Sapphire Toxic X1900XTX ve vodnickém stylu

ATi Radeon X1900XTX je momentálně to nejlepší, co je od této kanadské společnosti k dispozici. Ovšem, jak už to bývá, nejvýkonnější VPU mají také největší nároky na chlazení a to již u této řady pomalu hraničí s akceptovatelnou mezí. V Sapphire se tedy rozhodli využít služeb technologie vodního chlazení a tím vylepšit chladicí účinek. Dovolili si dokonce trochu upravit i frekvence jádra a pamětí, samozřejmě směrem nahoru, tudíž asi byli se svým výsledkem spokojeni.


K nám dorazila holá karta (tzv. sample) ještě se starým názvem Blizzard, který Sapphire nedávno přejmenoval na TOXIC a tím jej zařadil do této již existující rodiny. Dle jejich tiskového prohlášení za tím stojí snaha o posílení řady výrobků označených jako TOXIC a její zviditelnění pro ty, kteří chtejí mít to nejlepší. Rovněž se změnila záslepka na kartě. Ve finální verzi již není dvojslotová, což viditelně nemělo smysl, protože chladicí modul má záslepku vlastní. Nejspíše šlo o dočasné řešení pro vzorky karet. Teď již tedy není problém chladič umístit bezprostředně vedle karty.


Cílem článku není představit kartu, její výkon a technologie, ale pouze a jen použité chlazení. Byla by ale škoda si neuvést alespoň specifikace jádra R580, abychom dostali představu, co vlastně bude jednoslotového vodníka zatěžovat.


Jak jsem již říkal, Sapphire Toxic X1900XTX má oproti originálním základním frekvencím poněkud vyšší frekvence jádra i pamětí. U obou se jedná o zvýšení o reálných 25MHz, tedy ve výsledku 675/800 (1600DDR).


Chlazení karty je tedy navrhnuto tak, aby zabralo dva sloty. Kartu samozřejmě musíte zasunout do volného slotu typu PCI Express x16. Ovšem chlazení ve tvaru karty již můžete umístit do kteréhokoliv jiného slotu, protože přívodní hadičky jsou dostatečně dlouhé. To je také první výhoda celého řešení a vlastně vodního chlazení jako takového – tepelná energie se vodou přenáší pryč od jejího zdroje na místo, které si uživatel může vybrat. Jenomže to samo o sobě k výkonu nestačí. K tomu je potřeba, aby na místě konečného předávání tepla okolnímu vzduchu byl výkonný radiátor, jenž by vodu dokázal o teplo ochudit.



Výkonu také napomáhá velká tepelná kapacita vody a samozřejmě i její tepelná vodivost, jejichž hodnoty jsou se vzduchem nesrovnatelné. Vysoká tepelná vodivost zajišťuje dobré předávání a odevzdávání tepla, což je oproti vzduchovým chladičům jasná výhoda. Tepelná kapacita je již ale dvojsečná zbraň. Voda se díky ní déle ohřívá, ale také déle chladne a to má za následek velkou setrvačnost celého chlazení.


Výhody a nevýhody vodního chlazení jsou tedy jasné, takže se můžeme pustit do obhlížení vnitřku chladicího modulu nového Toxicu.