Nevidomí dokáží použít zrakovou kůru pro provádění počtů
21.9.2016, Jan Vítek, aktualita
Marina Bedny z univerzity Johna Hopkinse zveřejnila závěry studie, dle níž dokáží lidé, kteří se již narodili jako nevidomí, využívat svou zrakovou část mozkové kůry pro provádění počtů. Dokazuje to další schopnosti mozku, jak se přizpůsobit.
Už starší studie mozku lidí a zvířat ukázaly, že pokud je nějaký smysl oslabený nebo rovnou zcela nefunkční, dokáže příslušná část mozku začít zpracovávat vstup jiného smyslu, čímž jeho schopnosti posílí. Nevidomí se tak dokáží lépe orientovat v prostoru pouze s pomocí svého sluchu a jsou také případy, kdy se někdo naučil využívat svůj osobní sonar. Luskáním prstu a posloucháním tak dokázal určit, v jakém prostředí se nachází a kde jsou překážky. Stejně tak dokáží nevidomí využívat svou zrakovou mozkovou kůru, která se zapojí při čtení braillova písma a hluchá zvířata dokáží naopak využít část mozku zpracovávající sluchové vjemy pro prostorové vnímání objektů.
Nyní jde ale přeci jen o něco jiného. Marina Bedny z Johns Hopkins University chtěla se svými spolupracovníky vědět, jak daleko dokáže tato změna orientace mozkových částí dojít. Zvolena byla matematika, která má se smysly pramalou spojitost. Pomocí funkční magnetické rezonance bylo zkoumáno 17 lidí, kteří se již narodili nevidomí, a dále 18 zcela zdravých lidí. Ukázalo se, že při čtení vět s matematickými úlohami se u obou skupin "rozsvítila" okcipitální oblast mají na starosti zpracování zrakových vjemů. To je logické, když je k tomu třeba číst, a tedy využívat zrak a v případě čtení braillova písma je to také už známá věc. Jenomže nevidomí pak zapojili stejnou oblast i při samotném přemýšlení a řešení matematické úlohy, což u nepostižených jedinců vůbec nenastalo. Okcipitální oblast pak byla u nevidomých se vzrůstající obtížností úloh vytížena stále více, takže spojitost je vcelku zřejmá.
Studie tak ukazuje, že mozek je daleko více přizpůsobivý, než se dosud myslelo a téměř až modulární. Navíc se zjistilo, že zraková kůra se u lidí od narození nevidomých vyvíjí zcela normálně, a je tak evidentně běžně zapojována a už vůbec nezakrňuje. Studie ale už nezkoumá, zda jsou tedy nevidomí lidé v řešení matematických úloh lepší než vidomí, když zapojují větší část mozku. Je ale naděje, že někdy v budoucnu bude možné převést funkce z poškozených částí mozku do zdravých, neboť "pokud náše zraková kůra může sloužit k počtům, v principu můžeme jakoukoliv část mozku využít k čemukoliv". Zatím tedy pouze v principu a teoreticky.
Zdroj: PNAS.org
Nyní jde ale přeci jen o něco jiného. Marina Bedny z Johns Hopkins University chtěla se svými spolupracovníky vědět, jak daleko dokáže tato změna orientace mozkových částí dojít. Zvolena byla matematika, která má se smysly pramalou spojitost. Pomocí funkční magnetické rezonance bylo zkoumáno 17 lidí, kteří se již narodili nevidomí, a dále 18 zcela zdravých lidí. Ukázalo se, že při čtení vět s matematickými úlohami se u obou skupin "rozsvítila" okcipitální oblast mají na starosti zpracování zrakových vjemů. To je logické, když je k tomu třeba číst, a tedy využívat zrak a v případě čtení braillova písma je to také už známá věc. Jenomže nevidomí pak zapojili stejnou oblast i při samotném přemýšlení a řešení matematické úlohy, což u nepostižených jedinců vůbec nenastalo. Okcipitální oblast pak byla u nevidomých se vzrůstající obtížností úloh vytížena stále více, takže spojitost je vcelku zřejmá.
Studie tak ukazuje, že mozek je daleko více přizpůsobivý, než se dosud myslelo a téměř až modulární. Navíc se zjistilo, že zraková kůra se u lidí od narození nevidomých vyvíjí zcela normálně, a je tak evidentně běžně zapojována a už vůbec nezakrňuje. Studie ale už nezkoumá, zda jsou tedy nevidomí lidé v řešení matematických úloh lepší než vidomí, když zapojují větší část mozku. Je ale naděje, že někdy v budoucnu bude možné převést funkce z poškozených částí mozku do zdravých, neboť "pokud náše zraková kůra může sloužit k počtům, v principu můžeme jakoukoliv část mozku využít k čemukoliv". Zatím tedy pouze v principu a teoreticky.
Zdroj: PNAS.org
