Všechno, co je blíže než Mars Slunce časem zničí. Asi i ten Mars.

Mělo by i ten Mars. Ale je to fakt hodně daleká budoucnost. Kolik miliard let. A i kdyby se odhady sekly o pár řádů, atále je to nepředstavitelně dlouhá doba.

A bůhví, zda zakončení životnosti Slunce bude probíhat dle dnešních lidmi psaných scénářů. Pozemský červ, který tu straší pár let, chce věštit budoucnost věčným hvězdám.

Právě, že ani ty hvězdy věčné nejsou. ;­-)

Z hlediska délky lidského života jsou skoro věčné. Vem si, že ­"blízká budoucnost­" je nějakých 15­-20 let a ­"vzdálená­" možná století. Skus vysvětlit člověku z roku 1900 něco jako počítač, mobil, cestu do vesmíru nebo magnetickou rezonanci. Myslím, že snadněji by to pochopil takový Mamutík.. Mají mocné šamany, kteří zaříkávají silnější duchy, než ten náš, co uměl jen mamuta a soba. A co bude ode dneška za 100 let je v nejlepším případě spekulace. Kvalifikovaný odhad vynálezů pro které zatím nejsou známy ani fyzikální principy je nemožný. Může být cokoliv od hypermoderní utopie ­(nepravděpodobné, lidé nejsou hodní a asi nikdy nebudou­) po Fallout, kde si farmář spokojeně žene na mírně radioaktivní pastvinu brahmíny.

PS: ostatně, zrovna tu běhá taková pěkná nákaza.. Stačí, aby lehce zmutovala a patřičně zvedla mortalitu a do roka může být ­"zhroucení civilizace­" až do verze, že jedni loví druhé na maso.

Ty scénáře jsou na základě pozorování, jak to funguje jinde. Takže bych jim celkem věřil... Fyzikální zákony platí všude. Pokud nezvládneme vyrábět nebo někde jinde získat nějakých 700 milionů tun vodíku za sekundu a dopravit to na Slunce, tak dřív nebo později skončí.

Měli bychom být obezřetní, když hvězdy přetrvávající možná miliony a miliardy let pozorujeme chviličku a navíc dosti povrchně. Fyzikální zákony by měly platit všude za předpokladu, že jsou správné... My se potýkáme s kvantovou fyzikou, neumíme zatím spoustu věcí vysvětlit a ani pořádně zprovoznit fůzní tokamak a chceme předvídat budoucnost něčeho pro nás tak mezního, jako vývoj hvězdy se svou gigantickou hmotou a teplotou? Je to velice zajímavé, to nás žene v poznání, ale je potřeba to brát s rezervou. Přírodní zákony nám dávají poznat svou sílu přes jakýsi otravný malý bacil...

Ale fúzi lidé zvládli už někdy v padesátých letech, říká se tomu vodíková ­(nebo termonukleární­) bomba. Akorát to neumíme řízeně a v malém objemu. Ty hvězdy se pozorují pár století, ale zase v různých fázích života a dalo se pozorovat i pár konců, takže o tomhle bych nepochyboval. Jinak je jednodušší předpovědět, kde bude třeba Mars za deset tisíc let než jestli zítra ve 14:00 zmoknete.

Pokud již není o čem pochybovat, lze prohlásit, že vše ­(o hvězdách­) víme. Nechť máme na věc každý jiný názor, to je zcela v pořádku, za mě tedy vyslovuji k našemu vědění o hvězdách pochybnosti. A to proto, že ta staletí pozorování hvězd se děla po většinu času primitivními nástroji a jeho celková doba je plivnutím vůči předpokládané životnosti hvězd. Nikdo nikdy neviděl alespoň jednu hvězdu od jejího zrodu do jejího skonu včetně počátečního složení, nikdo neprovedl měření v jejím nitru. Vodíková bomba je prskavka na poli astronomie, ve které se pár kilo vodíku přemění na, odhaduji, několik deka hélia, zbytek se rozletí, žádný vyšší cyklus nezačne ­(teoreticky až po železo­). Bombě chybí ta masa, v které se pere gravitace s tlakem záření a z toho plynoucí vnitřní proudění způsobující mísení hmoty, proměnnost magnetického pole, dlouhodobý pozvolný úbytek hmotnosti, naopak obohacování vesmírným ­"smetím­" aj. Vždyť se soudí, že fotonu vzniklému v jádru Slunce trvá milion let, než se ­"prosvítí­" na povrch... Srovnávat Slunce s vodíkovou bombou lze, ale to srovnání ukazuje, že to jsou zásadně jiné objekty.

Celý život hvězdy logicky pozorovat nejde, ale dají se pozorovat podobné hvězdy v různých fázích života, z toho vznikly ty aktuální modely. Fyzikální zákony platí stejné, takže pokud budou mít podobnou hmotnost a podobný materiál, tak ten jejich život bude vypadat podobně.

