Pomocí optické interferometrie byla spatřena první exoplaneta

Astronomická interferometrie je proces, v němž se kombinuje sledování pomocí zařízení stejného typu, ovšem rozesetých na různých místech a čím dále od sebe, tím lépe. Příkladem může být globální Event Horizon Telescope (EHT), který má za úkol dohlédnout až k hranici horizontu událostí naší supermasivní černé díry Sagittarius A*. Kombinováním více zařízení rozesetých po celé Zemi samozřejmě nedosáhneme stejného výsledku, jaký by poskytl teoretický teleskop o průměru antény či zrcadla srovnatelné s průměrem Země, ale zde jde především o úhlové rozlišení. 

 

 

Nicméně v našem případě se ani zdaleka nevyužilo (virtuálně) tak velké zařízení jako EHT. Uplatnilo se pole Very Large Telescope (VLT) složené ze čtyř teleskopů se zrcadly o průměru 8,2 m, díky němuž byla spatřena již známá exoplaneta HR8799e, kterou známe už z této animace, kde by měla být tím nejbližším objektem u své hvězdy z celkově čtyř velkých planet. 

 

 

V našem systému by se HR8799e pohybovala mezi dráhami Saturnu a Uranu a jde o velice mladou (cca 30 mil. let) a stále ještě doruda rozžhavenou (1000 °C) planetu s hmotnosti 7 až 9 Jupiterů obíhající ve vzdálenosti 14,5 AU, a to jednou za cca 50 našich let. My tak vidíme systém hvězdy HR8799e vzdálené 129 světelných let přímo z nadhledu, takže Kepler by neměl šanci žádnou jeho planetu detekovat nehledě na to, že bychom museli mít velké štěstí, abychom zaznamenali byť jen jeden přechod HR8799e přes tvář její hvězdy, což by na potvrzení nestačilo. 

 

HR8799e byla odhalena a potvrzena už v roce 2010, takže co nového nám zařídila optická interferometrie pomocí VLT? Jde především o to, že mohlo být zachyceno spektrum světla přicházejícího z planety, díky čemuž mohou astronomové zjistit mnohem více o chemickém složení její atmosféry. A to je výrazně odlišné od očekávání. 

 

Její atmosféra obsahuje oproti předpokladům mnohem více CO oproti metanu a názor astronomů je ten, že velice silné větry v atmosféře brání CO v reakci s vodíkem, a tedy ve tvorbě metanu. Našla se tam také vysoká koncentrace železa a křemičitanů, což zase naznačuje, že tento plynný obr je v podstatě jedna velká bouře vyzdvihující tyto prvky do výšin. Z blízkosti bychom tak mohli nejspíše pozorovat, jak se vnitřní světlo planety prodírá temnými mračny, skrz něž dolů padá železný a křemíkový "déšť". Ostatně když mohou na Uranu a Neptunu pršet diamanty, tak proč ne železo a křemík na cizí planetě?

 

Především tu jde ale o to se pomocí stejné techniky se bude moci pozorovat daleko více exoplanet, a to zvláště díky budoucím observatořím. O nich pak budeme moci zjistit daleko více, než jen to, jak jsou velké, jak daleko od své hvězdy obíhají a jak by dle toho asi tak mohly vypadat. To vše pak samozřejmě i za účelem hledání mimozemského života. 

 

Zdroj: Extremetech