Jak viděla NASA cestu na Mars v 50. letech?
2.6.2016, Jan Vítek, aktualita
V padesátých letech minulého století byly vesmírné programy USA i SSSR teprve v plenkách, ale rapidní vývoj dovoloval tehdejším agenturám dívat se do budoucna s optimismem. Jak si tehdy NASA představovala, že proběhne cesta na Mars?
Na to se můžeme podívat v krátkém videu, které nám může posloužit jako reflexe toho, jak si lidé představovali objevování vesmíru krátce poté, co se podařilo dostat člověkem vyrobený objekt na jeho okraj. Není divu, že pod vlivem pozoruhodného technického pokroku první poloviny 20. století byly vyhlídky tak optimistické, že je to z dnešního hlediska možná až směšné. Však NASA byla sama založena v roce 1958 a vypustila svou první sondu Pioneer 1, která se nedokázala dostat na oběžnou dráhu Měsíce a už tehdy zveřejnila film, který popisoval výlet k Marsu. Ten měl být uskutečněn především s využitím tehdy velice aktuální technologie, a to štěpení atomu. Jenomže nakonec se nukleární pohon nikdy nestal skutečností a přinejlepším se podobná technologie využívá jako zdroj energie a tepla.
Na konci 50. let ale ještě s nukleárním pohonem počítali, a to ve vícestupňových raketách. Jaký byl tedy jeden ze způsobů, jak dostat lidi na Mars? Uvažovalo se o využití raket Saturn 5 pro vynesení protřebných dílů celého vesmírného plavidla na oběžnou dráhu Země. První stupně plavidla byly určeny k odpoutání se od přitažlivosti Země a akceleraci při cestě na Mars, jež měla trvat cca 200 dní, což odpovídá tomu, s čím se počítá i dnes. První stupně plavidla se měly po svém vyhoření odpoutat a navést ke Slunci.
Po cca sedmi měsících cesty se mělo plavidlo s pomocí trysek otočit a využít další nukleární motor ke svému zpomalení a navedení na oběžnou dráhu Marsu. Využitý druhý stupeň by byl naveden na vyšší orbitu a samotná vesmírná loď na nižší. Od této lodi by se odpoutal samotný přistávací modul, který si v té době představovali podobně, jako později vypadal i Lunar Lander, z nějž Armstrong sestoupil na povrch Měsíce a ve videu také najdete pásové vozidlo pro astronauty, které připomene zase Lunar Rover. Zajímavé je, že i přistávací modul na Marsu měl pod sebou podobně jako Lunar Lander nechat základnu a vrátit se na oběžnou dráhu a jednoho hned napadne, zda by na to vůbec mohl mít potřebný výkon.
Na orbitě by se astronauti přesunuli do čekající lodi a ta by zažehla již v pořadí třetí nukleární stupeň, který by se také po vyhoření odpojil a blízko Země by se astronauti ze zbytku lodi přesunuli do přistávacího modulu, zpomalili pomocí raketových motorů a vstoupili do atmosféry Země. Vědci si tehdy samozřejmě uvědomovali, že tu je celá řada problémů pro vyřešení, jako systémy podpory života, přesná navigace, komunikační systémy nebo zdroje energie. Na první místo v žebříčku ale dali pohon pro cestu tam a zpět, a tím měl být nukleární motor, dnes mrtvá technologie. Na řadu dalších věcí k vyřešení lidstvo ale přišlo až poté, co se úspěšně a dlouhodobě dokázalo usídlit na oběžné dráze Země.
Zdroj: Astronomy, NASA
- Lidstvo a Mars: bůh války, záhada i technologická výzva
- Lidstvo na Marsu: cesta k soběstačnosti ve vesmíru
NASA skutečně zkoumala možnosti nukleárního pohonu, a to v rámci projektu NERVA (Nuclear Engine for Rocket Vehicle Application), který byl ale v 70. letech zrušen, neboť ztratil politickou podporu kvůli neochotě financovat něco tak náročného jako výlet k Marsu. Samotná technologie ale už byla víceméně funkční a zlepšovala se.
Na konci 50. let ale ještě s nukleárním pohonem počítali, a to ve vícestupňových raketách. Jaký byl tedy jeden ze způsobů, jak dostat lidi na Mars? Uvažovalo se o využití raket Saturn 5 pro vynesení protřebných dílů celého vesmírného plavidla na oběžnou dráhu Země. První stupně plavidla byly určeny k odpoutání se od přitažlivosti Země a akceleraci při cestě na Mars, jež měla trvat cca 200 dní, což odpovídá tomu, s čím se počítá i dnes. První stupně plavidla se měly po svém vyhoření odpoutat a navést ke Slunci.
Po cca sedmi měsících cesty se mělo plavidlo s pomocí trysek otočit a využít další nukleární motor ke svému zpomalení a navedení na oběžnou dráhu Marsu. Využitý druhý stupeň by byl naveden na vyšší orbitu a samotná vesmírná loď na nižší. Od této lodi by se odpoutal samotný přistávací modul, který si v té době představovali podobně, jako později vypadal i Lunar Lander, z nějž Armstrong sestoupil na povrch Měsíce a ve videu také najdete pásové vozidlo pro astronauty, které připomene zase Lunar Rover. Zajímavé je, že i přistávací modul na Marsu měl pod sebou podobně jako Lunar Lander nechat základnu a vrátit se na oběžnou dráhu a jednoho hned napadne, zda by na to vůbec mohl mít potřebný výkon.
Na orbitě by se astronauti přesunuli do čekající lodi a ta by zažehla již v pořadí třetí nukleární stupeň, který by se také po vyhoření odpojil a blízko Země by se astronauti ze zbytku lodi přesunuli do přistávacího modulu, zpomalili pomocí raketových motorů a vstoupili do atmosféry Země. Vědci si tehdy samozřejmě uvědomovali, že tu je celá řada problémů pro vyřešení, jako systémy podpory života, přesná navigace, komunikační systémy nebo zdroje energie. Na první místo v žebříčku ale dali pohon pro cestu tam a zpět, a tím měl být nukleární motor, dnes mrtvá technologie. Na řadu dalších věcí k vyřešení lidstvo ale přišlo až poté, co se úspěšně a dlouhodobě dokázalo usídlit na oběžné dráze Země.
Zdroj: Astronomy, NASA
