDE HDD Autodetection).

Na toto menu trochu navazuje též to následující pojmenované jako Advanced CMOS Setup (Advanced CMOS Features, Boot). S jeho pomocí budete moci nastavovat pokročilejší vlastnosti základní desky nebo rovnou centrálního procesoru (cache, Hyper-Threading). Nejdůležitější je si však pamatovat, že právě zde je možné nastavit, z kterého disku budete chtít vlastně zavést operační systém.

Nabídka Advanced Chipset Setup (Chipset Features Setup, Advanced) je již poměrně jiné kafe a v jejím prostředí se může do celkové euforie dostat téměř každý hračička. Ten zde totiž může experimentovat i s takovými lahůdkami, jakými je časování operačních pamětí nebo konfigurace dalších různě pokročilých technik (kešování, stínování, Hyper-Threading). V tomto menu mohou být přítomné i další volby sloužící k vyladění počítače a jeho maximálnímu přetaktování včetně detailního nastavení napájecích napětí.

U některých BIOSů jsou ale tyto volby vyčleněny do nabídky jiné, jejíž název se opět s každým výrobcem velmi odlišuje. Nejčastěji se jedná o spojení slov Frequency/Voltage Configuration ale za sebe musím říci, že téměř všechny desky, se kterými jsem se dosud setkal, ji měli také jinak označenu. Je zajímavé, že se název tohoto menu může, a to naprosto nepochopitelně, různit též u modelů stejného výrobce.



Protože se v BIOSu dá nastavovat i lehká konfigurace šetřících režimů, nalezneme zde další položku menu s přiléhavým názvem Power Management (Power). Zde můžeme jednoduše povolovat události, po jejichž příchodu bude počítač probuzen z některého z šetřících režimů či rozhodovat o přítomnosti technologie ACPI (Advanced Configuration and Power Interface) v systému.

Již tolikrát zmíněné přidělování systémových zdrojů je naopak možné provádět z nabídky PNP/PCI Configuration (PCIPnP, Advanced, Miscellaneous Control). Je ovšem otázkou, zda nám to v součinnosti s novým operačním systémem vůbec k něčemu bude. Jak již zde bylo řečeno, dnešní OS si do této věci příliš povídat nenechají.

Další z velmi důležitých systémových menu je bezesporu to s pojmenováním Integrated Peripherals, jejíž položky můžeme najít u svislého Setupu také v nabídce Advanced. Zde je uživateli dovoleno jednoduše rozhodovat o povolení či zakázání různých integrovaných portů. Pokud tedy bude chtít zakázat sériový port, zapnout integrovanou zvukovou kartu či nastavit režim diskového pole RAID, bude muset navštívit právě tuto část BIOSu.

O zdraví vašeho počítače se zase dozvíte vše potřebné v menu PC Health Status (HW Monitor,...). Sledovat zde můžete mnoho faktorů včetně napětí na jednotlivých napájecích větvích, aktuálních otáček ventilátorů nebo teplot různých částí vašeho počítače. Většinou zde bývá k dispozici i několik položek pro určení, jakým způsobem se má zachovat inteligentní řízení otáček ventilátorů (pokud jím vaše deska disponuje), nebo zda chcete být informováni o neautorizovaném otevření skříně počítače.

V neposlední řadě můžete z hlavního menu též nahrát do paměti (a přepsat tak svá dosavadní nastavení) základní či optimalizovanou konfiguraci zpracovanou výrobcem. Základní (Load Setup Defaults, Load Fail-Safe Defaults) se hodí pokud začnou být s počítačem nějaké problémy a vy tušíte, že se chyba skrývá právě někde ve špatném nastavení systému BIOS.

Naproti tomu optimální konfigurace (High Performance Defaults, Load Optimized Defaults, Top Performance) slouží k "maximálnímu" zvýšení výkonu počítače, čehož se docílí tak, že se téměř ve všech klíčových položkách nastaví velmi agresivních hodnot - nikde ale není zaručeno, že je váš počítač také ustojí. Je jasné, že oba druhy těchto základních nastavení bývají často uloženy společně s celým systémem BIOS na společném čipu paměti ROM.

