Orbita je čím dál plnější a odborníci hledají rychlé řešení řízení provozu
20.1.2017, Jan Vítek, aktualita
Dá se říci, že do vesmíru už dnes létá kde kdo, čímž prudce roste i využití především nízké oběžné dráhy, která je plná satelitů a bohužel také smetí. Experti si uvědomují, že tento problém je třeba bezodkladně řešit.
NASA samotná se chystá nízkou orbitu opustit a přenechat ji soukromníkům, což znamená, že především oni samotní se budou muset postarat o to, aby její využití bylo bezpečné a aby se řádně sledoval pohyb satelitů a různého smetí. Je třeba tak nejdříve nalézt odpovědi na celou řadu otázek, na čemž se shodli experti na nedávné konferenci American Institute of Aeronautics and Astronautics Science and Technology Forum, které se zúčastnili také lidé jako George Nield z FAA (Federal Aviation Administration) a jiní. Nield uvedl, že je třeba co nejdříve jednat, neboť jde o velice komplexní problém.
Jedna z dílčích věcí k vyřešení je samotný sběr dat, jak poukázal Mike Gazarik z Ball Aerospace. Ten se ptal, zda je budeme získávat ze země, nebo z vesmíru a zda budou sloužit jen jednotlivým národům, nebo celému světu. Uznal však, že řešit národnosti a hranice s ohledem na pohyb objektů vesmírem je složité. Donald Greiman ze Schafer Corporation poukazoval na nutnost vytvořit obecné zařízení podobné třeba radarům sledujícím provoz ve vzduchu, které umožní zemím podrobně vidět, co ostatní dělají ve vesmíru.
K tomu se vyjádřila bývala astronautka Susan Helms, která dosáhla v letectvu hodnosti generálporučice a je seznámena s pokročilou radarovou technikou armád USA. Ta sdělila, že Ministerstvo obrany sice má velice schopné radary, ale ty v žádném případě nemohou něco takového zajistit v použitelné podobě. Přihodila k tomu příhodu, v níž se jisté dva satelity dostaly k sobě tak blízko, že hrozila jejich srážka. To ovšem nešlo předem potvrdit a jediné, co mohla obsluha dělat, bylo jejich další sledování radarem, které jediné mohlo ukázat, zda ke srážce došlo, nebo ne. Čili v tomto případě jde o podobnou věc jako předpovídání počasí. V ideálním případě můžeme s dostatečným předstihem říci, že srážka objektů na orbitě hrozí, ale zda opravdu nastala, to se ukáže až pak. Jenomže v dané příhodě šlo spíše o obdobu tornáda, které se zjevilo zničeho nic, a tak to bývá ve většině případů, neboť nikdo nesleduje pomocí radarů celý blízký prostor kolem Země.
No a i kdyby byla dostupná potřebná data, je tu další problém s jejich překladem do užitečné podoby, jak poukázal Greiman. Dle něj se v roce 2014 objevilo na 670.000 varování a systém Space Fence amerického letectva k tomu ještě významně přispěje. Bude tak zapotřebí najít nové cesty, jak je efektivně využívat.
Tím to samozřejmě nekončí. Dejme tomu, že hrozí srážka dvou satelitů různých zemí/společností. Pak bude nutné vytvořit mezinárodní pravidla podobná těm v lodní přepravě. Kdo a na základě čeho bude nucen změnit směr letu a jak budou jednotlivé strany mezi sebou komunikovat? To je navíc problém i samotných zemí, neboť ani v USA nemá žádný úřad pravomoc donutit soukromý subjekt k tomu, aby změnil kurs svého satelitu. Tato pravidla se navíc musí vytvořit velice rychle právě třeba oproti námořním, jež se vyvíjela celá století. Uvažuje se tak o vytvoření celosvětového úřadu s potřebnou autoritou pro řízení provozu ve vesmíru, což v kombinaci s nutností rychlého jednání vypadá na velice zajímavý podnik.
Zdroj: Space.com
Jedna z dílčích věcí k vyřešení je samotný sběr dat, jak poukázal Mike Gazarik z Ball Aerospace. Ten se ptal, zda je budeme získávat ze země, nebo z vesmíru a zda budou sloužit jen jednotlivým národům, nebo celému světu. Uznal však, že řešit národnosti a hranice s ohledem na pohyb objektů vesmírem je složité. Donald Greiman ze Schafer Corporation poukazoval na nutnost vytvořit obecné zařízení podobné třeba radarům sledujícím provoz ve vzduchu, které umožní zemím podrobně vidět, co ostatní dělají ve vesmíru.
K tomu se vyjádřila bývala astronautka Susan Helms, která dosáhla v letectvu hodnosti generálporučice a je seznámena s pokročilou radarovou technikou armád USA. Ta sdělila, že Ministerstvo obrany sice má velice schopné radary, ale ty v žádném případě nemohou něco takového zajistit v použitelné podobě. Přihodila k tomu příhodu, v níž se jisté dva satelity dostaly k sobě tak blízko, že hrozila jejich srážka. To ovšem nešlo předem potvrdit a jediné, co mohla obsluha dělat, bylo jejich další sledování radarem, které jediné mohlo ukázat, zda ke srážce došlo, nebo ne. Čili v tomto případě jde o podobnou věc jako předpovídání počasí. V ideálním případě můžeme s dostatečným předstihem říci, že srážka objektů na orbitě hrozí, ale zda opravdu nastala, to se ukáže až pak. Jenomže v dané příhodě šlo spíše o obdobu tornáda, které se zjevilo zničeho nic, a tak to bývá ve většině případů, neboť nikdo nesleduje pomocí radarů celý blízký prostor kolem Země.
No a i kdyby byla dostupná potřebná data, je tu další problém s jejich překladem do užitečné podoby, jak poukázal Greiman. Dle něj se v roce 2014 objevilo na 670.000 varování a systém Space Fence amerického letectva k tomu ještě významně přispěje. Bude tak zapotřebí najít nové cesty, jak je efektivně využívat.
Tím to samozřejmě nekončí. Dejme tomu, že hrozí srážka dvou satelitů různých zemí/společností. Pak bude nutné vytvořit mezinárodní pravidla podobná těm v lodní přepravě. Kdo a na základě čeho bude nucen změnit směr letu a jak budou jednotlivé strany mezi sebou komunikovat? To je navíc problém i samotných zemí, neboť ani v USA nemá žádný úřad pravomoc donutit soukromý subjekt k tomu, aby změnil kurs svého satelitu. Tato pravidla se navíc musí vytvořit velice rychle právě třeba oproti námořním, jež se vyvíjela celá století. Uvažuje se tak o vytvoření celosvětového úřadu s potřebnou autoritou pro řízení provozu ve vesmíru, což v kombinaci s nutností rychlého jednání vypadá na velice zajímavý podnik.
Zdroj: Space.com