Je dost pravděpodobné, že pozorované hvězdy se nachází v různých fázích, ale nikdo zatím neviděl posloupnost těch fází tak, aby šlo udělat statistické vyhodnocení a z něj předvídat. Ta poznámka o tom, s jakou jistotou lze předpovědět něčí zmoknutí, dost vystihuje podstatu problému, na který narážím ­- máme potíž se vypořádat s předpovědí povětří na Zemi, které můžeme hluboce proměřovat, o to více bychom měli být zdrženliví v jistých předpovědích u gigantické koule plné hmoty v extrémním stavu. Konečně, jestli něco je ve vědě jisté, pak to, že to není nikdy jisté.

Jenže to jsou různé problémy. Počasí je chaotický systém, kde aktuální hodnota závisí na počátečních podmínkách a drobné změny vedou k odlišným výsledkům. Když chcete simulovat třeba tekutiny ­(plyny a kapaliny­), tak to stačí brát statisticky a nemusíte simulovat jednotlivé molekuly, abyste dostal použitelný výsledek. U Slunce asi nebude jednoduché předpovědět, kdy a kde vznikne sluneční skvrna, ale víte, že někdy vzniknou a jak to Slunce bude za pár miliard let vypadat.

Nebo třeba u lidí ­- těžko můžete odhadovat, komu konkrétně se narodí za dva roky v ČR dítě. Ale statisticky víte, že těch dětí bude řádově sto tisíc, protože se to tak dlouhodobě chová. U těch hvězd je to ještě jednodušší v tom, že ten proces je celkem jasně daný a nemá to co rozhodit. Když budete doma topit uhlím, tak asi taky víte, jak dlouho jeden kg vydrží a kolik tepla z toho bude.

Jsou jevy, které jsme schopni pozorovat opakovaně a mnohokrát, protože jejich trvání probíhá v lidských časových měřítcích včetně skvrn na Slunci. Dvěstě let systematického pozorování hvězd lepšími přístroji s nějakou teoretickou vědomostní výbavou je směšně málo. To není ani promile času, který dáváme hvězdám s nejkratší životností. Dost málo na to, abychom z toho udělali věrohodné statistické závěry a jimi pevně podpořili či vyvrátili nějakou teorii.

Lidé zvládli nekontrolovanou fúzi. Zapálíme, bum, veškeý dostupný vodík během okamžiku vyhoří. Ovšem hvězda se zapálí a pak hoří miliardy let. Něco je očividně jinak. Docela dost jinak. A čert ví, jestli je to jen tlakem a gravitací. Ty totiž způsobují spíš rychlejší hoření. Čím větší hvězda, tím jasněji a rychleji vyhoří. Zkrátka, něco nám asi uniká.

Fúze není hoření ­(reakce s kyslíkem­).

Jinak nic neuniká, to vysvětlení proč velké hvězdy skončí dřív najdete v každé literatuře, tam fakt o nic jiného než gravitaci a fúzi nejde. Gravitace stlačuje materiál k sobě, roste tlak a teplota a tím se zažehne fúze, která dodává energii a tím se snaží materiál rozpínat. Život hvězdy je souboj těchto dvou sil. U hmotnějších objektů je gravitace silnější, tak to ten proces urychluje. Ty hodně velké hvězdy vydrží třeba miliony let, ty nejmenší mají životnost i v desítkách miliard let, takže třeba ani ještě nevyhasly. Ale to je asi spíš teoretické, co jsem teď našel, tak nejmenší objevená má být stará asi 13 mld.

Ano, čím více se to stlačí, tím rychleji to jde. Což ovšem nijak nevysvětluje proč to neproběhne okamžitě v celém objemu. Něco to musí zpomalovat.

Tak v celém objemu to neproběhne třeba proto, protože od určité hloubky nejsou pro slučování vhodné podmínky, tj. nízký tlak a teplota. Časová postupnost v jádře se vysvětluje tak, že pravděpodobnost srážky potřebných částic je překvapivě dosti nízká i přes vysokou hustotu. Buď jsou moc energetické pro vzájemné zachycení, nebo zase málo, , jádra obsahující protony musí překonávat vzájemnou elektrickou odpudivou sílu, navíc se jádro rozřeďuje ­"popelem­" v podobě např. hélia. V štěpných reaktorech je funkcí moderátorů neutrony zpomalovat, aby měly vhodnou energii pro zachycení v mírně obohaceném palivu. Bez této vlastnosti, např. u vody, by se reakce zastavila nebo by se muselo obohacovat více. Ve Slunci moderátor není.

Čo vieš možno naši predkovia kedysi žili na venuši, kym to tam nepostali klimatickou zmenou :D

Prý to tam po nich páchne do dneška.