Dále zde můžete nastavovat přístupová hesla k ochraně buď BIOSu nebo rovnou celého počítače (Set Supervisor Password a Set User Password). V systému tedy existují dvě na sobě nezávislá hesla a počítač spustíte zadáním kteréhokoliv z nich. Rozdíl je až pokud heslo nastavíte pro přístup do programu Setup. Uživatelské heslo totiž nedovoluje provádět žádná nastavení, kromě vytvoření nové podoby tohoto hesla. S využitím hesla "Supervisor" obdržíte plný přístup ke všem konfiguračním položkám.

Desky DFI navíc disponují další zajímavou obrazovkou CMOS Reloaded, která vám umožní uložit kteroukoli konfiguraci jako šablonu, zazálohovat ji a posléze ji opět načíst ze zálohy. Pro více informací o ní prosím otočte na následující kapitolu.

Výrobce Gigabyte zase u svých desek disponujících technologií Dual BIOS umožňuje z hlavního menu určit, zda se má BIOS načíst z primárního či záložního čipu. Vstup do této nabídky vede přes položku Dual Bios/Q-Flash. U Asusu zase můžete s pomocí menu Tools počítač využívat třeba i jako budík a vstávat podle něho do práce. Již nikdy se vám už nestane, že byste do práce nevstali. Vstanete vždy. Jen nezaručuji, že u rozjetého počítače nestrávíte příliš mnoho času a ve finále nedorazíte ještě později :-).

U těch nejstarších desek se navíc můžete setkat s položkou, která zabezpečí provedení nízkoúrovňového formátování (Low Level Format, LLF) pevného disku. Nutno ovšem říci, že u dnešních pevných disků se tato zvláštní operace již pěknou řádku let vůbec nepraktikuje a ani není valnou většinou výrobců doporučována. Poslední disky, u kterých se prováděla, tak měly v souhrnu pouhých několik málo megabajtů vlastní kapacity - tudíž byly opravdu velice staré.

Možná namítnete, že některé systémové nástroje pro konfiguraci pevných disků, RAID polí či jiné utility, stále nabízejí ve svém menu možnost provedení LLF a budete mít ve svém tvrzení pravdu. O skutečné formátování nízké úrovně se ale opravdu nejedná. Jde pouze o otestování celého povrchu disku za účelem nalezení chybných sektorů, které jsou následně přemapovány do záložní oblasti pevného disku, kde již nebudou dále využívány. Tyto sektory bohužel ale mají tendenci množit se a tudíž všem vřele doporučuji při výskytu těchto problémů okamžitě pokukovat po disku novém.

Skutečný LLF je vždy proveden pouze na úplně novém disku během jeho výroby. Při této operaci jsou na každou plotnu zapsány potřebné značky určující počátek a konec datové stopy a samozřejmě také všech sektorů. Po dokončení této práce je dále celý disk otestován vhodným testovacím programem podle preferencí jednotlivých výrobců.

Tato termínová nepřesnost možná vznikla v minulosti ve snaze odlišit LLF od formátování vysoké úrovně, jež je tradičně dostupné přímo z použitého operačního systému. Tento High Level Format slouží k vytvoření vlastních diskových struktur - tedy Master Boot Recordu, Partiton Table, Boot Sectoru či rovnou celého souborového systému (FAT, NTFS, linuxový Ext2 a mnohé další).

Pokud tedy máte ve vašem stařičkém BIOSu tuto položku ještě stále přítomnu a váš počítač nefiguruje v muzeu pouze jako výstavní kousek, rozhodně nedoporučuji LLF vůbec zkoušet. Během jeho průběhu totiž nejen přijdete o data, ale při výskytu jakékoliv chyby může dojít též k poruše samotného pevného disku.

Konečně pro ukončení práce s programem Setup a uložení provedených změn do paměti CMOS slouží položka Save & Exit Setup. Pro ukončení bez uložení použijete řádek Exit Setup Without Saving.