Galaktický vítr zachraňuje přehnaně aktivní galaxii před vyhořením

Rané galaxie vzniklé nedlouho po velkém třesku byly velice živé v tom smyslu, že se v nich tvořily stovky či tisíce nových hvězd každý náš rok, což je úctyhodné tempo, ale dlouhodobě neudržitelné. Astronomy dlouho zajímalo, jak tyto tzv. starburst galaxie dokázaly vydržet, aniž by zakrátko nevyhořely a přitom si také zachovaly plyn, z nějž se hvězdy tvoří. 

 

 

Dle jedné z teorií se zde uplatnily silné galaktické větry, které odvanuly plyn na okraj galaxií a ten se tam usadil jako halo, a nebo unikl pryč. Z daného hala se pak tento plyn může pomalu vracet zpět a podnítit vznik dalších hvězd, ale v mnohem pomalejším tempu. Tento jev už byl pozorován u relativně blízkých starburst galaxií, ale ještě donedávna to neplatilo u těch vzdálených, a tedy dávných galaxií. 

 

O nový objev se zasloužil známý efekt gravitační čočky, který předem zvětšil obraz pro Atacama Large Millimeter/submillimete Array (ALMA). Astronomové tak mohli pozorovat obraz galaxie vzdálené 12 miliard světelných let a dle tohoto pozorování měly i dávné galaxie k dispozici sílu větru pro regulaci vlastní hvězdotvorby a vůbec celého svého života. 

 

Gravitační čočka přiblížila obraz galaxie SPT2319-55, která začala překotně tvořit nové hvězdy už přibližně miliardu let po velkém třesku. A ostatně právě díky galaktickému větru byla tato galaxie pro ALMA dobře viditelná. Nové hvězdy totiž obvykle mají kolem sebe protoplanetární disk, který je horký a emituje infračervené záření. To pak ozařuje procházející galaktický vítr a zařízení jako ALMA pak dokáží toto dění detekovat. Právě díky tomu byl v případě SPT2319-55 zachycen vítr pohybující se rychlostí kolem 800 km/s a ALMA díky ozáření infračerveným světlem dokonce našlo i slabou signaturu hydroxilů. 

 

Nyní chtějí astronomové zkusit najít i jiné podobně vzdálené galaxie a zjistit, zda je daný jev v nich běžný, nebo ne. Pokud ano, půjde o obvyklý princip jakési automatické regulace růstu galaxií a pak zbývá zjistit, kde je původ oněch větrů. Mohly by být následkem explozí supernov, o nichž je známo, že způsobují rapidní hvězdotvorbu a pak by bylo velice pozoruhodné, že ji druhou stranu jsou schopny i krotit. Může jít ale také o materiál tryskající z pólů supermasivních černých děr. 

 

Zdroj: Astronomy