Dron: zabiják i pomocník

Podívejme se nyní na Predator z jiného, techničtějšího úhlu, což nám umožní uvědomit si přednosti i nedostatky takového stroje. Označován je za UAV s dlouhým dosahem operující ve středních výškách. Už jsme si uvedli, že jejich pohon je založen na motoru Rotax 914, přičemž to je čtyřválcový a čtyřtaktní motor s maximálním výkonem 84 kW (některé zdroje uvádí 86 kW). Díky němu dokáže Predator vyvinout rychlost až 217 km/h a dosáhnout nadmořské výšky 7 620 metrů.

O vztlak se starají dvě úzká křídla s rozpětím 14,8 až 16,8 m (dle verze), pak tu jsou šikmé zadní ocasní plochy zajišťující stabilitu a nakonec se jako u klasického letadla využívá ještě malá vertikální ocasní plocha coby kormidlo. Trup Predatoru je vyroben z kompozitu kevlaru a uhlíkových i křemíkových vláken, přičemž vnitřní rám je vyroben z materiálu Nomex, laminátu z pěny a dřeva. Žebra křídel jsou z hliníku pokrytého páskou z uhlíkových a skleněných vláken. Tím to ale nekončí. Problémem Predatorů je i to, že se ve větších výškách na křídlech tvoří námraza, což bylo vyřešeno pomocí titanových hran křídel s mikroskopickými dírkami, skrz něž z vnitřních nádržek uniká etylenglykol, a ten nahromaděnou námrazu rozpouští.

Zásobení palubních systémů energií má na starosti alternátor s výkonem 3 kW, přičemž zálohu poskytuje 14Ah baterie. Primárním zdrojem energie je však samozřejmě palivo, které se tankuje do přední a zadní nádrže, což jsou jakési gumové měchýře. Paliva, čili 95 až 100oktanového leteckého benzinu, může Predator nést cca 270 kg, přičemž to tvoří něco přes čtvrtinu vzletové hmotnosti. Palivo pak stačí na až 24hodinovou misi.

Predator ale už dávno není nejmodernějším dronem ve výzbroji amerického letectva.

General Atomics MQ-9 Reaper byl dříve znám jako Predator B, a tak je jasné, že jde o jeho vylepšenou verzi reagující na nové požadavky. Je tedy schopnější než Predator a také podstatně větší a těžší. Jeho rozpětí je 20 metrů a vzletová hmotnost až 4 760 kg a samozřejmě byl použit také jiný motor, jenž díky výkonu 670 kW umožní dosáhnout rychlosti až 482 km/h, což je zase kompenzováno schopností vydržet ve vzduchu po dobu maximálně 16 hodin. Reaper také může nést těžší výzbroj včetně 500liberních klasických bomb nebo i laserově naváděných Paveway II, které můžete vidět v podvěsu vedle dvojic Hellfire na následujícím obrázku.

Reaper od Predatora poznáte na první pohled tak, že má vzadu na hřbetě motorovou gondolu a především má jinak orientované ocasní plochy, které míří vzhůru a ne dolů.

Reapery byly nasazeny po boku Predatorů již v roce 2007 v Iráku a Afghánistánu, ovšem vedle vojáků si jich všimla i NASA. Od General Atomics si ale pronajala větší verzi Altair s rozpětím 26 metrů a avionikou, která se lépe hodí v civilním leteckém provozu. Altair jsou využívány v rámci programu NASA Earth Science zkoumajícího dopady lidské činnosti na klima a počasí. Vedle toho existuje ještě dron Ikhana, který už byl nasazen pro monitorování lesních požárů a řízení práce hasičů.

I Reaper může tedy posloužit k lepším účelům, než je vedení vzdušného boje, nicméně vyvinut byl právě pro něj a společně s dalšími drony mění nejen tvář války, ale dle kritiků také náhled a názory veřejnosti.

V čem jsou tedy drony jiné než pilotovaná letadla a jak to mění bojiště? Jsou tu především dva hlavní rozdíly. První je ten, že dnes mohou být ovládány vzdáleně přes satelit, což umožní jejich řízení prakticky odkudkoliv, kam se umístí příslušné operační stanoviště. Piloti dronů tak v podstatě chodí do práce na směny, i když je samozřejmě nutné ještě mít u místa konfliktu personál, který se bude starat o provoz dronů.

Druhým hlavním rozdílem je délka misí. I kdyby mohly dnešní jedno či dvoumístné vojenské letouny zůstat téměř celý den ve vzduchu, jejich pilot bude už po nějakých 8 hodinách unaven, což ohrožuje jeho stroj i život. Operátor dronů ale jednoduše vstane z křesla a přenechá řízení dalšímu, což je u misí trvajících až 20 hodin nezbytné. Toto jsou dva hlavní důvody, které z dronů dělají ze strategického hlediska velmi výhodnou zbraň využívanou pro hlídkování a čekání na příležitost k útoku.

