Astronomové zazoomovali na výtrysk z černé díry v jiné galaxii

Jak je dobře známo, většina galaxií má ve svém středu supermasivní černou díru o hmotnosti milionů až miliard Sluncí. Ony samotné vidět nejsou, ale zaznamenat jde kolem vířící materiál a pak i ten, který je odvržen v podobě masivních výtrysků plazmy putujících vysokou rychlostí pryč. Právě těmto výtryskům astronomové dosud pořádně nerozumí a právě proto se na jeden takový zaměřily teleskopy umístěné na Zemi i v blízkém vesmíru, díky čemuž byl v podstatě vytvořen jeden velký teleskop větší než naše planeta. 

 

 

Koláž ukazuje kombinaci pozemských a vesmírných zařízení a snímek vpravo, který nám přinesly. Jde o (poměrně) velice malou oblast supermasivní černé díry v galaxii NGC 1275 (známá také jako Perseus A nebo 3C 84). Na daném snímku se samotná díra nachází v jasné zeleno-žluté oblasti nahoře a tryská z ní plasma do dálky přibližně třech světelných let.

 

NGC 1275 je součástí galaktické kupy Perseus a je od nás vzdálená asi 230 milionů světelných let, takže zachycení detailu s rozlišením na pouhé desetiny světelného roku je pozoruhodný výkon. Daná galaxie se řadí mezi Seyfertovy, což znamená, že má aktivní jádro. Jinými slovy se její supermasivní černá díra z našeho pohledu právě "krmí", což právě umožnilo, že můžeme vůbec pozorovat výtrysk plazmy. Ten je přitom v tomto případě velmi mladý a astronomové udávají, že je zachytili už v oblasti 12 světelných dní od prostoru samotné černé díry. 

 

 

Mluví přitom o ergosféře, která zabírá protáhlou oblast u rotujících černých děr, v níž už je sám prostor strháván do rotačního pohybu. Tato oblast je ještě před horizontem událostí, takže z ní světlo i částice ještě mohou unikat, pokud mají dostatečnou energii, a tu plazma ve výtryscích má. 

 

Astronomy překvapilo, že vzniklý výtrysk je výrazně širší než to, co ukazovaly jejich simulace a celé toto pozorování napovídá, že by vyfocený výtrysk mohl mít počátek až dále v oblasti materiálu, který se ve spirále pohybuje k nevyhnutelnému pozření černou dírou (akreční disk). 

 

Snímky byly pořízeny díky technice VLBI (Very Long Baseline Interferometry), která dokázala spojit síly několika teleskopů do jednoho virtuálního, který má průměr cca 350.000 kilometrů. Mohlo by tak téměř vyplnit prostor mezi Zemí a Měsícem, samozřejmě kdyby fyzicky existovalo. Astronomové tak dostali desetkrát vyšší rozlišení než v případě jakýchkoliv předchozích snímků. Stejnou techniku využívá i virtuální Event Horizon Telescope, který už loni zkusil zachytit stín černé díry na jejím vlastním akrečním disku. Výsledky tohoto sledování ale ještě nejsou připraveny a zveřejněny budou až někdy později v tomto roce. 

 

Studiem černé díry v galaxii NGC 1275 však nutně neznamenají to, že dosavadní modely jsou špatné a že výtrysky nemohou mít počátek v ergosféře. Jde jen o další díl do celého obrovského puzzle, které nám může poskytnout obrázek o supermasivních černých dírách. Dosud byl takto podrobně sledován jen střed galaxie M87 a tamní výtrysky jsou mnohem starší, takže obrázek z NGC 1275 je v podstatě první svého druhu. 

 

Zdroj: Astronomy