Krystaly starší než Země poodhalují tajemství mladého Slunce

Nejde o žádné kusy krystalů, jež se prodávají jako drahokamy. Vědcům jde o mikroskopické krystaly, jež posloužily jako záznamové médium toho, jak se Slunce chovalo za svého divokého mládí. K nám se dostaly jako součást velice starých meteoritů a v tomto případě byl zkoumán meteorit Murchison, který na Zemi dopadl v roce 1969. 

 

 

Krystaly hibonitu byly pravděpodobně prvními minerály, které se utvořily v mladé Sluneční soustavě před 4,5 miliardami let, kdy naše Země ještě ani netahala kačera. Vědci v nich našli mnoho atomů helia a neonu jako výsledek divokého bombardování vysoce energetickými částicemi z mladého Slunce, jak popisují v Nature Astronomy. To tak bývalo krátce po svém vzniku velice aktivní, mnohem více než dnes. 

 

To ostatně odpovídá pozorování jiných mladých hvězd, které vysílají do svého okolí mnoho vysokoenergetických částic v porovnání se staršími hvězdami. Nyní ale máme v ruce další důkaz, že touto fází prošlo i naše Slunce, přičemž dle autorů výzkumu je to dosud ten nejvíce přesvědčivý. 

 

Mohou to říci především díky stáří vzorků, neboť hibonit je jeden z nejstarších, pokud ne vůbec nejstarší materiál, který meteority mohou nabídnout. Vodítko poskytly právě atomy vodíku a neonu, které patří do skupiny vzácných/ušlechtilých plynů a jako takové téměř nikdy netvoří chemické vazby a také že se v hibonitu na nic nenavázaly. Kde se tedy v krystalech vzaly?

 

 

Hibonit tvoří několik prvků včetně hliníku a vápníku a pokud jejich atomy zasáhne nějaká vysokoenergetická částice z hvězdy, mohou se rozpadnout na menší atomy právě jako helium či neon. Právě takto měly tyto atomy v krystalech vzniknout, ale ukázalo se také, že jiné krystaly ze zmíněného meteoritu nevykazovaly tak velké známky bombardování částicemi ze Slunce. To napovídá, že více postižené krystaly ve své době ještě nebyly součástí větších těles, ale také to ukazuje, že za poměrně krátkou dobu divoká éra Slunce najednou ustala a později vzniklé materiály už nenesou stejné známky jako rané hibonity. 

 

Mohla to ale být také změna v disku z prachu a plynů, který se točil kolem mladého Slunce a najednou posloužil jako štít. Odpověď mohou poskytnout další velice staré materiály, v nichž vědci chtějí také hledat atomy helia a neonu. Ve výsledku by tato práce měla pomoci k vytvoření přesnějších modelů pro evoluci Slunečního systému a prapůvodního disku materiálu, z nějž nakonec vznikly planety a konec konců i my. 

 

Zdroj: Astronomy