Nicméně jaké jsou stinné stránky, které vyplývají právě z těchto výhod? Mluví se především o tom, že politikové mohou kvůli nim daleko snadněji zapojit svou zem do konfliktu. To vychází z faktu, že v konfliktech se riskuje jen samotný stroj a operátor sám je v bezpečí a stranou je i pozemní personál. Odpadá tak argument o riskování životů mladých mužů a žen. Využití síly je tímto snadnější a kvůli tomu ustupují do pozadí snahy o diplomatické a nekrvavé řešení problémů. Však USA či Britové již použili drony k útokům v Iráku, Afghánistánu, Pákistánu, Jemenu, Somálsku i Libyi a nejspíše také v Mali a na Filipínách. Izrael je využívá v pásmu Gazy a dle zpravodajů také v Sůdánu a Egyptě.

Dále se mluví o tzv. playstationovém efektu, což je opět důsledek toho, že operátor není v centru akce, a tak si má prostě připadat, že hraje jakousi videohru, v níž ale na druhé straně světa opravdu umírají lidé. To má operátory dle kritiků svádět k tomu, aby si chtěli prostě zastřílet, čili jde o snížení prahu pro použití smrtící síly. Armáda ujišťuje, že operátoři dronů jsou trénovaní profesionální piloti, kteří opravdu dokáží rozlišovat mezi hrou a realitou. Nicméně už se objevily případy, kdy operátoři byli velmi náchylní k použití síly, a to až tak, že ignorovali či znevažovali důkazy o tom, že jejich cíl není nepřátelský. Výsledkem byly desítky mrtvých civilistů.

Asi nejvíce kontroverzním tématem je pak použití dronů ze strany USA a Izraele pro cílené zabíjení. To se definuje jako promyšlené zabíjení vybraných jedinců cizích zemí, přičemž tyto země ani nemusí být s druhou stranou v konfliktu. Dle kritiků jsou tím porušována mezinárodně uznávaná lidská práva, dle nichž je možné použít sílu jen tehdy, kdy je to absolutně nezbytné a akutní z důvodu ochrany lidského života, což se nezdá jako případ nasazení dronů v Pákistánu a Jemenu. Spojené státy se brání tím, že mají právo na vlastní ochranu dle Charty Spojených národů a také dle vlastního zákona Authorization for Use of Military Force Act (AUMF) schváleného nedlouho po 11. září, ale to je velmi zpochybňováno. V mezinárodním právu se dá obhájit řada věcí, ale fakt je ten, že bez nenápadných dronů by k tolika akcím cíleného zabíjení mohlo docházet jen těžko. Čím déle se pak drony budou k takovému účelu používat, tím méně vzrušení to bude ve světě vyvolávat.

Argumentem pro použití dronů bývá také "chirurgicky přesné bombardování", díky němuž se smrti mají dočkat opravdu jen ti zlí a hodní přežijí. Je zřejmé, že to je nesmysl už jen proto, že drony využívají stejné střely a bomby jako pilotované letouny. Neexistuje záruka stoprocentní přesnosti naváděných zbraní a prý i v testovacích podmínkách je pravděpodobnost, že zasáhnou cíl ve stanoveném okruhu, zhruba jen poloviční. Bureau of Investigative Journalism (TBIJ) tvrdí, že v samotném Pákistánu drony zabily mezi 400 a 950 civilisty. Vojenský analytik Larry Lewis, jenž měl mít přístup k tajným materiálům, uvedl, že drony v Afgánistánu zabily desetkrát více civilistů než útoky pilotovaných letounů. Víra v přesné bombardování tak nakonec může přinést i snížení zábran k použití střel a bomb v prostředí, kde se pohybují i běžní občané.

Uvažovat pak můžeme o tom, zda drony nakonec nedělají ze světa více nebezpečné místo, než aby něco řešily. Kurt Volker, dřívější zástupce USA v NATO, se už dříve k tomuto tématu vyjádřil: "Útoky dronů umožňují našim protivníkům ukazovat na nás jako na vzdálenou, technologickou, amorální a krvelačnou zem. Vytvářejí zlost, usnadňují teroristům získávání nových členů a my ztrácíme sympatie u těch, kterým bychom chtěli být příkladem. Drony mohou setnout hlavu teroristickým organizacím, ale nemohou vyřešit celý problém. Ve skutečnosti jej mohou spíše zvětšovat a i když se zatím nesetkáváme s odplatou, z dlouhodobého hlediska používáním dronů ohrožujeme více lidských životů."

Volker není sám a na jeho stranu se přidávají další hlasy, např. profesor Michael Boyle, někdejší protiteroristický poradce prezidenta Obamy. Robert Grenier, dřívější šéf CIA v Pákistánu, řekl: "Urazili jsme dlouhou cestu, abychom nakonec doputovali k tomu, že si vytváříme více nepřátel, než kolik jich z bojiště odstraňujeme," což mluví za vše. Však jaké pocity asi má obyvatelstvo, které může nad svou hlavou sledovat hodiny kroužící dron, jenž čeká na svou příležitost?

V dalším článku už opustíme vážné téma a podíváme se na drony, které si můžeme pořídit sami, aby nám pomáhaly při práci či zábavě: Drony ve službách veřejnosti.

Zdroje: Dronewars.net, CBS News, Airspacemag.com, Wikipedia.org