Lidstvo na Marsu: cesta k soběstačnosti ve vesmíru

Mars Exploration Program (MEP)

Co bude tedy dále poté, co na Marsu začnou jezdit nová vozítka a třeba zjistí, že na něm někdy byl život? To jistě zavládne senzace, někdo bude nadšen a někdo třeba zase zklamán, pokud jde o příznivce teorie Velkého filtru. Obecně se ale očekává, že nastane doba příprav pro vyslání lidské posádky, která ale na druhou stranu probíhá již od roku 1993, kdy byl představen Mars Exploration Program.
Ten totiž zaštiťuje veškeré snahy NASA o prozkoumání Marsu, a tak pod něj spadají i aktuální a budoucí rovery. Má také čtyři cíle, a to popsat klima na Marsu, popsat jeho geologii, zjistit přítomnost života (aktuální či v minulosti) a konečně připravit se na vyslání lidské expedice. Tento program tak spolkl již mnoho miliard dolarů, však pouze mise Curiosity překročila rozpočet 2,5 miliard a program Mars sample return chystaný ve spolupráci s ESA by měl stát dvakrát tolik. Této mise se ale naštěstí nedotkly minulé škrty a naopak dostala prioritu, zatímco takový Mars Science Orbiter chystaný na tento rok byl rovnou zrušen a některé jeho přístroje využije evropský ExoMars Trace Gas Orbiter.

Dnes už také nemluvíme o původním MEP, ale o programu Mars Next Generation. Ten nastoupil v reakci na provedené škrty v NASA.

Další krok: Mars sample return

Jako příští výzvu tak můžeme vidět misi, jejímž úkolem je poprvé doletět na povrch Marsu a zpět, abychom si mohli sami prozkoumat vzorky půdy. Výhoda je pochopitelně ta, že vzorky by byly pečlivě prozkoumány v laboratořích, které mají nesrovnatelně větší možnosti než palubní přístroje vozítek. Tato mise se tedy těší velké podpoře, neboť se očekává, že zisk bude z vědeckého hlediska obrovský vzhledem k tomu, že rozbor na Zemi by zodpověděl mnoho otázek. Skupina MEPAG (Mars Exploration Program Analysis Group) ustanovená NASA již v roce 2006 dala dohromady seznam 55 vědeckých úkolů pro průzkum Marsu, z nichž by mise tohoto typu dokázala zodpovědět celou polovinu, což mluví samo za sebe.
Jde ale také o typ mise, o němž se mluví již dlouho, ale zatím se nikdy nedostal za fázi plánování. Nyní ale je přeci jen velká šance na úspěch, protože své plány má nejen NASA s ESA, ale také Rusové a Číňané. Pro NASA má přitom jít o podnik s nejvyšší prioritou pro příští období, i když tomu její nedávné kroky moc nenasvědčují.

Už před lety byl také zmíněn koncept SCIM, v jehož rámci by se využil podobný způsob sběru materiálu, jaký byl využit třeba u sondy Stardust. SCIM by ale neproletěl ohonem komety, ale atmosférou Marsu, nasbíral z ní částice prachu a pak se otočil a letěl zpět na Zemi. Takový způsob by byl mnohem snazší a levnější, ale prach z atmosféry a vybraný vzorek půdy, to je přeci jen něco zcela odlišného. SCIM navíc také zůstal jen u konceptu.

Co mají tedy NASA a ESA za lubem? Základem byl úspěch mise ExoMars, jejímž konečným cílem je dopravit vzorky na Zemi. Dříve se mluvilo o tom, že by se tak mohlo stát již v letech 2020 až 2022, jenomže NASA se z projektu ExoMars stáhla, což tuto misi odložilo na neurčito. Zrušen byl totiž projekt MAX-C (Mars Astrobiology Explorer-Cacher), tedy rover, který měl letět společně s ExoMars a mimo jiné měl za úkol nasbírat vzorky, jež by byly nějakým budoucím zařízením odeslány k nám.
Nicméně NASA v roce 2012 zveřejnila vlastní studie, které zkoumají možnost uskutečnění takového plánu s využitím jedné, dvou nebo tří misí. Pokud by mělo jít o jednu, pak je očividným problémem vyslat jednou raketou všechna potřebná zařízení pro přistání, sběr a odeslání vzorků. Zde by bylo třeba využít iontový pohon, pravděpodobně typ HET (Hallův motor), který se používá pro pohon sond. Výhoda je také očividná: rychlost.

Dvě mise by od sebe dělilo období čtyř let, přičemž v první fázi by byl vyslán satelit a druhá fáze by byla stejná jako v případě předchozího způsobu, možná tedy s tím rozdílem, že návrat vzorků by zajistil satelit. V případě třech misí by se využil rover typu MAX-C, který by po povrchu Marsu jezdil přinejmenším 500 dní a hledal vhodné vzorky. Čtyři roky po něm by odstartovaly dvě rakety, jedna se satelitem a druhá se speciální platformou, která by musela přistát blízko roveru, aby od něj mohla převzít nádobu se vzorky a odeslat ji. Takový způsob je nejnákladnější a časově nejnáročnější, ale zato by si v NASA mohli pečlivě vybrat vzorky a jejich odeslání by bylo snazší a bezpečnější. Nic určitého ale zatím není známo a může se stát, že ve 20. letech se některá z misí uskuteční, nebo se provede jen sběr vzorků pro odeslání lidskou posádkou a možné je i to, že z toho nebude provedeno vůbec nic.

Rusové mají svůj vlastní program pod názvem Mars-Grunt (nebo také Expedition-M). V původním záměru bylo vyslat robota s návratovým modulem v polovině 20. let. Vzhledem k tomu, že i na tomto programu by měl spolupracovat Lavočkin, tak lze očekávat, že se využije stejný či podobný způsob přistání s padáky a brzdicími raketami. Stacionární robot by na Marsu posbíral vzorky, umístil je do rakety, jež by se spojila s družicí a ta by poté pokračovala k Zemi.

Čína hodlá své vzorky získat do roku 2030 a pak je tu ještě Japonsko, které si zvolilo menší cíl pro sběr vzorků, a sice jeden z měsíců Phobos a Deimos.
Zvláštní pozornost je pak věnována tématu nebezpečí kontaminace. Toto riziko je samo o sobě velice malé, ovšem NASA nechce nic ponechat náhodě ani z hlediska veřejného mínění a ubezpečuje, že se vzorky bude nakládáno stejně jako s biologicky nebezpečným materiálem. Cílem prý je, aby nebezpečí úniku byť jen jediné částečky z Marsu bylo menší než jedna ku milionu. Pro přijetí vzorků by tak bylo postaveno celé nové zařízení s nejvyšší úrovní biologického zabezpečení, která se vyžaduje třeba při nakládání s virem Ebola.