Klávesnice a jejich historie

Počítačové periferie, jak je dobře známo, se dělí na vstupní, výstupní a někdy i vstupně-výstupní. Vstupní periferie jsou v podstatě rozhraní pro předávání instrukcí počítači uživatelem a přes výstupní naopak proudí informace k uživateli. Vstupně-výstupní zajišťují obě tyto funkce najednou a daly by se za ně tudíž považovat například klávesnice s displejem, jako je Logitech G15, nebo herní ovladače s technologií force-feedback.

Prvních si budeme všímat právě klávesnic, které jsou s počítači PC neodmyslitelně spojeny už od jejich počátků. To ale neznamená, že se nepodíváme ještě dále do historie, právě naopak. Klávesnice svým vzhledem vycházejí z vynálezu amerického inženýra-tiskaře Christophera L. Sholese (některé zdroje uvádějí Scholes), jenž žil v 19. století a v roce 1868 si nechal patentovat první psací stroj. Sholes sice nemůže být považován za jediného člověka, jenž se na zrodu psacího zdroje podílel, ale je to právě on, kdo je s tímto vynálezem spojován nejvíce, na čemž se markantně podepsalo i jeho uvedení QWERTY rozložení kláves.

Sholes původně pracoval na stroji, jehož práce by bylo automaticky číslovat stránky novin. Avšak jeho kolega z oboru, Carlos Glidden, mu navrhl, aby místo tohoto stroje rovnou vytvořil jiný, který by tiskl ne číslice, ale rovnou písmena - typewriter. Převážně tito dva vynálezci postupně sestrojili 30 fungujících modelů, než vznikl takový, který byl uveden do výroby ve větším měřítku, a to továrnou Remington & Sons, známým výrobcem zbraní. Původně byly jejich psací stroje schopné psát pouze velká písmena, což je odsoudilo k počátečnímu neúspěchu. Poté ale představili model, jenž byl schopen s pomocí přeřaďovače psát velká i malá písmena a konečně zaznamenali úspěch na trhu.

Již jsem se také zmínil, že Sholes se obecně považuje za toho, kdo přišel s rozložením hlavních kláves typu QWERTY, jež s malou obměnou QWERTZ používá i česká klávesnice. Obecně se myslí, že důvod rozložení QWERTY byl schovaný v problému zasekávání psacího stroje, kdy se při rychlém psaní kladívka nestačila vracet. Sholes tedy přišel s takovým designem, jenž toto nebezpečí minimalizoval jím navrhnutým rozložením, jež ztěžovalo příliš rychlé psaní a tím se uměle zabraňovalo zasekávání. Pozadí tohoto příběhu je však notně rozostřeno lišícími se názory a v celosvětovém měřítku ani není moc důležité, protože jednak je toto rozložení závislé na konkrétním jazyku a ani v Evropě se nejedná o standard (např. francouzština – AZERTY, portugalština – HCESAR).

Osobně si také myslím, že máme vlastně štěstí, že se od rozložení kláves používaného pro anglický jazyk naše liší pouze přehozením písmen Y a Z. Můžeme tak velice snadno používat naše i anglické klávesnice (nehledě na diakritiku), a to není vzhledem k převaze angličtiny na celosvětové síti k zahození. Mluvím samozřejmě o uživatelích, kteří se nemohou pochlubit třemi sty úhozy za minutu a potřebují mít s klávesnicí vizuální kontakt.

V průběhu vývoje psacího stroje se také objevila konkurenční rozložení kláves, například známá klávesnice Dvorak podle Dr. Augusta Dvoraka, profesora na Universitě Washington. Označována také jako zjednodušená klávesnice byla v roce 1936 rozeznána institutem ANSI jako alternativní rozložení kláves. Zatímco se tedy Sholes nejspíše staral o bezproblémové psaní vzhledem ke stroji, Dvorak se v odstupu téměř sedmdesáti let zajímal o ergonomii a výkon. Dvorak tedy mohl zapomenout na překonaný problém zasekávání psacích strojů a mohl se zajímat o frekvence využití písmen a fyziologií lidské ruky. Získané poznatky poté využil pro návrh klávesnice, kde uplatnil několik premis. Především to byl nápad, že lépe se píše, pokud se ruce v psaní střídají. Následně by nejčastěji používaná písmena měla být co nejlépe dosažitelná, tedy ve střední a popřípadě horní řadě. Spodní řada je vyhrazena pro nejméně používaná písmena. A v neposlední řadě, nejvíce by měla být používána pravá ruka, vzhledem k převažující pravorukosti obyvatel.

Dvorakova klávesnice se však vedle léty prověřené QWERTY nijak masivně neprosadila, na což mělo vliv několik faktorů. Vedle malého povědomí o této novince a zřejmé malé ochotě výrobců psacích strojů se jí vůbec zabývat, se mezi brzdy jejího rozšíření řadí ještě neschopnost oficiálně prokázat, že Dvorak je opravdu lepším rozložením. Byly sice uskutečněny studie, ale ty jednak střídavě prokazovaly nadvládu obou klávesnic a potom žádná z těchto studií nedosahovala standardů platných akademických výzkumů.
Po pozdější rozšíření u počítačů se k těmto důvodům navíc přidala nekompatibilita v rámci aplikačního prostředí, kde jsou klávesám přiřazeny jisté funkce a pokud se tyto klávesy přesunou, rozpadne se i celkové ovládání programů. Dvorakova klávesnice se tedy nikdy masivně nerozšířila, ale přesto si nějaké příznivce získala a obecně je operačními systémy běžně podporována. Její výhody se v praxi ukázaly například v průběhu II. světové války, kdy Dr. Dvorak vytrénoval 14 písařů amerického námořnictva, jimž se po měsíci osvojování si nového rozložení znaků zlepšila produktivita o 74 procent a měli i podstatně sníženou chybovost. Avšak, jak historie již nespočetněkrát ukázala, lepší kvality nezaručují, že nápad či výrobek ihned prorazí a nastolí nový pořádek. Důležitější je síla lobbingu, či v tomto případě spíše zvyku.